Povídky jiných autorů

Sama v autě (urban legend)

20. srpna 2017 v 22:38 | Wafer
Holka jela na rande se svým přítelem, stalo se to před několika lety někde na venkově. Kluk měl starý auto, asi škodovku stodvacítku po tátovi. Tak se sešli, jeli někam za vesnici na lesní cestu, daleko od lidí, a tam se chvíli muchlovali.
Když už byla úplná tma, ta holka musela jet domů k rodičům. Tak ten kluk jako že ji odveze. Zkoušel nastartovat, ale nějak to nešlo. Zkoušel to několikrát, pořád nic. Prostě starý auto. Tak tý holce řek: ,,Počkej tady, zamkni se v autě, já skočím vědle do vesnice pro pomoc. Ale určitě se zamkni a neutvírej, ať se děje, co se děje, dneska v rádiu hlásili, že se v okolí potuluje nějakej šílenej vrah, co utek z blázince. Neboj, za chvilku jsem zpátky."
Holka je vystrašená, ale nechá se přesvědčit, aby počkala zamčená v autě. Čeká dlouho a kluk pořád nikde. Po dvou hodihách je jí to už divný a najednou uslyší nějaký zvuky na střeše auta. Takový jako kapání...kap...kap...kap...Řekla si, že venku asi prší a jak je unavená a vystrašená, tak napůl usne. Probudí se, kapání je na střeše slyšet pořád... Zdá se jí to divný, protože na oknech nejsou žádný kapky vidět, nevypadá to, že by venku pršelo. To už se začne pořáddně bát, ale vzpomene si, co jí říkal její přítel, že má za každou cenu zůstat zavřená v autě, a nevyleze. Už ale neusne a kapání pokračuje. Ve strachu probdí celou noc, až kkapání někdy k ránu ustane.
Ráno přijedou policajti a vzbuděj ji. Řeknou jí, ať nastoupí k nim do auta. Ona to udělá, ale jak nastupuje, tak se ohlédne, a nad autem, v kterým strávila celou noc, uvidí svýho přítele - oběšenýho, úplně bílýho, s podříznutýmá žílama na rukou a bez krve, která celou noc kapala na střechu auta.

Jan Klassen - Legenda o Alexandře a Róze

22. ledna 2017 v 8:00 | Wafer

1. Alexandřin pokoj s malým oknem
2. Rózin pokoj s větším oknem
3. Kůlna na nářadí
4., 5., 6., 7. Róza
2. Alexandřin pokoj s větším oknem

Anthony Horowitz - Připojený

21. prosince 2016 v 8:00 | Wafer
MĚLI VĚDĚT, ŽE S JEJICH SOUSEDEM NENÍ NĚCO V POŘÁDKU...
Nikdo není oddanější než jedináček...možná proto, že nemá žádné sourozence, se kterými by musel soupeřit. Jeremy vlastně nikdy s nikým nesoupeřil. Každý večer sám od sebe pomáhal umývat nádobí. Bez námitek chodil venčit psa. Jeremy Browne patřil k chlapcům, o kterých mohla psát Enich Blytonová, autorka knížek pro malé děti - Správná pětka, Tajná sedma... aneo třeba Zázračná jednička.
Bydlel v severním Lodnýdě ve velkém viktoriánském domě, který býval rezidencí, ale přesstavěli ho na čižák. Rodia Browneových obývala přízemí se vzdušným a světým suterénem a zahradou. Jeremyho otec byl ředitelem místní pobočky jedné stavební společnosti. Matka učila na základní škole.
Je třeba přiznat, že existovalo několik lidí, kteří sí mysleli, že je Jeremy až příliš dorý, než aby to byla pravda. Ve škole nepatřil mezi nejoblíbenější. Dokonce i někteří z učitelů o něm měli pochybnosti.
A nikoho nepřekvapilo, když se právě Jeremy nabídl, že jako první zaskočí k novému sousedovi, který se právě přistěhoval do Elmsworth Avenue. Úplně poslední dům v ulici byl také nejmenší a nejzchátralejší. Čtvercový trávník před ním zarostl, popelnice přetékaly lahvemi, starými novinami a plastovými taškami ze supermarketů nacpanými odpadky.
Říká se, že tato oblast Londýna je obzvášť přátelská. Všichni se tu o sebe navzájem starají. Tak se rozšířia i zpráva o novém sousedovi. Prý je to postarší muž, osamělý a cizinec. Někdo říkal, že jde o hrdinu druhé světové války. Další zaručená zpráva zněla, že je uprchlý šlechtic. Jeho jméno? Pošťák rychle zjistil, že zní Jákob Demszky.
Byl to drobný muž v tmavém starodávném odbleku. Chodil velice pomalu a s obtížemi. Jeho vycházková hůl končila beraní hlavou, jejíž rohy tvořily rukojeť.
,,Co kdybys mu zanesl kousek mého domácího koláe?" navrhla matka Jeremymu.
Brzy nato už Jeremy s velkým kusem koláče zaklepal na dveře Elmsworth Avenue č. 66. Panu Domszkemu trvalo dlouho, než zareagova,... ale nakonec se dveře otevřely.
,,Ano?"
,,Dobrý den. Jmenuji se Jeremy Browne. Bydlím v čísle 50. Napadlo mě, jestli byste nechtěl s něším pomoct, A moje matka vám posílá kousek koláče."
Panu Panu Demszkemu se po tvářích rozlil slabý šťastný úsměv ,,Jak laskavé. Pojď, prosím, dál..."
Jeremy následoval starce temnou chodbou do kuchyně, která vypadala holá a prázdná, jen s trochou jídla a párem otlučených hrnků na laminátové desce. Uvědomil si, že pan Demszky mluví lépe anglicky, než se domnívali, i když má silný přízvuk. Stařík byl skutečně hodně malý, jako by se lety propadal do sebe. Prsty měl dlouhé a pokroucené se zažloutlými nehty, spíše zvířecími než lisdkými. Ale nejznepokojivější byly jeho oči. Měl je barevné a mírně mu vystupovaly z obličeje jako dva igelitové sáčky naplněné vodou. Když si sedal, zahalekal.
,,Nedal by sis čaj?" zeptal se pan Demszy.
,,Ukažte, uvařím ho," nabídl Jeremy.
,,Ne, ne. Už ho mám připravený... Jak jsi říkal, že se jmenuješ?"
,,Jeremy Browne."
,,A kolik ti je let, Jeremy?"
,,Patnáct."
Stařec se na něj podíval tak zvláštně, jako by nikdy předtím neviděl chlapce v tomto věku a třásl se. Zřejmě ho cesta ke dveřím zcela vyčerpala. ,,Nechtěl byste s něčím pomoct?" zeptal se Jeremy.
,,Jsi tak laskavý!" Pan Demszky přiývl tak rázně, až Jeremy zaslechl, jak mu kosti v šíji zaskřípaly. ,,Čekal jsem, že přijdeš. Ale tak brzy?" odmlčel se, aby popadl dech. ,,Možná bys mohl trochu uklidit na zahradě, co říkáš?" Rozhodil rukama. ,,Zaplatím ti..."
,,Nechci žádné peníze," ohradil se Jeremy.
Ten den pracoval tři hodiny. A vrátl se ve středu na další tři hodiny. Tentokrát s ním přišla i matka a po seznámení s panem Demszkym využila příležitosti k velkému úklidu domu. Dokonce pozvala starého pána na večeři. Na zahradě se válelo plno smetí a Jeremyho otec se už nabídl, že všechno odveze do místního kontejneru.
Jákob Demszky přišel na večeři a přinesl všem dárky. Pro Mikea víno a pro Irenu květiny. A pro Jeremyho měl opravdu něco jedinečného.
Jeremy zvedl krabičku, kterou mu pan Demszky podal, a otevřel ji. Překvapilo ho, že našel přehrávač MP3... i když se nepodobal žádnému, který kdy viděl. Byl to jen čtvereček plastu, hladký a masivní, se skleněným displejem a několka kontrolkami.
Přehrávač MP3 byl zjevně maďarské výroby, protože když ho Jeremy zapnul, rozběhla se po displeji řada podivných slov: TEPÖFARKAS...GONOSZUL...AKTÍV.
,,Co kdybys ho vyzkoušel?" zavrhla Irena.
Jeremy přístro zvedl. Když si nasadil sluchátka, zjistil, že pan Demszky mu tam nahrál pár písniček a navíc jeho oblíbené skupiny: Coldplay a The Killers. A co víc, kvalita přehrávače byla fantastická. Až ho mrzelo, když matka začala servírovat první chod a musel přehrávač zase vypnout.
,,Co děláte tady v Anglii? zeptala se Irena pana Demszkeho.
Ten zvedl hlavu od talíře k pani Browneové, pak pohlédl na jejího syna. ,,Přijel jsem, abych se setkal s lidmi jako jste vy," prohásil.
V následujících týdnech Browneovi často pomáhali novému sousedovi. A Jeremy zásadně nechodil ven bez svého nového přehrávače v uších. Bylo to neuvěřitelné. Nejenže měl své dvě nejoblíbenější skupiny, ale i další hudba, kterou měl rád, si nějak do jeho přístroje našla cestu, jako by tam natekla vždy přes noc. A bylo tu ještě něco divného. Přehrávač neměl baterie. Přehrávače na solární panely přece ještě neexiatují.
Jeremy poprvé v životě začal mít problémy s uením. Zjistil, že musí myslet na hudbu i při hodinách a přitom nesleduje výklad uučitelů. Beyoncé, Oasis, Kings f Lion... stále se objevovaly nové písně a Jeremy poslouchal a poslouchal. Rodiče už si zvykli na tiché tam-ta-ta-tam-ta-ta linoucí se každé ráno u snídaně z jeho sluchátek.
Ale začali mít trochu obavy. Jeremy s nimi komunikoval stále méně. Co se stalo? Teď jen poslouchá tu mizernou hudbu. Irena to vyslovila jako první. Dokonce začaa uvažovat, že styky se sousedem nejsou tak dobrý nápad. Ale než mohli začít Browneovi něco dělat, stalo se něco jiného. Jeremy onemocněl.
Původně to vypadalo jako nějaký virus. Jeremy začal být neustále unavený. Vstával s krajními obtížemi a večer spěchal co nejdřív do postele. Stále pravidelně jedl, ale žvýkal mechanicky a bylo mu jedno, co jí. Pohyboval se pomaleji a nechal tréninků ragby. Na krku se mu objevila divná vyrážka. Začal mít potíže s dechem.
Proto se ho Browneovi rozhodli vzít za doktorkou McAllisterovou, aby ho prohlédla. Na klinice musel Jeremy čekat hodinu a půl.
Nakonec ho zavolali. Doktorka mu odebrala vzorek krve. Bylo možné, že trpí chudokrevností. Obecně řečeno se Jeremy nacházel ve velmi dobré formě. Měl by se jednat jen o ataku chřipky. Nakonec řekla Browneovým, ať se vrátí za dva týdny, pokud se chlapcův stav nezlepší.
Jeremy jí poděkoval a znovu si nasadil sluchátka.
Jeho stav se zhoršoval... výrazně zhoršoval. Přestal chodit do školy. Fyzicky se zdálo, že se scvrkává. Tváře měl propadlé a bledé. Oči jakoby prázdné. Někdy se zdáo, že je kdesi hodně daleko. Stále hodně jednl, ale jídlo na něj nemělo žádný účinek. Rty se mu začaly vraštit a vlasy šedivět.
Střídalo se u něj stále víc specialistů. MYsleli si, že by mohlo jít o těžkou virovou infekci. Pževezli Jeremyho do nemocnice, kde ho proskenovali od hlavy až k patě. Udělali mu testy na cukrovku, tuberkulózu, brucelózu. Ale marně. Pak někdo porvé vyslovil to hrozné slovo ,,progerie". Progerie je genetická porucha známá také jako předčasné stárnutí. Vyskytuje se velmi vácně. A není na ni lék. Jeremy byl už skoro hluchý a bylo mu všechno jedno. Dlouho poté, co jeo rodiče odešli, ležel v posteli na dětském oddělení a stále poslouchal svůj přehrávač.
Nakrátko ho propustili domů. Rozhodli se poslat ho na specializovanou neurologickou kliniku na jižním pobřeží. Jeremyho poslední noc v Elmsworth Avenue přišel na návštěvu pen Demszky.
,,Jak je Jeremymu?" zeptal se. Paní Browneová ho nepozvala dál.
,,Není mu dobře," řekla. Starosti uplynulých týdnů ji změnily.
,,Přinesl jsem mu..." pan Demszky zvedl čokoládu, kterou držel v ruce.
,,Jeremy čokoládu nejí, ale děkuji vám. Dám vám vědět, kdyby se jeho stav změnil." zavřela mu dveře před nosem.
Paní Browneová si uvědomila, že Jeremy onemocněl krátce poté, co se popevé setkal s panek Demszkým. A současně zjistila, že myslí na jeho přehrávač MP3. Od té doby, co ho Jeremy dostal, jím byl přímo posedlý. Jednou mu vytrhla sluchátka, aby přestal poslouchat aspoň při jídle. A tehny na ni Jeremy začal křičet. Pomyslela na ten ošklivý kousek skla a plastu.
Ráno přijela pro Jeremyho soukromá sanitka. Dokázal do ní nastoupit sám, ale jen s vypětím všech sil. Vypadal teď jako velice starý muž.
Už u sebe neměl přehrávač P3. Paní Browneová ho nechala na jeho nočním stolku. Za pár minut už byli na cestě.
O půl hodiny později vstoupil do domu Jákob Demszky.
Vyšel po schodech a zamířil do Jeremyho pokoje. Popadl přehrávač MP3 a odešel.
Vrátil se do čísla 66 a šel rovnou do studovny, jednoho z pokojů, kam Jeremy nikdy nevkročil. Kdyby to hoch udělal, ejspíš by o překvapily některé doplňky vybavení: Lidská lebka, napůl rozteklé černé svíce. Možná by ho napadlo podívat se na internet, co znamená boszurkánys(kouzelnictví) - anebo tépöfarkas(to jsem nenašla) či gonoszul (uličnicky, šibalsky). Jenže uý bylo pozdě.
Pan Demszky si nasadil brýle s obrovskými lupami a odstranil maličké šroubky, kterých si Jeremy nevšiml. Tajný panel mu vypadl na dlaň. Pod ním se skrýval vnitřek přístroje, ale nebyly tam žádné baterie... jen spousta mikroobvodů a přepínač otočený doleva. Pan Demszky jej přesunul vpravo a přišrouboval panel zpět.
Zvedl sluchátka a nasadil si je. Zapnul přehráva a začal poslouchat symfonickou báseň českého skladatele Antonína Dvořáka. Hudba zněla temně a majestátně.
Možná to byla jen hra světla. Možná ne. Po několika minutách však starcova pleť získala trochu barvy a vasy už neměl úplně šedivé.

