Creepypasty

1999 - část 1.

23. května 2017 v 8:00 | Wafer
,,Je rok 1999"
Tato věta mě vrací zpět do mé třídy v mateřské škole, když mi bylo pět let, kde jsme byli zvyklí každý den číst datum napsané na tabuli. Rok 1999 je jako skvrna v mé paměti, jako vzpomínka, která nechce odejít, ať se snažím jakkoliv ji zapomenout. 1999 je rok, kdy mi vypadl první zub, kdy jsem poprvé letěl letadlem a také rok, kdy jsem ztratil mou dětskou nevinnost.
tato vzpomínka, kterou bych nejraději zapomněl, začala s tou novou (nebo starou) televizí. V té době začalo to Pokémon šílenství. Pokémoní kartičky, hry, samolepky a samozřejmě nejpopulárnější - seriál Pokémon. Takže jsem samozřejmě pokaždé, když jsem přišel domů že školy, seděl přilepený u televize dokud v pět nezačali dávat Pokémony. Jediný problém byl, že můj táta se díval na zprávy v 5:30, a epizody Pokémoa dávali hned za sebou, což znamenalo, že jsem každý den jednu epizodu zmeškal. Tátu nakonec přestalo bavit moje každodenní fňukání, takže nakonec koupil novou televizi.
Dal ji do mého pokoje, ale naneštěstí to byla jen stará malá televizka s králičíma ušima. Taky měla jen 20 kanálů, ovšem ani jeden z nich nevysílal pokémony. To mi ale nevadilo, byl jsem příliš unesený, že mám v pokoji svoji vlastní televizi. Po dlouhém projíždění kanálů jsem zjistil, že pouze kanál 2 (TVO Kids) vysílá to, co by mě bavilo, takže jsem se na něj chvíli koukal. Uběhlo jen pár měsíců, než jsem našel kanál 21. Jeden den v dubnu jsem se proklikával kanály a snažil jsem se zjistit, jestli někde nevysílají Pokémony. Zmáčkl jsem na ovladači kanál 21 doufajíc, že je tam nějaký další kanál a k mému překvapení tam byl. Táta byl taky překvapený, ale nechal mě se dívat, protože to vypadalo, že je to taky dětský kanál. Jmenoval se Caledon Local 21 a později jsem zjistil, že byl doopravdy vysílán z města Caledon v Ohiu, což bylo městečko nedaleko našeho města.
Seriály, které se vysílaly na Caledon Local 21, byly špatně udělané a nikdy jsem pořádně nepochopil, co se v polovině z nich děje. Každopádně když jsem vyrostl, pokaždé, když jsem si vzpomněl na ten kanál, čím dál víc jsem si uvědomoval, o čem ty seriály byly, a pokaždé jsem si říkal: ,,Na co jsem se to sakra díval?"
Následuje seznam seriálů a epizod, které si pamatuju. Trochu mě děsí, kolik detailů si pamatuju, ale hádám, že věci jako tahle vám na chvíli zůstanou v paměti.

Duben 1999


Booby - Epizoda 6 "Společně"
Pamatuji si, že Booby byl seriál, ve kterém postavy byly pouze ruce. Žádné loutky nebo tak něco, prostě jen ruce. Seriál byl o ruce jménem Booby, která se nacházela ve stále nových situacích každou epizodu. Každá epizoda byla pouze 5 minut dlouhá. Vypadalo to, že byla natáčená před vlhkou bílou stěnou, a ruce se nacházely na stole s červeným ubrusem. To byla první epizoda, kterou jsem viděl. Epizoda začala tím, že Booby se snažil dostat kečup ze sklenice. S víčkem zápasil dobré tři minuty. Potop přišla druhá ruka a podívala se na Boobyho. ,,Společně," řekla druhá ruka a pokusili se otevřít kečup, který za chvíli vycákl ze sklenice na celý stůl. Booby se pak pár sekund díval na nepořádek z kečupu, načež se podíval do kamery, která se přibližovala.

Mr. Bear's Celler - Epizoda 12
Velmi povrchní jméno, pokud se na to podíváme teď. Seriál byl o muži v medvědím kostýmu, který měl ve svém sklepě každý den nového návštěvníka (vždy to bylo dítě). Seriál byl točený na videokameru a ne zrovna dobrou. Policie se mě ptala na spoustu věcí ohledně tohoto seriálu. Epizoda začala tím, že Mr. Bear seděl u stolu a hrál dámu sám se sebou (nejdříve jsem si toho nevšiml, ale ten stůl byl stejný jako ten u Boobyho). Poté se ozvalo zaklepání na dveře. Kamera se natočila na schody u dveří, načež se ozvalo další zaklepání. Mr. Bear vyšel schody a otevřel dveře dvoum malým dětem. Jedno byl chlapec asi mého věku a druhé byla dívka vypadající tak na osm.
Mr. Bear se zaradoval a začal mluvit s dětmi. Vzpomínám si, že jsem toho moc neslyšel. Mr. Bear pam zavedl děti do temného sklepa, který osvětlovala jen malá olejová lampička na stole. Na víc už asi nevzpomenu. Tedy kromě zpívání, kterému jsem taky moc nerozuměl (asi kvůli té medvědí masce). Epizoda končila tím, že všichni hráli na schovávanou. Děti se schovaly ve skříni a Mr. Bear pikal.

Květen 1999


Soup and Spoon
Nemyslím si, že by tohle byl vůbec seriál. Spíš to byl podivný druh filmu. Všechno, co si pamatuju, je, že jsem se na nějakou chvíli přestal na Caledon Local 21 dívat, protože jsem si myslel, že tento seriál byl strašně hloupý a navíc protože Pokémoni se začali vysíla ve 4:30 a 5:00. Moc si z toho nepamatuji, ale v zápěru byla plechovka polévky a lžíce. Oboje bylo kontrolováno špagátky, které se houpaly tam a zpátky, jako kdyby je někdo dřel a nechal houpat před kamerou. Seriál byl natáčen ve sklepě, který vypadal jako ten z Mr. Bear's cellar. Jak jsem říkal, nepamatuji si moc, ale konec si pamatuji dobře.
Celá věc trvala dobrou půlhodinu a jediné, co se tam dělo, bylo to, že lžíce honila polévku, protože ji chtěla 'sníst'. Na konci byl ukázán stůl (opět ten z Boobyho) a asi sedm dětí kolem něj, každé před sebou mělo misku s polévkou. Seděly a dívaly se do kamery, ale vypadaly zmateně, skoro až vystrašeně. Kameraman drřící plechovku polévky řekl: ,,Lžíííce připraveny?" A pak to skončilo.

Červenec 1999

Bylo léto a já jsem se nějakou dobu nedíval na kanál 21. Až do dne, kdy jsem přespával u kamaráda, a rozhodli jsme se to vyzkoušet. Kamarád dostal televizi k šestým narozeninám, tak jsme zůstali dlouho vzhůru a dívali se na ni. Chtěli jsme vědět, jestli kanál 21 ještě vysílal. A k našemu překvapení ano (museli změnit vysílací čas).

Mr. Bear's Cellar - Epizoda 23
Tato epizoda byla pro mě a mého kamaráda zábavná. Hlavně proto, že se tam nadávalo. Když se nad tou epizodou teď zamyslím, dochází mi, že něco bylo doopravdy špatně, když se natáčela. Na začátku epizody kamera zapírala Mr. Beara, jak jde do schodů ke dveřím od sklepa. Kamera na pár sekund zčernala. Když znovu naskočila ukazovala Mr. Beara. Také tam bylo jakési dítě, které na něj mluvilo, ale tentokrát vypadalo na jedenáct nebo dvanáct.
Ještě chvíli mluvilo na Mr. Beara, ale nic jsem neslyšel (znovu špatná kamera), dokud dítě nezačalo zvyšovat hlas. Dítě říkalo jak je pozde a že jeho sestra už musí domů. Také jsme v pozadí slyšeli víc hlasů. Pamatuji si, že Mr. Bear řekl: ,,Jdi kurva pryč! Nejsi pozvaný!" Pamatuji si, že jsme se na sebe s kamarádem dívali a smáli se sprostému slovu, ale epizoda začala být divnější. Dítě sešlo schody, otočilo se a křičelo, že zavolá policii. Mr. Bear se rozběhl k dítěti, které začalo křičet a bežet také. Potom se kamera vypla a to byl konec epizody. O chvíli později začal kanál se statikou.