Anthony Horowitz - Shebay

15. listopadu 2016 v 21:49 | Wafer
JEN NEČKALA, ŽE BY SE TO MOHLO STÁT I JÍ...
BYLA TÁTOVOU HOLČIČKOU...DOKUD JI NEPRODALI.
Byla to nepochybně ta nejpříšernější věc, kterou kdy slyšela.
,,Je mi to líto Jenny, opravdu." Její otec vypadal hrozně. Kolem očí měl kruhy a nebyl oholený. ,,Víš, v poslední době to bylo stále složitější a složitější. Snížená úvěrová schopnost. Krize... všechny ty problémy, které teď máme."
Její matka plakala. V pravé ruce svírala kapesní. Slzy ho proměnily v promočený žmolek.
,,Nevíme už, co dál," pokračoval otec. ,,Jsme zkrátka na mizině. Budeme muset prodal dům. A auto. Psa budeme bohužel muset utratit. A tebe si taky nemůžeme nechat. Musíme tě prodat."
Zpočátku nemohla Jennyfer Baileyová uvěřit vlastním uším. Samozřejmě věděla o problémech svých rodičů. Otec pracoval déle a déle. Rodiče se hádali, ale Jennyfer si vždycky pustila iPod, aby je neslyšela.
Ale nikdy by nevěřila, že by to mohlo být tak zlé.
,,Ne,ůžeš si půjčit víc peněz?" zeptala se Jenny přesoucím hlasem.
Otec zavrtěl hlavou. ,,Už tak jsme po uši v dluzích. Kreditní karty, hypotéka, půjčky... prostě všechno. Je to moje vina.."
,,Není to tvoje vina," řekla matka Jennyfer. ,,To je trhem. Už není žájem o zahrady."
,,Ale jak mě chcete prodalt?" zeptala se Jenny a oči se jí zalily slzami.
,,Už jsme tě zařadili na sheBay," odpověděl její otec Jonathan.
Dřív existovalo pouze eBay - pro předměty všeho druhu. Ale v současnosti na web přibyly další dvě stránky: heBay pro chlapce a sheBay pro dívky. Tucty dívek musely opustit školu, protože jejich rodiče už nemohli platit školné. A nejméně polovinu z nich pak prodali na sheBay při posledním pokusu jejich rodin o záchranu.
Jen nečekala, že by se to mohlo stát i jí.
,Je mi to líto, Jenny," řekl její otec.
Vyšla do prvního patra do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Kupodivu se nerozplakala.
Sedla si k počítači, stiskla pár klaves a připojila se na sheBay na stránku pročlenské účty.
Jennyfer znala heslo rodičů na eBay. Bylo to jejich příjmení pozpátku: YELIAB. Napsala těch šest písmen nasheBay. Naskočila nová stránka.
Do sekce NABÍDKA poslali několik jejích fotek.
Pod fotkami stálo její jméno. Následoval popis.

JENNIFER JUDITH BAILEYOVÁ
Věk: 12 let 1 měsíc
Výška: 155 cm
Váha: 46 kilogramů
Zdraví: vynikajjící
Jeniffer je rozkošná, inteligentní dívka přátelské a příjemné povahy. Má ve škole trvale dobré známky - jedničky z francouzštiny a zeměpisu, dvojky z matematiky, fyziky a biologie. Její vysvědčení (dostupněk náhlednutí) vyčnívají nad ostatní. Navíc umí dobře vařit a udržuje si dobrou koncidi hraním teisu a lakrosu.
Byla by perfektní služebnou nebo společnicí. Přestože je trochu stydlivá, má rozumné názory na světové udélosti a je dobrá společnice.
Rychle se učí a rychle by si zvykla na novou práci. Je naše jediná dcera a prodáváme ji s velkou neochotou. Nabídky začínají na 1 000 librách. Další dotazy směřujte na jrbailey@aol.com.