Booby - Epizoda 42 "Hraní si s nůžkami"
Jednoho deštivého odpoledne jsem se nudil, tak jsem si zapnul kanál 21. Když jsem se začal dívat, nějaký seriál o muži sedícím v křesle zrovna končil, ale zapomněl jsem, o čem byl. Když jsem poprvé uviděl tuto epizodu, myslel jsem si, že je určená pro teenagery, protože v ní byla krev a byla dost hrubá. Když mi policie všechno řekla, bylo mi jasně, čí ta krev byla. Epizoda ukazovala Boobyho a druhou ruku s mašlí okolo malíčku (Boobyho přítelkyně). Booby držel nůžky a poskakoval sem a tam, zatímco se jeho přítelkyně bezcílně otáčela kolem.
Na scéně se objevila další ruka, která byla menší a vypadala, že ji někdo nutil být pod stolem a držel ji (později jsem zjistil, že to tak bylo). ,,Nůžky jsou nebezpečné, proto je musíte držet opatrně," řekl Booby do kamery. Občas jsem zaslechl i tlumené výkřiky, ale nebyl jsem si jistý, odkud vycházejí, kvůli špatné kvalitě zvuku.
Boobygo přítelkyně vzala menší ruku, která sebou mlátila, Booby vzal nůžky a začal s palcem, krev byla všude. Tlumené výkřiky se začaly měnit v hlasitější. Mé pětileté já bylo znechucené a v tu chvíli jsem si začal myslet, že Booby je možná seriál určený pro dospělé a teenagery. Pak se nůžky dostaly ke kosti a já uslyšel křupání, v tu chvíli jsem televizi vypnul. Nikdy jsem o tom neřel tátovi, protože jsem se bál, že by mi televizi zakázal.

Eyeless jack

28. dubna 2017 v 8:00 | Wafer
Příběh, o který se podělil chlapec napadený tímto neznámým vrahem.

Dobrý den, jmenuji se Mitch. A budu vám vyprávět svůj děsivý zážitek, který se mi přihodil a pořád mě děsí. Nevěřím na paranormální nebo nadpřirozené jevy ale potom co mě navštívil on, no nevím jestli je to vůbec člověk a kvůli tomu začínám trochu věřit na nadpřirozeno.
Poté, co jsem se nastěhoval ke svému odloučenému bratrovi Edwinovi do domu, jsem skončil s vybalováním. Líbilo se mi, že je Edwin se mnou po dlouhých 10 letech, byl jsem z toho šíleně nadšený. Týden se nic zajímavého v domě nedělo, vše bylo klidné a nic zvláštního se nestalo. Po tom týdnu jsem večer usnul, ale kolem jedné hodiny v noci jsem uslyšel zašustění přicházející zvenčí. Myslel jsem si, že je to mýval a tak jsem to ignoroval a snažil se usnout. Druhý den ráno jsem to řekl Edwinovi a on souhlasil, že také něco slyšel. Příští noc jsem slyšel otevření okna a hlasité žuchnutí, jako by něco lezlo do místnosti. Vstal jsem a rozhlížel se po místnost, ale nic jsem neviděl. Nakonec jsem si šel zase lehnout.
Druhý den ráno upustil Edwinovi šálek kávy, když mě uviděl. Zajímalo mě co se děje a on mi ukázal zrcátko. Viděl jsem, že mám velkou ránu na levé tváři. Byl jsem převezen do nemocnice, kde mi doktor řekl, že jsem musel být náměsíčný. Odhrnul mi košily a bylo tam něco, z čeho mi byla zima po celém těle. Na mém těle byl zašitý řez, tam kde mám ledviny. ,,Musel si nějak přijít o ledvinu minulou noc Mitchi, vůbec nevím, jak je to možné… víš o něčem?" Ale já byl příliš vyděšený, abych něco řekl.
Příští noc, byl můj zlomový bod. Okolo půlnoci jsem se vzbudil a uviděl jsem něco opravdu děsivého. Zíral jsem tváří v tvář na tvora s černou kapucí a tmavě modrou maskou bez nosu a úst. Díval se na mě dolů. Nejvíc mě děsilo, že neměl oči, ale jen prázdné, černé důlky. Popadl jsem kameru na krbové římse a vyfotil ho. Poté co jsem ho vyfotil, se na mě vrhl a snažil se mi rozevřít hruď a dostat se do plic. Vzal na mě ten dráp, pravděpodobně to byl nůž. Zastavil jsem ho tím, že jsem mu kopal do tváře. Povedlo se mi dostat se z postele a vyběhnout z pokoje. Vyběhl jsme z bratrova domu do noci. Utíkal jsem a nakonec jsem se ukryl v lese poblíž bratrova domu, zakopl o kámen a upadl do bezvědomí. Probral jsem se v nemocnici, můj lékař vstoupil do místnosti a spustil: ,,Mitchi, mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Dobrá zpráva je, že máš drobná zranění a tvoji rodiče tě vyzvednou." Povzdechl jsem si úlevou. ,,Špatná zpráva je, že tvůj bratr byl zabit. Je mi to líto."
Moji rodiče mě vzali zpět do Edwinova domu, abych si vzal své věci. Při vstupu do pokoje jsem byl vyděšený, ale zůstal jsem v klidu. Popadl jsem foťák a začal jsem koukat na fotky. Na jedné fotce byla chodba vedoucí do pokoje, bylo tam Edwinovo tělo a něco leželo vedle něj. Netušil jsem co to bylo, ale našel jsem to v pokoji. Zvedl jsem to a podíval se co to je. Když jsem to uviděl zblízka, skoro jsem se pozvracel. Držel jsem svou ukradenou…… nedojedenou ledvinu, s kusy černé látky na ní.

Pianista

18. dubna 2017 v 8:00 | Wafer
Ať se snažíte, jak chcete, smlouvy s ďáblem nikdy nedopadají dobře. Bohužel jsem na tohle musel přijít po zlém, a teď? Je ze mě monstrum. Vše, čeho jsem si vážil, mi najednou proklouzlo mezi prsty; nic už není tak, jak by mělo být. Měl jsem být s NÍ. A měli jsme se mít tak rádi. A teď je pryč… a vše, co mi ještě zbylo, je jen tohle hloupé piano. Ačkoli ho nesnáším tak, tak moc… je mým úkolem na něj hrát do konce mého zpropadeného života na téhle planetě.

Byl jsem poměrně zámožný muž. Měl jsem nějaké ty peníze, pěkný dům a mé krásné auto mělo takové osobní kouzlo, že jsem jen díky němu mohl svést tolik žen do své postele. Mohl jsem mít kterou jen jsem chtěl a můj zrak spočinul na ní, Alice. Byla to tak nádherná žena. Její bohaté hnědé lokny, splývající v pramenech a ty její jantarové oči. Její krása se ani slovy popsat nedá. Bohužel jsem nebyl její typ. Já přelétával z jedné ženské na druhou, zatímco ona preferovala stabilní vztah. Miloval jsem svůj život v luxusu, ale ona by si nejraději vystačila pouze s malým městským bytem. Zbožňoval jsem hudbu na diskotékách, zatímco ona zbožňovala zvuk klasického piana. Vůbec o mě nevěděla, a to mě na ní přitahovalo ještě více. Byla něčím, co jsem si nikdy nemohl dovolit, a právě proto jsem po ní tak toužil.
Rozhodl jsem se, že jí zaujmu tím, že se naučím hrát na piano. Vím, že většina lidí by prostě šla za ní a oslovilo ji, ale to zkrátka nebyl můj styl. Chtěl jsem, aby ke mně vzhlížela, abych byl jejím idolem. A tak jsem to zkusil… a pěkně to podělal. Ukázalo se, že na hraní na piano jsem vůbec neměl buňky a už úplně mi chyběl hudební sluch. Rozhodl jsem se si o tom promluvit s kamarády. Samozřejmě se mi vysmáli a říkali mi, že jsem hlupák, když na to jdu takhle, ale já ji opravdu chtěl a jediná možnost, jak se k ní dostat, byla právě přes hraní na piano. Potom jeden můj kamarád řekl něco, co mě donutilo se zamyslet.
"Copak nevíš, že všichni "talentovaní" lidi prodali svou duši ďáblu?" Vím, že si jen dělal srandu, ale co když? Co kdybych mohl prodat svou duši za hudební talent. To už by se do mě musela zamilovat, že?
Sbíral jsem informace o vyvolávání samotného pána pekel jak zběsilý. Samozřejmě, že jsem našel spoustu varování, abych to nedělal, že se stane něco zlého a podobné kraviny. Rozhodl jsem se rituál uskutečnit o půlnoci, protože to byl perfektní čas, aby mě nikdo nerušil. Po mnoha pokusech se stále nic nedělo… nebo se to alespoň tak zprvu nezdálo. Něco tam bylo, bylo to sice neviditelné, ale cítil jsem to. Tak jsem požádal o uzavření smlouvy. Zahihňalo se to a zasmálo, a nakonec i souhlasilo. Dostal bych hudební talent a dostalo by to na oplátku mou duši a vše, co jsem musel udělat, bylo podepsat smlouvu. Jednoduchý úkol, ale celá ta listina byla dlouhá asi jako pravidla a podmínky u aplikací, takže jsem to nečetl a prostě jsem to podepsal dole na kraji.