Doposud napsali jenom tři zájemci. SBEANSW3 otevřel objednávku na 1 000 librách. Někdo, kdo si říkal drMACNEILcech, ji zvýšil na 1 10 liber. O dvacet minut později 666grimsby nabídl 1 300 liber. Nabídky se poté opět chopil SBEANSW3, který skočil na 2 000 liber, címž se asi snažil zastrašit ostatní.
SBWANSW3 bylo první jméno, které Jenny rozlouskla. SW3 bylo londýnské poštovní směrovací číslo, a když zadala do Googlu Bean a Londýn, nakonec narazila na restauraci v Chelsea. Proč by chtěli koupit mladou holku? Jejich webová stránka nabízela odpověď - a naneštěstí to nebylo na mytí nádobí.
,,Jsme jediná londýnskí restaurace, jež podává lidské maso. Delikátně uvařené sthýnko mladého chlapce či dívky vám poskytne..."
Jenny nemohla číst dál. Měla srdce až v krku a chtělo se jí buď křičet, nebo brečet. V danou chvíli nabízel SBEANSW3 nejvíce. Kdyby ji koupila ta restaurace, skončila by jako dokonalá gastronomická specialita! Jak jí to mohli rodiče udělat? Ale Jenny věděla, že 2 000 liber je hodně peněz a že potřebují každou penci.
Obrátila pozornost k drMACNEILceh. Představovala si ji jako starší doktorku, která nemůže mít děti.
Ale ukázalo se, že pravda je jiná.
Iniciály ceh nakonec Jenny zavedly do -cambrigeské experimentání nemocnice. Zjistila, že doktor MacNeil vede pitevní jednotku.
Cambridgeská experimentální nemocnice stála v popředí lékařského výzkumu, nehledali pouze nové způsoby léčby starých nemocí, ale i nových, zatím neléčitelných chorob. Vedení nemocnice nechtělo experimentovat na zvířatech, tak místo toho nemocnice hledala děti. Přednost měli mladší šestnácti let a dokonale zdraví.
DrMACNEILceh právě zvýšil sumu na 2 200 liber, čímž se ocitl v jasném vedení. Bylo lepší posloužit na lékařské pokusy, než být snědena k večeři? Co se to děje? Je hezká a chytrá. Umí upéct piškotový koláč a zahrát na piano dvě skladby od Chopina. Určitě existuje někdo, kdo ji chce pro to, jaká je.
Nemohla nic najít o 666grimsby. Věděla, že Grimsby se město na severu, ale tři šestky jí rozezněly v hlavě poplašný zvonek. Jenny se podívala do otcovy osobní schránky a našla tam e-mail od 666:
#Mohl byste nám říct, jaké má vaše dcera znamení zvěrokruhu?
Otec si naštěstí e-mail ještě nepřečetl. Jenny odepsala:
#Proč to chcete vědět?
Odpověd přišla téměř okamžitě:
#Krvavá obět se koná večer na Halloween (31. října). Pomůže to zařadit znamení zvěrokruhu dítěte do rituálu. S pozdrave Ethan Kyte.
Jenny myslela, že se pozvrací. Nejdřív restaurace pro kanibaly, potom pokusná nemocnice a teď sabat čarodějnic. 666 bylo samozřejmě ďáblovo číslo.
Nemohla však vůbec nic dělat. Tehdy se Jenny konečně rozbrečela.
A pak těsně po šesté se objevil čtvrtý zájemce.
Nabídka zněla 4 600 liber a zákazík se jmenoval talltreesEastcott. Držitele nebylo těžké odhalit. Eastcott byla vesnice a Tall trees byla webová stránka.
Šlo o sirotčinec na anglickém venkově. Jenny poskočilo srdce.
Našla pouze jeden odstavec textu, ale z něj se dozvěděla vše, co potřebovala vědět.
,,Gerald a Samatha Pettigrewovi založili v roce 2001 sirotčinec v Tall trees sponzorovaný ze zisků soukromých charit. Snaží se poskytnout sirotkům, kteří byli zneužívaní, zdravé životní prostředí a starají se o ně na svém rozsáhlém pozemku."
Jenny pocítila vlnu úlevy.
Ale dají Pettigrewovi dost, aby ji koupii? Byli před ostatními jen o sto liber.
Ráno s prvním světlem se Jenny vrátila k moitoru, ale nic se nezměnilo. Celý den seděla u počítače a sledovala, jak o ni dr.MacNeil, Ethan KYte a Sawney Bean bojují. Večer to vypadao, že jí čeká gurmánská budoucnost... Londýnská restaurace nabídla 7 500 liber. Alespoň, že sabat arodějnic odstoupil.
V osm ji čekal operační stůl.
V devět hodin a s cenou 9 000 liber se opět stala hlavním chodem.
Ze sirotčince stále nic.
V devět dvacet byla zase zpátky pod skalpelem.
Restaurace se o ni naposled pokusila o půl desáté. Zvýšila dražbu na 9 500 liber.
Doktor MacNail neodpověděl.
A potom, v poslední minutě, se Pettigrewovi vrátili s nabídkou 10 000 liber. Tohle určit muselo být poslední slovo. Dostane ji sirotčinec.
Poté se vše seběho strašně rychle. Pan Bailey obdržel poštou šek a okamžitě si ho šel nechat proplatit, zatímco paní Baileyová zabalila dceři zavazadla a koupila jí lístek na vlak do Pewsey, protože Eastcott neměl vlastní stanici.
,,Sbohem, draoušku," řekl otec, když Jenny odjížděla. ,,Nevzpomínej na nás ve zlém. Možná se k nám jednou budeš oc vrátit..."
,,Já nechci zpátky!" pronesla ledově enny. ,,Nikdy vám neodpustím, co jste udělali."
Otec zledl. Matka se rozbrečela.
V Pewseyi už na ni čekali Pettigrewovi a okamžitě se jí zalíbili. Vypadali mileji než na fotkách na internetu. Jenny si dala zavazadla do kufru jejich auta.
Dojeli až na příjezdovou cestu Tall trees. Auto zastavilo.
,,Pojď dovnitř, zavazadla si vezmeš potom," řekl pan Pettigrew.
V domě téměř nebyl nábytek. Ve vzduchu se vznášel divný pach. A vtom Jenny něco uslyšela, něco jako vzdálené bručení, které přicházelo odněkud zevnitř.
,,Tudy!" zavolal pan Pettigrew. Bručení, tedy spíš vrčení, bylo hlasitější.
,,Co je...?" začala Jenny.
Ale už věděla, co se nacházelo za dveřmi. V hluboké jámě přcházelo asi deset zvířat sem a tam, obrovskými drápy škrábalo betom pokrytý slámou, oči jim zářily hladem.
,,Tady jsou!" Pan Pettigrew zamával rukou nad jámou. ,,Naši sirotci."
Jenny se otřásla.
,,-osiřelí bengálští tygři," vysvětlil pan Pettigrew. ,,Je příšerné, jak je zanedbávali. Zemřeli by, kdyby jim nikdo nepomohl. Ale my se o ně staráme. Necháváme je běhat ve sklepě. Hlídáme je. A někdy, jako specialitu, jim dáme čerstvé maso."
Pettigrewovi ji popadli.. Byli překvapivě silní. Cítila, jak ji zvedli ze země.
,,Je čas krmeni!" zakřičel pan Pettigrew.
A za chvilku už Jenny letěla vzduchem po hlavě dolů k čekající smečce.

J. Blackburn - Tatíček

17. července 2016 v 8:00 | Wafer
Teprve na poslední chvíli jsem zjistil, kdo se to ma mne dívá doktorovýma očima a co mě tedy na operačním stole čeká. Nepodařilo se mi však ničemu zabránit.