Zanedlouho jsem zjistil, že jsem si to přeci jen měl přečíst. Ksakru, byl jsem to ale hlupák. Jak démon řekl, byl jsem úžasný. Měl jsem takový talent, že jsem hudbu hrál i psal a vše znělo nádherně. Zeptal jsem se vedení divadla, jestli by mi neotevřeli dveře, abych mohl zahrát své nádherné, uklidňující skladby a překvapivě souhlasili. Moc dobře si pamatuji, jak moc jsem byl ten večer nervózní. Seděla tam vůbec? V davu jsem ji nespatřil; samozřejmě že tam nebyla, byl jsem přeci jen nějaký amatér. Hrál jsem dlouhé hodiny, ale mě to připadalo jako minuty. Musím uznat, byl jsem sebou velmi nadšený. Když jsem skončil, zvedl jsem se od klavírní stoličky a uklonil se divákům, ale nic se neozývalo. Jen mrazivé ticho. Nehrál jsem snad dost dobře? Tlesknutí mě v mžiku vrátilo do reality. Vzhlédl jsem a spatřil jsem ji. To ona tleskala a postupně se k ní všichni ostatní přidali. Měli jsme menší after party, kde ke mně přišla a začala si se mnou povídat o tom, jak moc se jí líbilo mé vystoupení.
Po té noci jsme si začali povídat skoro každý den. Ale po pár dnech… bylo na jejím hlase… opravdu znát, že je každým dnem slabší a slabší. Začaly přicházet zprávy, že lidé začaly umírat jako mouchy poté, co mě viděli hrát. Nemohl jsem s tím vůbec nic udělat. Doufal jsem, že to, co se dělo s Alice nebyla moje chyba, že to nebylo to samé, co se dělo s ostatními. Ale běda, ubohá dívka zesnula ve spánku. Doktoři nic neobjevili, a tak nemohli přesně určit příčinu smrti. Prostě řekli, že usnula a už se neprobudila. Byl a stále jsem naprosto zničen. Ta, kterou jsem miloval. Už jsem jí měl na dosah a najednou prostě… zmizela.
Rozhodl jsem se toho zatraceného démona vyvolat znovu. Však já už ho přinutím, aby mi řekl, co se to se všemi stalo.
"Někdo nedočetl smlouvu až do konce, hm?" smála se ta věc mému neštěstí. Ale měl pravdu, skutečně jsem jí nedočetl celou. Zeptal jsem se, jestli ji mohu vidět a démon mi vesele vyhověl. Tentokrát jsem si to přečetl celé a konečně jsem si toho všiml. Zavazuji se svému klientovi dát úžasný hudební talent, ale hudba, kterou stvoří, přinese jen neštěstí všem, kdo si ji poslechnou, následované smrtí. Přeci jen jsem za její smrt byl zodpovědný… já. Už jsem nikdy nechtěl na žádné piano hrát; nechtěl jsem, aby kvůli mně trpěli ještě další lidé.
A tak, kdykoli narazíte na prázdné divadlo s osamoceným pianistou hrající své nádherné, ale zároveň uklidňující skladby; zacpěte si uši a v klidu vyjděte ven. Nic neříkejte a nikdy neodposlouchávejte skladbu do konce, nebo skončíte jako ostatní, mrtvi.