Už od malička jsem v tatíčkovi viděl hromotluka, který mi naháněl strach svou dokonalou fyzickou kondicí. Při téměř dvoumetrové výšce byl nesmírně obratný, rychlý i vytrvalý. Ale zpravidla stačily jen trochu vyceněné zuby a polozvířecí ryk, aby mu leckterý protivník raději uhnul z cesty. Zvlášť pak, připočteme - li k tomu doslova opičí tvář s nízkým čelem, huňatým obočím a nepoddajnými zrzavými vlasy, které vypadaly jako zježená hříva.
A zrovna mně se poštěstilo být jeho pravým opakem!
Narodil jsem se slaboučký, schytal jsem kdejakou nemoc, a co horšího - levá noha zůstala zakrnělá, takže jsem po čase musel pít protézu.
Ale zatímco tatíček se sotva prosoukal střední školou, mně šlo učení hravě a na univerzitě ve Phoenixu jsem byl od prvního ročníku premiantem.
V dětských letech býval ke mně tatíček docela milý, ba dokonce se před všemi chlubíval, že bych mu mohl dělat manažera. A já se naopak mohl před kamarády blýsknout jeho sportovní slávou, i když, jak známo, žádný mrzák moc přátel nemá.
Anebo to bylo tím, že mě tatíček vídal málokdy, protože se doma nikterak nezdržoval?
Jaký proto div, že když se tatíček sporadicky čas od času objevil, nastávalo zde hotové pozdvižení.
Bylol ho všude plno - na tu chvíli i doma. Mne zavalil novinami ze všech utkání, ve kterých hrál, a hned poroučel:
,,Do zítra všechny výstřižky, kde mě chválili mimořádně nalepíš do zvláštního sešitu!"
Za Minnesotu hrál nejdéle a tam také začal běhat dlouhé tratě. Takže mne nutil, abych mu měřil tréninkové časy a někdy dokonce, abych s ním běhal!
Asi ve svém hloupém uvažování doufal, že se mi noha při takové terapii natáhne či co.
Suchý, horký vzduch v Kayentě dovoluje, aby se normální člověk většinu dne sotva pohyboval po svých. Takže pro mrzáka jako já bývaly takové a podobné nápady hotovým utrpením. Tatíček ovšem běhával podél silnice za plného slunce.
Tehdy také po dobré a hlavně po zlém nutil v jednom kuse matku, ať mě dá operovat.
,,Nemůžu se na něho už ani podívat!" křičel na ni jednou. ,,Za pár stovek mu natáhne nohu každý indiánský šaman, abys věděla. Jenže ty se nestaráš vůbec o nic. Proč se sem vlastně vracím a nosím peníze?"
,,Dobře víš, že mu žádná operace nepomůže," namítla tiše matka. ,,Prostě ho nemáš rád, protože je przák!"
A pak jsem zasléchl vzteklé prásknutí dveřmi, když otec odešel do hospody.
Matka se mnou pak opravdu projížděla světa kraj, stejně však bezvýsledně.
A tatíček jenom křičel a utrhoval se.
Po té poslední cestě jsem právě nastoupil do koleje ve Phoenixu, když se to stalo: Matka se kvůli mně zbláznila a sáhla si na život, jak to stálo v tatíčkově telegramu.
Když jsem přijel na pohřeb, do řeči mu nebylo. Jenom z něho vylezlo, že se s matkou zase hrozně pohádali a pak jí našel oběšenou na půdním trámu.
Tehdy asi také naposledy byl ke mně vlídný, třebaže pil od rána do večera a v řeči pletl páté přes deváté:
,,Neboj se, na té univerzitě strádat nebudeš, študente. Mám peněz víc než dost. Není to sice spravedlivé - já ty dolary vydřel v kopané, ale ty?"
,,Nepotřebuju od tebe ani čtvrťák!" odsekl jsem přeskakujícím hlasem, když mě popadl vztek.
,,To bych rád věděl, jako se takový...jako ty může uživit sám!"
,,Dají mi prospěchové stipendium a seženu si kondice!"
,,Vidíš, tak se mi líbíš!" zaradoval se k mému překvapení a pak do mne strčil, takže jsem skončil na zemi. Pomohl mi vstát a omlouval se:
,,No vidíš, jak málo stačí. Já jen, že když ti dám na študýrování, že by ses mohl starat o moje poháry a výstřižky jako doposavad..."
To bylo opravdu naposledy, kdy se ke mně choval jakžtakž. Od té doby si jen vymýšlel, kterak by člověka ponížil.
Bylo to možná ze vzteku, že mu docházejí síly. Umístil se sice v několika maratonech, ales lgovou kopanou už měl utrum.
O to víc chodil do hospody. Pořád však musel dokazovat, oč je na tom fyzicky lépe než já.
Jednou koncem léta jsem dostal chuť na hrušky, které dozrávaly u nás v zahradě, ale na žádnou jsem nedosáhl.
Než jsem se nadál, kde se vzal tu se vzal tatíček, vyšplhal na strom a strefuje se do mne hrušku za hruškou.
,,Chytej, Tome, když máš na ně takovou chuť!" hulákal na celé kolo. Dobže věděl, že malvice jsou ještě tvrdé jako kriketové míčky. Až mne zasáhl do hlavy a já zůstal ležet na zahradě v bezvědomí.
Tentokrát jej ani nenapadlo, aby mi pomohl na nohy - jenom mi nalil do obličeje vědro studené vody.
Mnohem horší časy ale nastaly, když získal místo fotbalového trnéra ve Phoenixu, kde jsem studoval. Nejspíš mu to zařídili staří kumpáni z mužstva, ve kterém dřív působil.
Tihle staří kumpáni také zvali tatíčka do hospody blízko naší koleje a já ho tam nejednou musel doprovázet. Někdy na mne ukázal a řekl:
,,No a vidíte to. Nakonec máte potomka, který nemá ani sílu vaše medaile pořádně vycídit!"
Onen den, kdy se stalo to neštěstí, začalo navečer mrholit. Chodníky byli zanedlouho mazlavé a kluzké.
Tatíček si ten den přihýbal o něco víc, takže bylo těžké ho udržet. A právě před nejfrekventovanější křižovatkou k tomu došlo:
Snad se mi vysmekl, snad uklouzl...
Krátké zakvílení brzd. Shluk lidí. Křik.
Tatíček ležel bez hnutípod koly městského autobusu.
Pohřeb, spousta jeho fanoušků, kamery a novináři, kteří mě neustále pronásledovali.
Nejspíš proto jsem opustil univerzitu a začal pracovat na ústředí Arizonské unie invalidů.
Proč bych zapíral: Zprvu mi bez tatíčka bylo dobře. Hned jsem odnesl všechny jeho trofeje do podkroví a dal přestavět nábytek.
Moje spokojenost neměla dlouhé trvání. Čím dál tím častěji jsem tatíčka vídával ve snech - jeho oči jako by mi říkaly:
,,Za to, cos mi provedl, nikdy se mě nezbavíš, nikdy, pamatuj, nikdy...!"
Pak mě začala trápit zmrzačená noha. Doufal jsem že to přejde, nadlehčoval ji při chůzi a kalhal čím dál nápadněji, až mě od té námahy rozbolela i ta silná a zdravá.
Bolesti mě nakonec dohnaly do flagstaffské nemocnice.
Předepsali mi nějaká sedativa, pečlivě vyšetřili celé pohybové ústrojí, krevní oběh a bůhvíco ještě, než mi starý vrásčitý lékař, kterého jsem si pamatoval ještě z dětství, s úsměvem oznámil:
,,Lehká operace a nová protéza vše spraví. Jen musíme dva tři týdny počnkat, než se vrátí doktor O'Hara..."
,,A nemůžete to udělat sám? Pamatuju si vás ještě z dětství," přerušil jsem ho spěšně, protože při jménu O'Hara na mne padla nevyslovitelná trýzeň. Nějaký zrzavý Irčan...
,,To bohužel nelze, mladíku. Jsem už starý. I když jde o docela malou operaci, musí být naprosto přesná. Já bych si za ni nemohl vzít zodpovědnost."
Při tom zůstalo. Prošel jsem předoperačními procedurami, spolykal nějaké prášky, takže se i moje noční můra rozplynula. Když mě posléze vezli na sál, bylo mým jediným přáním, ať mám operaci co nejdřív za sebou.
Potom jsem ho spatřil.
Tak zvaného O'Haru.
Stál zprvu zády, navlékali mu plášť, masku, rukavice. Jakmile se sklonil nad operační stůl a pohlédl na mne zpod zrzavého obočí přimhouřenýma vodnatýma očima, s hrůzou jsem ho poznal a dovtípil se, co vlastně chce. Třebaže už začala působit injekce a moje tělo ztrácelo cit.
Je to tatíček!
Chystá se mi uříznout zdravou nohu...

M. W. Shelleyová - Můj stvořitel Frankenstein

3. července 2016 v 8:00 | Wafer
Konečně pohu říci, že je má strašlivá pomsta dokonána. Zničil jsem Frankensteina. Zachvátila mne nevýslovná radost, neboť jedině on zapříčinil mé neštěstí a musel proto po zásluze pykat:

Teprve za dlouhou dobu po svém vzniku jsem seznal, že můj tvůrce mi vdechl život i podobu k obrazu ďábla.
Frankenstein, syn bohatého a váženého ženevského radního, byl už od svého mládí geniální. Studoval snad všechny nauky, co jich na světě bylo, než se jeho um zahnízdil ve vědách přírodních.
Když se pak Frankenstein začínal zabývat elixírem života, kamenem mudrců, elektřinou i chemií, měl už ke svému pozdějšímu objevu nedaleko. Ten poslední krok však udělal při svých návštěvách operačních sálů, piteven, márnic, ba i jatek. Neboť právě na těchto místech mohl sehnat tkáně a zvířecí či lidské orgány, z nichž mne později stvořil.
Nepolevil ve svém hořečnatém úsilí ani na okamžik. Jako by vůbec neviděl mou žlutou sešívanou tvář se zapadlým nosem, vystouplými tesáky, jako by nevnímal moje obrovské neforemné tělo na operačním stole, kam postupně vpravil všechna potřebná ústrojí. Teprve tehdy, když mi galvanickým šokem vdechl život a já se posadil, zděšeně vykřikl:
,,Bože, smiluj se nade mnou a netrestej mne!"
Dodnes dobře nevím, koho lidé nazývají Bohem, ale od té první chvíle, kdy jsem vroucně natáhl ruce ke svému Stvořiteli, a on přede mnou v hrůze utekl, toho boha nenávidím.
Skoro si nepamatuji, kterak jsem se pak protloukal. Lidská řeč mi nebyla cizí, ale každý přede mnou buď v hrůze utekl, nebo mě naopak pronásledoval. Takže nakonec mi nezbylo než se ploužit po nočních sezkách, krást na polích nebo sbírat lesní plody.
Až se mi jednou zazdálo, že se na mě život přeci jen usměje: Bylo to na samotě v Alpách, kterou obýval mladý pár se slepým starcem. Skrýval jsem se před nimi a jen v noci jsem vycházel, abych sehnal něco k snědku. Pozoroval jsem, jak láskyplně Agáta i Felix se slepcem zacházejí, a tak jsem jim potají začal sloužit. Zprvu nad tím kroutili hlavami, ale pak usoudili, že jim pomáhá nějaký dobrý domácí skřítek a začali pro mne nechávat jísdlo.
Jaký tedy div, že se mi zachtělo žít v jejich středu.
Přesto se mi dlouho nedostávalo odvahy objevit se před nimi. Nakonec se mi podařilo najít vychodisko. Když byli oba mladi pryč, zašel jsem za slepým starcem a vše mu vyprávěl. A než jsem ho přesvědčil o pravdivosti mých slov, objevili se ve dveřích Felix s Agátou. Felix strhl te stěny pušku a vypálil... než však stačil znovu nabít, podažilo se mi utéct.
Po tom incidentu ve mě klíčila k lidem nenávist, nejvíce však k Frankensteinovi. Vím dobře o svém hrůzném zjevu, ale proč musím jenom trpět? Vždyť vše způsobil právě on a nepomůže - li mi teď, dojde odplaty!
Proto jsem se vydal za Frankensteinem do Ženevy. Žil za mšstem na východním břehu jezera ve vile svého otce, obklopené rozsáhlou zahradou, takže bylo snadné jej právě z této zahrady sledovat.
K mé nenávisti se brzy přidružila závist. Frankenstein si totiž žil hýčkán, milován a obdivaván všemi: otcem, bratříčkem Vilémem, přítelem Clervalem, ale hlavně Alžbětou, která se zanedlouho měla stát jeho ženou.
I vypravil jsem se jedné měsíčni noci za Frankensteinem, vlezl otevřeným oknem do jeho pokoje s přáním, aby pro mne stvořil takovou bytost jako jsem já. S ní bych mohl žít daleko od lidí, nicméně pod stejným sluncem...
Stvořitel se mi však jen vysmál:
,,Šílíš snad, nestvůro? Nic takového neučiním a přijdeš - li sem ještě jednou, budu mít připravenou zbraň!"
Tak křičel na pokraji hysterie a ve mně se probouzela zloba. Přesto jsem mu pohrozil co možná nejklidněji:
,,Sám bych tě mohl v této chvíli zabít. Tvůj život však bude poslední, který si vezmu. Nejprve ti ho zničím tak jako ty mně, nevyhovíš - li mi v tom, oč tě žádám!"
S tou hrozbou jsem zmizel v zahradě. Frankenstein pak chodil několik dnů zamlklý, ale to bylo vše.
Zato se mi brzy naskytla první příležitost k pomstě.
Vilém se jednou pozdě odpoledne v zahradě zatoulal daleko od domu
Plížil jsem se za ním jako stín. Teď zasáhnu Frankensteina na nejcitlivějším místě!
Moje neforemné paže se zaklesly na chlapcově hrdle, než jeho bezduché tělo padlo do trávy a já zmizel v houštinách.
Zlatý medailon, který se mu blýskal na hrudi, jsem mu ovšem strhnout neopomněl.
Chlapcovo tělo posléze našla Alžběta a tím nevědomky umožnila pokračování mého plánu pomsty.
Všichni se domníval, že vrahovi se zamanulo ukrást Vilémův zlatý medailonek. Následující noci jsem Frankensteina navštívil a řekl mu:
,,To bylo první varování, Frankensteine. Nestvoříš - li pro mne ženu, nedoufej v moje slitování!"
,,Ano, splním tvé přání, jen mě nech, abych mohl všechno řádně připravit..."
Opouštěl jsem vilu s lehkým srdcem - strach mu jistě nedovolí slib porušit!
A vskutku se zdálo, že Frankenstein dostojí slovu. Nic nedbal, že má před svatbou s Alžbětou a uchýlil se do horské chaty, aby započal své nové dílo.
Jak pod jeho rukama vznikala žena, zbavoval jsem se nenávisti k němu a stával se jeho vděčným otrokem. Až nastal den, kdy měl novou bytost oživit. Prodléval však dlouho nerozhodně před jejím zahaleným tělem na operačním stole.
,,Proč váháš?" nevydržel jsem už napětí. Nemohl jsem jen nečinně postávat za oknem a tak jsem skočil do místnosti.
Frankenstein si mne nenávistně přeměřil od hlavy až k patě a místo toho, aby poslechl, rozhodl se vše kolem sebe zničit.
Vše házel na zem jako smyslů zbavený a vykřikoval:
,,Myslíš, že dopustím, aby po světě pobíhaly nestvůry, jako jsi ty sám? Ne, ne, nikdy ne! Jen jednou jsem podlehl tomu ďábelskému pokušení! Ale tentokrát se to nestane!"
Poté celý vyčerpaný na chvíli usedl. Hned však vstal, sotva jsem k němu vykročil.
,,Nepřibližuj se ke mně!" sípal a šermoval rukama.
A pak došlo k nejhoršímu:
Jediným pohybem smetl přichystané baňky s krví, až vystříkla na všechny strany.
Příšerně zkrvavený Frankenstein začal trhat dosud nehybné tělo té, která mohla vnést aspoň trochu světla do mého temného žití.
Smál se při tom vysokým pištivým smíchem, že jsem hrůzou před ním ustupoval k oknu. Avšak než se mi podařilo zmizet ve tmě, zaryl se navždy do mé paměti pohled na tu beztvarou hromadu masa a kostí, která se nikdy nestane tím, čím se měla stát.
Sotva jsem se jakžtakž vzpamatoval, hnala mne zloba a nenávist zpět k němu do ženevské vily.
Plán, který jsem zosnoval, byl sice prostý, nicméně účinný. Stačilo uložit Vilémův medailon do Alžbětina prádelníku, aby ho policie, která stále nedopadla pachatele vraždy, našla.
Místo svatby s Frankensteinem byla pak Alžběta obviněna a odsou zena k trestu smrti.
Soudní jednání trvalo sice nějakou dobu, kdekdo se snažil obžalované pomoci, jenže hlavní důkaz vzaždy - medailon - jehož přítomnost ve svých věcech nedokázala věrohodně vysvětlit, nakonec rozhodl. Neboť Frankenstein, který jediný dokázal případ objasnit, zbaběle mlčel, jak jsem ostatně předpokládal. A tak skončila Alžběta na šibenici.
Jaká radost z pomsty mě po té popravě doslova zaplavila!
A navíc: Frankensteinův otec Alfons se z hrůz, co tak najednou postihly jeho rodinu, už nevzpamatoval. Sám dobrovolně skoncoval s životem.
Zbýval tedy jen Frankenstein sám a jeho kamarád Clerval. I když jsem proti tomu mládenci pranic neměl, musel jít z cesty. Byl přítelem mého úhlavního nepřítele!
Ten se měl ovšem tentokrát napozoru. Jedné noci opustil s Clervalem vilu a dali se přede mnou na útěk.
Cesta vedla uprchlíky stále na sever do temných lesních pustin. Nezastavovali se. Avšak jako by zapomněl na to, že mezi lidmi najde přede mnou bezpečnější útočiště, než v liduprázdném kraji.
Dostihl jsem je úplně vyčerpané u opuštěné salaše. Sotva vypřáhli, usnuli oba bezesným spánkem.
Bylo mi Clervala téměř líto, ale nevěděl o sobě, když jsem ho rdousil, takže bolest necítil. Zato ráno jsem se musel smát Frankensteinově hůre, jakmile procitl vedle mrtvoly. Zaslechl mne a dal se na útěk.
Nedokázal se ve volné přírodě orientoval a zamířil přímo k rozsáhlé bažině, která to místo obklopovala. Nechal jsem ho tedy běžet.
Až se konečně ozval očekávaný výkřik. Frankenstein vstoupil do močál! Spěchal jsem za ním, ať ještě spatří svého pronásledovatele, než se nad ním bahno uzavře.
I to se podařilo. Vytřeštil v hrůze oči, ústa už bažina navždy umlčela. Potom zbyla jenom tápající ruka a nakonec tiché zabublání. Pomsta byla dokonána.
Zůstal jsem na světě zcela sám...

Obrázek je z filmu Viktor Frankenstein

Deník Pepy M.

11. června 2016 v 8:00 | Wafer
Ahoj všichni!
Tak tohle je na nějakou dobu poslední takováhel povídka, kterou vydávám, protože už jinou nemám, ale budu se snažit nějakou najít co nejdřív. Tak si ji užijte!


V roce 1997 byl konečně demolován známý blázinec v Bohnicích. Nervově choří pacienti byli umištěni do nových objektů v blízkosti chuchelského závodiště.
Byl jsem už skoro v místě bývalé brány, když mne v nedalekých troskách pavilonu upoutal jakýsi černý sešit v tuhých sešit. Podařilo se mi na štítku přečíst nápis, pořízený ještě téměř dětským písmem.
Můj deník
Pepa M.

Časopis Filip hrál v zápiscích veledůležitou roli. Nechme však už toho neznámého Pepu M. promlouvat:

20. února 1992
Konečně se tedy dozvím, jak se správně dělá hrůza a zlo! Ve Filipu psali, že budou celý rok otiskovat horory, a ten první se jmenoval Tatíček. Bylo to docela fajn, jenže pro dvanáctiletého horóristu, jako jsem já, Pepa M., zatím neupoužitelné. Kdepak bych sehnal operační stůl a všechny ty další hlouposti, o kterých se v povídce hovoří!
Snad tedy příště - už se těším - snad to bude schůdnější, než ty hlouposti, co jsem ještě nedávno slýchal z pohádkových vyprávění. Copak vůbec šlo posadit babičku, která váží celých 80 kilo, na lopatu a hodit do pícky? Anebo píchnout sousedovic Růženu do prstu tak, aby spala 100 let? Ani ten nejhladovější vlk v ZOO by asi taky nespolkl na ex třeba jen Karkulčin košík, natož KArkuli samu. Ale ty horory z Filipa snad někdy praktikovat půjdou.

25. února 1992
Bezvadný, povedlo se! Přesně podle Černýho kocoura ve Filipu se mi podařilo zazdít tu žalobnici Moniku.
Monika si strašně ráda hrála na schovávanou. No a pak nebylo vůbec nic těžkého najít u nás na staveništi napolo zazděný výklenek. Do toho jsem se s ní jako na oko schoval, ale hned jsem jí majznul po hlavě připraveným kusem železné trubky. A než nás někdo začal vůbec hledat, byla už Monička pod celým kolečkem malty, které jsem na ni do výklenku (raději po paměti), obrátil.
Ještě teď se k tomu místu chodím podívat, ač na té žalobnici vyrostl dávno celý věžák. Proto se asi taky její rodiče odstěhovali. Myslej si, že ji odvlekl nějaký úchylák, a zatím jsem to provedl já, Pepa M. Haha!

30. března 1992
Je to smůla! Malém se mi sice podařilo udusit svýho malýho bratránka Pavlíčka v jedné z těch velkých rakví, co má pan Blažej v kůlně na dvorku, ale jaká škoda, že opravdu jen málem! Ostatně stejně jakov tom Návratu z hrobu v sedmém čísle Filipa.
Čtyřletého Pavlíčka jsem opil limonádou s tátovým rumem, když byl u nás se strejdou a s tetou o víkendu na návštěvě. Pak jsem spícího klučinu strčil do jedné otevřené rakve v Blažejově dílně. Víko jsem s námahou zavřel. Jenomže Pavlíček měl podle všeho asi stejně dost vzduchu. Začal totiž hulákat jako na lesy zrovna ve chvíli, když se starý Blažej do té rakvárny přimotal.
No, doma bylo pozdvižení, co mám povídat. Pavlík zaplaťpánbů ani nemukl. Přesto na mě strejda zahlížel tak podezřívavě, že mi z toho běhal mráz po zádech. Pak navrhl, že jsem to mohl být já. Teta Julie se mě naštěatí zastala. Ale stejně musím strejdu potrestat za to podezřívání jaksepatří!

28. dubna 1992
Připisuju si další bodík! Strýc Rudolf sice bohužel není v nějakém sanatoriu, nicméně jsem mu aspoň pomohl na půl roku do protialkoholické léčebny.
Tetička Julie si totiž stěžovala, že Strýc Rudolf moc a moc pije. A bije Pavlíčka nedává jí peníze atd., atd..
Tak se šla tetinka poradit s doktorem Jonášem, který byl zaměstnaný v protialkoholické léčebně. Po čase se ti dva začali každé úterý radit v našem bytě. A když přišli, vždycky mě matka někam vzala. Jednou jsem jí řekl, že půjdu s kamarády na Mlčení jehňátek, ale místo toho se mi podařilo vyšmírovat, že teta a doktor konají ty porady úplně nazí. Tohle jsem pak coby anonym napsal strýci do dopisu. Vyvrácené dveře, zlámaná žebra doktora Jonáše a půlroční protialkoholická léčebna vzali za své. Vivat Pepa M.!

22. července 1992
Dlouho jsem se ti, můj deníčku, nevěnoval. Hlavně proto, že nebylo možné uskutečnit žádnou pořádnou akci. Na jedné straně mě ještě trochu pronásledoval strach z té věci s Monikou, a taky se strýc Rudolf nechal slyšet, že si to se mnou vyřídí, a já bohužel nevím co. Za druhé otiskovali ve Filipu horory už na první pohled neproveditelné, ale hlavně: neměl jsem objekt, na který bych se zaměřil.
Jenže teď ho mám. Kocánka mě proniczanic nechala propadnout z příroďáku, tak se jí za tu kuli pomstím. Samozřejmě, nejdřív v září, až se půjde znovu do školy. Alespoň si všechno důkladně promyslím a připravím.

16. srpna 1992
Je to jasný. Udělám něco podle povídky Piraně, něco zase podle Draculy. Navíc si přidám něco ze svého. To se bude Kocánka divit!

25. srpna 1992
Všechno vychází! Šerif rozhodl, že k zahájení školního roku uspořádá na hřišti maškarní bál žactva. Půjdu za Drákulu. Upíří zuby mám a těmi Kocánku pořádně hryznu. To ovšem není to hlavní. Hlavní je šípový jed curare.
Podařilo se mi totiž v Náprstkové muzeu nepozorovaně sebrat několik otrávených indiánských hrotu šipek do foukačky.
Vypůjčil jsem si pár bráchových prstýnků na kytaru. Na ně nalepím otrávené hroty, prstýnky si navléknu a budu mít i dlouhé drápy. To se Kocánka poměje!

15. září 1992
Mám moc velký strach - už i mne bude vyšetřovat psychiatr. Protože ty indiánské šipky nebyly asi vůbec otrávené a Kocánka místo toho, aby celá strnula a dostala smrtelně křeče, mi nakonec nabančila!
Kocánka mě před maškarním požádala, abych jí pomohl přinést ze sborovny limonády. Jeli jsme sami učitelským výtahem a tam se to stalo. Kocánka povídá:
,,Jde z tebe hrůza, Pepouši, jako z opravdového upíra." Něco se mi přes ty upíří zuby podařilo zahuhlat. Kocánka se zašklebila a naklonila ke mě ucho. Zaťak jsem ty hrozné zuby do jejího krku a začal jí drápat prstýnky na holé paži. ,,Co to děláš, Pepoši, ty ses zblázni!" zapištěla a hned uskočila. Než se výtah zastavil, držela mě už za vlasy a fackovala ostošest. ,,Řekni rodičům, ať přijdou do školy!" uzavřela svůj křik posledním pohlavkem a zamířila ke sborovně. Zanedlouho se prý objevila zase na hřišti se zapudlovaným krkem a leukopastí na předloktí. Ach jo, deníčku. Budu tě nejspíš muset ukrýt. Štěstí, že mě bude vyšetřovat doktor Jonáš, co míval s tetou ty nahaté porady.

30. září 1992
Pan doktor Jonáš mě zachránil, toho nechám vždycky naživu. Napsal, že prý mám nadměrnou obrazotvornost, senzibilitu a něco o fantasmagorických stavech. Bohužel taky, ať mi doma i ve škole věnují zvýšenou pozornost. Ale Kocánka se mě přece jenom bojí a nechala mě postoupit do osmičky.

22. listopadu 1992
Konečně jsem se k tobě zase dostal, deníčku. Horory z Filipa byly zase dobré a brzo něco použiju. Jedeme totiž v ponděli na školu v přírodě a tam by se dalo něco provést.

25. února 1997
Říkají, že jsem blázen a vezou mě do Bohnic, deníčku. Ještě, že tě mám a vím, že mi odpustíš, že jsem do tebe pět let nenapsal ani řádku.
Včera jsem potkal na diskotéce holku, která mi řekla: ,,Ahoj, Pepane, pamatuješ si mne?" Koukám na ni jako vejr a ona: ,,Jsem přece Monika - ta ze sídliště!" Do mě jako když hrom uhodí. ,,Tys přece zazděná," neudržel jsem se. ,,Ta rána do hlavy, kolečko s maltou."
Podívala se na mne hrozně divně. ,,Já ale stála kousek vedle... A malta se taky vylila jinam, když chceš něco vědět. A hned jsem pospíchala domů, abych nedostala od našich."
,,Ne!" zařval jsem. ,,Nevykládej hlouposti. Seš Moničin duch a chceš mě po pětí letech strašit. A jestli nejsi, tak z tebe ducha udělám!"
Pak jsem ji žačal na parketě škrtit. Když mě od ní odtrhli, už jenom sípala. A teď jedu do Bohnic. Ach můj deníčku, musím se odtud dostat co nejdřív, mám přece tolik práce!
Tvůj Pepa M.


Další stránky byly z deníku vytržené, takže jsetli se Pepa M. z Bohnic dostal nebo ne, bohužel nevím. Musím to sledovat. Píše se rok 1997 a na každodenních zpravodajských disketách od nás i ze zahraničí se jistě dozvím všechno.

E. A. Poe - Černý kocour

5. června 2016 v 8:00 | Wafer
Zvon ve vězeňské kapli, která stojí na nádvoří, odbil půlnoc. Zítra, vlastně již dnes, si pro mne přijdou. Teď všechno pěkně popořádku sepíšu.