Smile dog

7. dubna 2017 v 10:00 | Wafer
Ahoj všichni!
Určitě znáte creepypastu Smile dog, je to asi jedna z nejrozšířenějších creepypast, tak jsem si řekla, že ji sem přidám jako první. Tak jdeme na to!

Poprvé jsem se s Mary E. setkal v létě 2007. Domluil jsem se s jejím manželem, se kterým už byla 15 let, Terencem, že s ní udělám rozhovor. Mary zprvu souhlasila, protože jsem nebyl novinář, ale pouze amatérský sběratel informací pro školní projekty a, pokud vše vycházelo, i fiktivní příběhy. Domluvili jsme se na rozhovoru na volný víkend, kdy jsem byl v Chicagu kvůli jiným záležitostem, ale na poslední chvíli si to Mary rozmyslela a zamkla se v manželské ložnici, odmítajíc se se mnou sejít. Asi půl hodiny jsme s Terencem přede dveřmi ložnice seděli, já si psal poznámky a on se snažil neúspěšně uklidnit svou ženu.
Věci, které Mary přeci jen řekla, sice nedávaly moc smysl, ale zapadaly do vzoru, který jsem očekával; a ačkoli jsem jí neviděl, dokázal jsem z jejího hlasu poznat, že brečela, a víc než na mě za dveřmi mluvila hlavně nesouvisle o svých snech - jejích nočních můrách. Terence se po tomto cvičení mnohokrát omlouval a já udělal všechno, abych opravdu připomněl, že nejsem reportér, co nemá o čem psát, ale pouze zvědavý mladý muž, co si chtěl zjistit nějaké informace. Navíc, jsem si tehdy myslel, že bych mohl najít třeba i další podobný případ, kdybych do toho vložil všechno.
Mary E. byla systémová operátorka malého Chicagského Bulletin Board Systému v roce 1992, když se poprvé setkala se smile.jpg, který jí změnil celý život. Tehdy byla s Terencem vdaná teprve pět měsíců. Mary byla jedna z odhadem 400 lidí, kteří obrázek viděli, když byl poslán jako hyperlink na BBS, ale je jediná, kdo o tom kdy otevřeně mluvil. Zbytek lidí buď zůstali anonymní, nebo byli mrtví.
V roce 2005, kdy jsem byl pouze v desáté třídě, jsem na smile.jpg narazil díky svému narůstajícímu zájmu o různé internetové fenomény; Mary byla občas označována jako oběť něčeho zvaného "Smile.dog", bytosti vyobrazené na obrázku smile.jpg. Co mne zaujalo (kromě zřejmých strašidelných elementů cyber-legendy a mé náchylnosti na tyto věci), byl naprostý nedostatek informací, takže lidé tomu mohli věřit pouze jako povídačce nebo hoaxu.
Je to velmi unikátní případ, protože ačkoli se fenomén soustřeďuje okolo jednoho obrázkového souboru, tak se ten soubor na internetu běžně nedal sehnat; web zaplnilo spousta fotomontáží, které se rozšířily na weby jako imageboard, 4chan a zejména na /x/ - zaměřený na takovéto paranormální jevy. Všechny ty soubory jsou však považovány za fakey, protože nemají efekt, který má pravý smile.jpg mít, což jsou ve zkratce náhlé krátkodobé návaly epilepsie a úzkosti.
Tato domnělá reakce oběti je jeden z důvodů, proč je tajemný smile.jpg odměňován s takovým pohrdáním, je shledáván absurdním, avšak neochota přiznat si jeho existenci je vyvolána strachem, nebo zkrátka nevěřením v něj, záleží na osobě.
Ani smile.jpg, ani Smile.dog není nikde zmiňován na Wikipedii, ačkoli stránka obsahuje články o mnohem skandálnějších případech jako třeba ****** (hello.jpg) nebo 2girls1cup; jakýkoli pokus o napsání stránky, která obsahuje smile.jpg je automaticky mazána jedním z mnoha adminů encyklopedie.
Setkání se smile.jpg se na internetu stalo legendou. Příběh Mary E. ani není unikátní; jsou zde nepotvrzené příběhy o tom, že se smile.jpg objevil už na začátcích Usenetu a je tu dokonce trvalý příběh o tom, že v roce 2002 zaplavil hacker obrázky Smile.doga jedno humoristické a satirické fórum, takže epilepsie postihla více než polovinu uživatelů.
Dokonce se tvrdilo, že ke konci 90 let koloval po Usenetu řetězový email s přílohou, který měl v předmětu napsáno "USMÍVEJ SE!! BŮH TĚ MILUJE!" Ačkoli tomu bylo vystaveno spousta lidí, je jen málo z nich, kdo setkání s tímto emailem přiznali, a nikdy už tento email ani soubor nebyl objeven.
Ti, kteří tvrdí, že smile.jpg viděli, se vymlouvají, že byli moc zaneprázdnění, než aby si kopii obrázku stáhli na disk. Avšak všechny údajné oběti podali naprosto stejný popis obrázku: bytost podobnou psovi (obvykle ji popisovali jako něco podobného sibiřskému huskymu) osvětlenou bleskem kamery, umístěnou v temné místnosti, kde jediná rozpoznatelná věc v pozadí je lidská ruka napřahující se z temnoty v levém okraji fotky. Ruka je prázdná, často popisovaná jako "mávající". Samozřejmě, že největší pozornost byla věnována psovi (nebo té psovité bytosti, jak některé oběti tvrdí, že určitě viděly). Čenich šelmy byl roztažený do širokého úšklebku, odhalujíc tak dvě řady velmi bílých, velmi rovných, velmi ostrých, velmi lidsky vypadajících zubů.
Toto samozřejmě nebyl popis okamžitě po prohlédnutí si obrázku, ale spíše poskládání obrázků od obětí, které tvrdili, že se jim obrázek neustále objevoval v mysli v době jejich epileptického záchvatu. Záchvaty se vždy neurčitelně vracely, hlavě ve spánku oběti, což vedlo k velmi živým a znepokojujícím nočním můrám. Ty se sice dají léčit prášky, ale na některé nepůsobí tolik, jako na jiné.
Mary E. podle mě nebrala moc efektivní léky. Ona byla důvod, proč jsem po návštěvě u ní v bytě v roce 2007 napsal na několik stránek zabývajících se folklorem a městskými legendami v naději, že mi pomohou najít někoho, kdo smile.jpg viděl a byl by se mnou ochotný mluvit o svých zkušenostech. Chvíli se nic nedělo a nakonec jsem na tento případ i zapomněl, jelikož jsem začal studovat univerzitu, která mě zaměstnávala více než dost. Mary mě však v březnu 2008 kontaktovala přes email.