Už jako malý jsem měl rád zvířata. A rodiče mou zálibu podporovali. Možná, že i svou ženu Rowenu jsem si vzal pro její příchylnost k němým tvářím. Měli jsme jich věru hodně - od akvarijních rybek a prátů v klíckách až po morčata, křečky, králíky, nádherného dalmatince, opičku malpu a velikého černého kocoura. Kocourovi jsme říkali Pluto. Žena tvrdila, že to zvíře je pro nás netušeným bohatství. A vskutku tomu tak bylo až do doby, než se kocour stal předzvěstí smrti a záhuby.
Po léta byl mým největším zvířecím přítelem. Jedině z mé ruky se najedl a jistě by mne doprovázel i po ulicích, kdybych mu to dovolil. Po večerech se neodebíral dřív na kutě, než já s ženou. Bylo by tomu tak dodnes, kdybych se měl na pozoru před démonem alkoholu.
Jednoho dne jsem zkrátka začal pít. Jen Pluto si po mých návratech z hospody nesedal tak blízko jako dřív, zato však na mě celé hodiny vševědoucně zíral.
Alkohol mě nakonec spoutal. Všechna zvířata musela z domu, žena mlčky trpěla, jenom Plutovi jsem zatím neublížil.
Poněvadž mě přepadl strach z jeho vševědoucího pohledu! Až jednou po pozdním návratu z krčmy jsem se před ním zaačal kasat:
,,Vím, žes mě dávno prokoukl, ty ďáble. Jenomže já se tě nebojím a udělám s tebou krátký proces!"
Plutovi se však jenom zježila srst.
,,Myslíš, že ne!?" křičel jsem v návalu zuřivosti a vrhl se na něj, abych s ním vztekle mrštil o zem. Pluto zavřeštěl, zaťal mi ještě drápy do ruky, ale pak zmizel jako duch. Od té doby se mi kocour vyhýbal jak jen mohl. Zato já po něm pásl, neboť zranění, strach i opilecká nenávist způsobily, že jsem ho prostě musel zničit.
A vskutku semi to jedné podzimní noci podařilo. Chytil jsem ho v zahradě, kde od jisté doby sídlil, a poněvadž byla zrovna po ruce šňůra na sušení prádla, bez váhání jsem na ní Pluta oběsil. K ránu nás s Rowenou probudil čpavý dým a křik lidí zvenku. Náš dům byl v plamenech!
Bylo nutné vzít za vděk bydlení ve starém schátralém domě v nedalekém sousedství.
Když jsem šel zpět na spáleniště, už z dálky bylo vidět jedinou, nepříliš silnou zeď, která se při požáru nesesunula. Stávalo u ní čelo mé postele. Nyní mě na zdi vítal dokonalý obtisk obrovitého kocoura se smyčkou kolem krku.
Všechno došlo tak daleko, že jsem se začal po nějakém podobném tvoru znovu pídit. Čekal na mě v jedné vykřičené špeluňce. Byl přesně tak velký jako Pluto a ve všem se mu i podobal, kromě podivné rozmazané bíle skvrny na hrudi. Pak jsem požádal hospodského, aby mi ho prodal.
,,Jaképak prodal, vždyť ani nevím, odkud se tady vůbec vzal," utrousil hospodský na půl pusy. ,,Jenom si ho spánembohem vemte, když se vám tolik líbí."
Nový Pluto u nás velice rychle zdomácněl a Rowena si jej oblíbila. Pití jsem ovšem nenechal a s tou láskou to dopadlo docela jinak.
Hanba z dřívější ukrutnosti způsobila, že jsem se kocourovi vyhýbal, ba před ním prchal, jen abych ho v nějakém mimovolném popudu neztýral, či snad dokonce něco horšího.
Od jisté doby začala ona bílá skvrna na kocourově hrudi nabývat zcela určitý tvar: tvar dopadající gilotiny!
Jistě, bylo to pouhé zvíře, ale kolik hrůzy mi ta příšera naháněla ve dne i v noci!
Až se to pak jednou večer stalo.
Šel jsem se ženou do sklepa, sekyru v ruce, abych tam naštípal dříví. Rowena nesla rozžatou svíci, když najednou zničehonic se mi kocour připletl pod nohy. Zdvihl jsem sekyru a chtěl kocoura zabít.
,,Ne! Nedělej to!" vykřikla Rowena.
Sekyra však dopadla. Nikoliv na zvíře. Rozpoltila hlavu nebohé Roweně!
Najednou jsem úplně vystřízlivěl a začal uvažovat, jak se mrtvoly zbavit, aby na mne nepadl ani stín podezření.
Pak mě napadlo to nejchytřejší: zazdím Rowenu právě tady ve sklepě!
I když jsem pracoval pro jistotu v hlubokém šeru, aby si sousedi nevšimli světla svíce, brzy se mi povedlo uspořádat vše do původního stavu. Potom jsem stěnu natře vápnek a poházel popelem, takže byla od okolních stěn k nerozeznání.
Odlehlo mi, poněvadž i kocour zmizel. Podle mých slov žena odjela na návštěvu k rodičům.
Toho výmyslu jsem se držel i za několik dní, kdy přišla policie. Byli čtyři a čtyřikrát prohlédli dům od půdy až po sklep.
Nic podezřelého samozřejmě nenašli. A já, šílenec nadmutý pýchou nad svým dokonalým zločinem, jim při odchodu ze sklepa povídám: ,,Ještě než se rozloučíme, chtěl bych vás na něco upozornit, pánové... Je to jen taková maličkost - tenhle dům totiž patří k nejstarším ve městě, jen sedobře podívejte, jaké ma bytelné základy."
A jako by se mého osudu už zmocnila zubatá, ukázal jsem na výstupek, kde byla zazděná Rowena. Pak jsem do zdi uhodil plnou silou holí.
Co se v té chvíli ozvalo, lze jen těžko popsat. Zprvu jakoby vzdálený dětský pláč, hned nato kříík, vřesk a kvílení, hrůzný jekot, při němž tuhla krev v žilách.
Ale jen na chvilku. Až jsem ji znovu spatřil: Rowenoni mrtvolu, na neníž rozdrásané hlavé seděl černý kocour. Oči mu z přítmí ohnivě žhnuly a krvavená tlama byla tlamou ďábla. Ďábla, který mě dostal pod gilotinu na své hrudi.
Ďábla, kterého jsem s mrtvolou omyle zazdil!

Je zbytečné psát dál. Slyším totiž, že už přicházejí. Pomalé, odměřené kroky k mé cele smrti.

Tom Enrich + Michéle Perryová - Tenton

29. května 2016 v 8:00 | Wafer
Její tátá jí říkal, že plyšáci jsou jen pro malé děti. Ale i když Avě bylo už devět, měla ty své stále ráda. Nejvíc ze všech Tentona, bílou krysu. Tenton měl sametový kožíšek, místy už trochu vypelichaný, a dlouhé, šimravé vousky. Jezdil s ní vždy od mámy sem a zase zpět. Ať se Ava bála čehokoli, Tenton vždy věděl, jak ji utišit. Jednoho večera jí otec jako obvykle popřál dobrou noc a zavřel za sebou dveře do ložnice. Ava ležela pod peřinou a šeptala: ,,Už nikdy nechci jít do školy. Nenávidím to tam!" Něco jí přimělo dodat: ,,Běž místo mě ty, Tentone. Vyměň si to se mnou."
Tentonovy červené oči se zatrpytily. V příštím okamžiku Avu něco vymrštilo do vzduchu. Dopadla na koberec, ale nic necítila. V pološeru zahlédla, jak něco vyskočilo z postele. Jakási dívka se světlými vlasy, s jejími vlasy, měla na sobě náhrdelník s přívěškem, její náhrdelník . ale pohybovala se jako krysa, tiše se proháněla po všech čtyřech sem a tam. Ava vykřikla: ,,Ticho!"
Pokusila se zvednout, ale nepovedlo se jí to. Krysa velikosti holčičky se přiblížila, byly vidět její nenávistné rudé oči. V odrazu očí Ava zahlédla malou plyšovou hračku pohozenou na koberci, bílé nohy zamotané do sebe a modré oči doširoka otevřené hrůzou. Aviny modré oči. Krysa zaprskala a rozběhla se k otevřenému oknu. Dlouhý ocas se přesmekl přes parapet, drápy cvakaly po omítce. Pak zvuky ustaly.
,,Avo!" zabručel ráno táta. ,,Vstávej nebo přijdeš pozdě do školy! Avo!" Ava dělala co mohla. Což nebylo nic.

Dan Gutman - Nebojím se

22. května 2016 v 8:00 | Wafer
Nebojím se. A proto, když jsem na Halloween vyběhl po schodech staré Grangerovic vily, mi nevydilo, že se uvnitř nesvítí. Nevyděsilo mě, když se staré rozvrzané dveře samy od sebe otevřely a pak se za mnou zavřely. Nevyděsilo mě, když mě šeptavý hlas pozval dovnitř, ať si vezmu sladkosti. Nevyděsilo mě, když jsem zaslechl, jak se otáčí klíč v zámku. Ani vrzající podlaha mě nevyděsila. Nůž ležící na klavíru mě neděsil. Křik týraného člověka ze vzdálené místnosti mě neděsil. Krev kapající ze stěn mě neděsila. Nic z toho mě neděsilo. Řeknu vám, co mě děsilo. Byl to ten klaun.

Stacey Godenyrová - Smrt jezdí na růžovém kole

15. května 2016 v 13:55 | Wafer
Calvin se vracel ze školy a přemýšlel o tom, jak hrozně moc nesnáší svoji mladší sestru Annie. Poskakovala cedle něj, prozpěvovala si nějakou školkovou písničku a jako vždycky mu dělala ostudu.
Najednou se kolem prohnala blonďatá holka na kole a srazila ho z chodníku. Dívka zastavila na roku, pomalu se na Calvina otočila a on uviděl její obličej. Či spíše to, co mělo být obličejem. Místo něj uviděl kusy kůže visící z vybělené lebky. Dívka namířila na chlapce kostnatý prst, pak se otočila a vyrazila na kole do silnice.
Prásk! Popelářské auto, které do ní narazilo, ani nestačilo sešlápnout brzdy. Calvin běžel na roh, ale nic tam nebylo. Ždná dívka, žádné kolo - nic.
Když přišli domů, Calvin uviděl tátu, jak vykládá z auta zářivě růžové kolo, které si blonďatá Annie vždycky přála. V tu chvíli Calvin pochopil, co to vlastně viděl. Smrt jedoucí na růžovém bicyklu. Viděl smrt svojí sestry. Uvědomil si, že má Annie vlastně rád. A tak naskočil na kolo a vyjel do silnice. Tak zoufale chtěl svou sestru zachránit, že ani nevnnímal, kam jede. Neviděl ani, jak se na ěj řítí popelářské auto.

Tui T. Sutherlandová - Nožičky

1. května 2016 v 8:00 | Wafer
Věděla jsem, že jsem toho pavouka neměla zabíjet
Stlala jsem si postel, ale vtom jsem zahlédla něco zaběhnout pod peřinu. Odhodila jsem peřiny a hodila jsem na matraci knížku, mlátila jsem a tloukla a křičela, dokud z velkého pavouka nezbyl jen mazlavý flek. Sundala jsem povlečení a společně s mámou jsme ho nacpaly rovnou do pračky.
Tu noc jsem nemohla usnout. Pořád jsem cítila šimrání malinkatých nožiček na kůži. A pak... jsem ucítila, jak mi zlehka dopadlo na tvář něco malého. Zaječela jsem a posadila se. Máma přiběhla a rozsvítila. Strop byl plný pavouků. Lezli po nohách postele. Ale nepřišli se pro mně. Jak se rozsvítilo světlo, rozlili se po podlaze a blížili se ke dveřím. Já jsem jim zabila mámu... a oni si teď přišli pro tu moji.

Gail Carson Levineová - Nové já

24. dubna 2016 v 8:00 | Wafer
To horko! Ztěžka se táhnu,
na schodech dostatek místa není.
Přál bych si šírší hrudník, silné nohy.
Učitel tlačí se kolem, nadává na zdržení,
na schodech dostatek místa není.
Kůže naputá přes kosti.
Učitel tlačí se kolem, nadává na zdržení.
Jsem větší a větší, tupý jako vůl.
Kůže naputá přes kosti.
,,Dobrý Same?" ptá se mě Emil.
Jsem větší a větší, tupý jako vůl.
Přemítám, jak jsem se změníl.
,,Dobrý Same?" ptá se mě Emil.
Potřásám obří hlavou zapřažen v pluhu.
Přemítám, jak jsem se změnil.
Farmáři, polož ten bič.
Potřásám obří hlavou zapřážen v pluhu.
Přál bych si širší hrudník, silné nohy.
Farmáři, polož ten bič.
To horko! Ztěžka se táhnu.

Katherine Applegateová - Hororku

17. dubna 2016 v 8:00 | Wafer
Smrt se zlostně usmívá,
bezcitné oči, rudá tvář,
nesáším klauny.

Francine Proceová . Čokoládový dort

3. dubna 2016 v 8:00 | Wafer
Poslední dobou jsem začal mít pocit, že moji rodiče nejsou moji rodiče. Úplně nedokážu vysvětlit proč. Ale jsem přesvědčený, že jsou to mimozemšťannnni z vesmíru, kteří vypadají a chovají se jako moji rodiče. Dávám jim zákeřné otázky, abych je nachytal. Dnes večer chci vyzkoušet něco nového. Moje opravdová máma je hrozně alergická na čokoládu. Naskáče jí vyrážka, když se na čokoládu jen podívá. Upekl jsem své falešné mámě čokoládový dort. Dívám se, jak ho jí. Žádná vyrážka. Usměje se. ,,Výtečné," řekne mi. ,,Děkuju, Timmy." ,,Jmenuju se Jimmy," odpovím.

David Rich - Balada o Johnu Grepsym

27. března 2016 v 8:00 | Wafer
Milí mladí táborníci
ve stanech či chatkách spící,
vzbudili byste se děsem,
vědět, co se blíži lesem.
Mezi stromy vítr kvíli,
jak duchové, co se skryli,
plní zloby, osamělí...
,,Jdu si pro vás!" zaševelí.
Spíš na zemi, dříve mojí,
všechno je to vina tvá.
Můj nůž je čilý, moje zlost sílí,
Johny Grepsy, to jsem já.
Johny Grepsy, John Grepsy, John Grepsy
ať ti zní navěky v uších,
strach ať tě jímá, když venku dřímáš,
a ve tmě můj ostrý nůž tušíš.
Jednou, až měsíc zakryjí mraky
a v nočním chladu vše ztichne,
černota s mlhou otupí zraky
tehdy tě má kletba stihne.
Kdykoli na noc teď ulehneš,
věz, že John Grepsy tady je.
Zatímco spíš, plíži se blíž,
a pak vás všechny zabije.

M. T. Anderson - Snadná práce

20. března 2016 v 8:00 | Wafer
Galv si říkal, že Kennedyovic dítě je nezvykle hodné. Celý večer bylo úplně potichu. A tak se Galv jen díval na televizi, telefonoval se svým kamarádem Raolem a snědl talíř lasagní, které mu Kennediovi nechali v mikrovlnce.
Když se rodiče vrátili a zeptali se, jak se má miminko, Galv odpověděl: ,,Celý večer bylo hrozně hodný. Ani jsem o něm nevěděl." ,,Ne." odpověděl pan Kennedy. ,,Mimino zlobilo." ,,Hodně zlobilo." doplnila paní Kennedyová. ,,Pořád jen brečelo a brečelo."
,,Ještě než jsi přišel." vysvětlil pan Kennedy. ,,Museli jsme ho potrestat."
,,A když jsme ho trestali," pokračovala paní Kennedyová ,,tak jsme to trochu přehnali."
,,A pak," dodal pan Kennedy ,,jsme potřebovali někde schovat dělo. A mít někoho, na koho to svést."
Galv couvnul ke dveřím. Strachy nemohl mluvit. ,,Tomu neutečeš." řekla mu paní Kennedyová. ,,Policie ti neuvěří. Už to máš na triku."
Pan Kennedy se usmál. ,,A jak ti chutnaly lasagně?" zeptal se.

Nadia Aguiarová - Takowanda

13. března 2016 v 8:00 | Wafer
Když se Sam se svým otcem sami dva odstěhovali na odlehlý ostrov Takowanda, na stovky mil daleko odkudkoli, Sam zjistil, že tam nejsou skoro žádné děti. Musel se zabavit sám, a tak bloumal po pláži a zahradě, na jejímž konci byl obrovský strom. Bydleli v něm velcí, hluční, petrolejoví takowandští ptáci s pronikavýma očima a ostrými, zakřivenými zobáky.
,,Nechoď k tomu stromu," řekla Samovi paní, co jim chodila vařit. ,,Takowanda znamená ďábel. Todle jsou ďáblovi ptáci." ,,Hloupá lidová pověra. Nevěř tomu," prohlásil později Samův otec. Ptáci je pozorovali a prozpěvovali si.
Jednoho letního dne byl Sam o samotě na zahradě, když zaslechl smích, ale prašná cesta kolem domu byla prázdná.
Posmutněl. Tak se těšil, že potká někoho stejně starého. Pak se někdo znovu zasmál. Sam si uvědomil, že zvuk přichází z větví velkého stromu. Rozběhl se k němu a začal šplhat vzhůru. Najednou koutkem oka něco zahlédl a zastavil. Rozhlédl se a uviděl kostry malých dětí zavěšené na zakřivených větvích. A všude kolem těla takowandských ptáků. Jeden z nich rozevřel zobák a Sam znovu uslyšel smích. Ptáci se k němu blížili a jejich vítězoslavný pokřik se rozléhál celým ostrovem a daleko přes oceán, Takowanda, Takowanda, Takowanda.

Sonya Sonesová - Maska na Halloween

6. března 2016 v 15:10 | Wafer
Jsem to já,
anebo ne?
Nevím jistě,
čí tvář žhne.
Je to cizí?
Nebo ta má:
Je tak zvláštně
přiléhavá...
Na zrcadlo
zrak mi padne,
tak jsou oči,
temné, chladné.
Hlava se mi
hrůzou točí...
Vždyť jsem míval
modré oči...

R. Sala - Starý muž v obraze

21. února 2016 v 8:00 | Wafer
Máma Jakeovi slíbila, že když bude tiše sedět v čekárně, zatímco si ona zajde na kontrolu k novému lékaři, dostane tři komečky zmrzliny. Jake čekání nesnášel a nelíbil se mu ohyzdný portrét starého muže, který seděl naproti obrazu, kde seděl. Jakeovi připadalo, jakoby se muž díval přímo na něj. Zkusil se pohnout, ale ten pohled ho pronesládoval po celém pokoji.
Byl to vážně děsivý obraz, ale Jake se nebál. V tu chvíli si všiml mužových rukou. Byly kostnaté a šupinaté, s dlouhými ostrými nehty.
Máma konečně vyšla z ordinace, ale Jake nikde. Zahlédla jen starého muže, jak vybíhá z čekárny. Zdál se jí povědomý. Pak se ohlédla a zadívala se na portrét. Její křik byl slyšet po celé ulici.

Kenneth Oppel - Ve skrýši

7. února 2016 v 19:50 | Wafer
Leželi jsme s otcem napjatě vedle sebe v úplné tmě. Ani jsme se neodvažovali dýchat. Měli jsme málo místa a odporně
to tam páchlo. Leželi jsme na zádech, sotva jsme mohli nadzvednout hlavu. Ta věc nad námi se neklidně vrtěla. Doufal jsem, že už se brzy uklidní.
Konečně se to přestalo hýbat. Odpočítával jsem vteřiny. Usnulo? Nebo jen tiše leží a vyčkává?
,,Teď," pošeptal mi otec do ucha.
A tak jsme se pomaloučku natáhli a sevřeli kotníky spícího dítěte svými studenými, mrtvými prsty.
 
 

Reklama