Předm: Rozhovor z minulého léta
Vážený pane L.,
Neskutečně se omlouvám za to, jak jsem se chovala minulé léto, když jste se mnou přijel udělat rozhovor. Doufám, že je vám jasné, že nic z toho nebyla vaše chyba, ale spíše to byly mé osobní problémy, které mne vedli k tomu se takto chovat. Uvědomila jsem si, že jsem mohla situaci zvládnout daleko lépe; a tak doufám, že mi odpustíte. Měla jsem tehdy strach.
Víte, už je to patnáct let, co mne smile.jpg pronásleduje. Smile.dog mě každou noc navštěvuje ve snu. Vím, že to zní divně, ale je to tak. Tyto sny, nebo noční můry, mají tak nevýslovnou kvalitu, že je to odlišuje od jakýchkoli jiných snů, které jsem kdy měla. Nehýbu se, nemluvím. Prostě koukám dopředu a přede mnou se rozprostírá ona hrůzostrašná scéna z obrázku. Vidím mávající ruku a vidím Smile.doga. Mluví na mě.
Samozřejmě, že to není pes, ale zároveň ani nevím, jak to jinak nazvat. Říká mi to, že mě to nechá na pokoji pouze, když udělám, co chce. Vše, co musím udělat, říká, je "rozšířit ho dál". Takto frázuje svůj požadavek. A já vím přesně, co to chce: chce, abych ho ukázala někomu dalšímu.
A mohla jsem. O týden později jsem poštou dostala papírovou obálku bez adresy odesílatele. Uvnitř byla 3 ½ palcová disketa. Aniž bych se na ni musela kouknout, věděla jsem, co na ní bylo.
Dlouho jsem o svých možnostech přemýšlela. Mohla jsem to ukázat někomu cizímu, nebo svému spolupracovníkovi… mohla jsem to dokonce ukázat Terencovi, ačkoli mě ten nápad neskutečně znechucoval. A co by se stalo pak? No, kdyby Smile.dog dodržel své slovo, nechal by mě spát. Ale kdyby lhal, co bych potom dělala? A kdo ví, že by se nestalo ještě něco horšího potom, co bych udělala to, co po mě ta bytost chtěla?
Takže jsem 15 let nedělala vůbec nic, ačkoli jsem si disketu mezi svými věcmi nechala. Každou noc ke mně Smile.dog přicházel ve snu a požadoval, aby byl rozšířen dál. Po patnáct let jsem zůstávala silná, ačkoli to občas bylo velmi těžké. Dost z mých spolupracovníků z BBS, kteří se se smile.jpg setkali, najednou přestali přidávat; slyšela jsem, že někteří z nich spáchali sebevraždu. Ostatní zůstali naprosto zticha a prostě jen zmizeli z internetu. O ty se bojím nejvíce.
Opravdu doufám, že mi odpustíte, pane L., ale minulé léto, když jste k nám přijel na rozhovor, skoro mě to již přemohlo. Rozhodla jsem se, že vám disketu dám. Bylo mi jedno, jestli Smile.dog lhal, nebo ne, ale prostě jsem už chtěla, aby to skončilo. Byl jste někdo cizí, někdo, s kým jsem neměla nic společného a někdo, u koho bych poté nepociťovala smutek, kdybyste si jí vzal, koukl se, co je na ní a zpečetil tak svůj osud.
Než jste dorazil, uvědomila jsem si, co jsem měla v plánu: měla jsem v plánu zničit vám život. Tu myšlenku jsem nemohla vystát, a upřímně, nemohu jí vystát doteď a stydím za ní, pane L., a doufám, že toto upozornění vás odradí od dalšího pátrání po smile.jpg. Možná časem narazíte na někoho, kdo stejně tak, ne-li ještě slabší než já, mnohem deprimovanějšího, někoho, kdo nebude mít problém Smile.dogovy příkazy uposlechnout.
Přestaňte, dokud ještě můžete.
S pozdravem,
Mary E.

Terence mě později ten měsíc kontaktoval, že se jeho žena zabila. Zatímco zařizovali některé věci, které zanechala, rušili emailové účty a tak narazili na tuto zprávu. Ten muž byl úplně zničený, brečel, když mi říkal, abych se držel rady jeho ženy. Našel disketu, řekl mi, a spálil jí, dokud z ní nezbylo nic než páchnoucí hromádka zčernalého plastu. To, co ho však znepokojilo nejvíce, bylo, jak disketa syčela, když tála. Jako by to bylo syčení nějakého zvířete, popisoval.
Musím přiznat, že mě tato situace trochu rozházela. Prvně jsem si myslel, že jde o vtip a pár si ze mě chtěl akorát udělat dobrý den. Když jsem si však prohlédnul několik Chicagských internetových zpravodajství, zjistil jsem, že Mary E. byla opravdu mrtvá. Samozřejmě, že v článku nebyla ani zmínka o tom, že to byla sebevražda. Rozhodl jsem se, že od případu smile.jpg upustím už jenom z toho důvodu, že mi na konci května začínaly zkoušky.
Ale svět má své cesty, jak nás pokoušet. Téměř rok poté, co jsem se neúspěšně pokusil o rozhovor s Mary E., mi přišel další email:

Zdravím
Našel jsem tvou adresu díky seznamu říkajícímu, že se zajímáš o smiledoga. Není to tak strašné, jak všichni říkají, dokonce jsem ti ho poslal. Jen ho rozšiřuju dál.
:)

Z poslední věty mě zamrazilo v kostech.
Podle emailového klienta byla u emailu příloha, logicky s názvem smile.jpg. Chvíli jsem uvažoval, že si ho stáhnu. Pravděpodobně to byl stejně fake, říkal jsem si, a i kdyby nebyl, stejně jsem v síly toho souboru moc nevěřil. Případ Mary E. mnou otřásl, to ano, ale stejně už nebyla pravděpodobně mentálně úplně v pořádku. A stejně, jak by mohl jediný obrázek udělat to, co oběti popisovaly? Jaká bytost mohla člověka odrovnat pouze silou zraku?
A kdyby byly věci opravdu tak absurdní, proč by ta legenda pak vůbec existovala?
Kdybych si obrázek stáhnul, kdybych se na něj podíval a kdyby Mary opravdu měla pravdu, kdyby za mnou Smile.dog přišel ve snu a požadoval, abych ho rozšířil dál, co bych udělal? Pokračoval bych dál ve svém životě, jako Mary, bojujíc proti nutkání ho rozšířit až do samého konce? Nebo bych ho rozšířil, abych měl od něj pokoj? A kdybych si vybral tu druhou možnost, jak bych to udělal? Komu bych to břemeno předal?
Nakonec jsem se držel plánu napsat krátký článek o smile.jpg a udělat tak z něj evidenci pravosti. A kdokoli by si ho pak přečetl, by byl nakažen. A ačkoli by připojení obrázku do přílohy byla geniální cesta, stačilo by to na to, abych se zachránil?
Dokázal bych ho rozšířit dál?
Ano. Ano, dokázal.

Originál ZDE

Creepypasty

4. dubna 2017 v 8:00 | Wafer
Ahoj všichni!
Je to už docela dlouhá doba, kdy jsem začala ujíždět na creepypastách. A proto jsem si řekla, že by nebylo od věci sem jedou za čas nějakou tu creepypastu přidat.

A co jsou to vlastně creepypasty? Jsou to v podstatě internetové hororové příběhy. Jsou plné děsivých scén, tragédií a postav, které mají vyděsit čtenáře. Název "Creepypasta" pochází z anglického slova "copypasta", což je internetový slangový termín pro blok textu, který lze zkopírovat a vložit znovu a znovu z internetových stránek na webové stránky. Creepypasty jsou někdy doplněny obrázky, audiem anebo videovým záznamem, který se vztahuje k příběhu.

Mezi nejznámější Creepypasty rozhodně patří Slenderman, Jef the Killer nebo Eyeless Jack.

Některé obrázky či fotografie bývají docela přesvědčivé a mnozí tvrdí, že jsou pravé (například u Slendermana). Ale je to na vás, jestli tomu budete věřít, nebo ne.

 
 

Reklama