Creepypasty

Teeth.jpg

23. dubna 2018 v 12:57 | Wafer
Nikdy mě nikdo na základce moc nezajímal. Všichni na mě byli moc hrubí a nudní. Vyrostl jsem v malé čtvrti, kde nebylo moc lidí, co se zajímali o umění jako já, takže jsem odešel z domova a začal jsem chodit na úžasnou školu umění. Je jako každá univerzita, až na to, že je plná nafoukaných lidí. Jediný důvod, proč jsem tady, je to, že jsem se vždycky chtěl stát ilustrátorem. Designér knih pro děti. Vždycky jsem se zajímal o dětská média a o klasické knihy, jako je Arthur série. Takže když jsem šel žít na vysokou, vzal jsem všechno zpět, když jsem zjistil, že hodně studentů tady byli ti "revoluční umělci", znáte to. Ti, kteří rádi šplíchají barvu na plátno a tvrdí, že je to umění. Nejsem toho moc velký fanda, ale neodsuzuji to.
Na nové místo jsem si zvyknul docela rychle, byl jsem na koleji s pár studenty. Byli jsme tam já, grafický designér Josh, filmařka/animátorka Lilly a ještě jeden kluk Daniel. Daniel byl jeden z těch "revolučních umělců", které jsem vám právě popsal. Jeho pokoj byl plný fotografií rozmazaných žen a vždy si pouštěl divnou hudbu. Bylo to něco jako hudba ze šedesátek. Taky kouřil, takže jeho pokoj vždycky smrděl jako starý popelník. Bylo to dost nechutné, ale byl to dobrý chlapík, my všichni nejspíš byli. Brzy jsme se stali takovou tou malou skupinkou přátel.
Byl to pro nás začátek nového období a po létě stráveném doma jsme se znovu vrátili na kolej. Všichni jsme si vybalili a začali jsme si povídat o tom, co jsme podnikli v létě.
,,Já jsem dělal turistiku s mým nevlastním tátou. Šli jsme na jeden z těch letních kempů," řekl Josh.
,,Já jsem většinu času strávila se svojí přítelkyní, dívaly jsme se na filmy a na sport," řekla Lilly. Hodně času strávila tím, že si stěžovala, jak jí její přítelkyně chybí, ale byli jsme rádi, že si užily nějaký čas spolu. Ani jsem se o tom moc nezmiňoval. Dělal jsem obvyklé věci, chodil jsem na párty a na výlety s mojí rodinou. Nic speciálního. Právě jsem chtěl promluvit, když jsem byl vyrušený.
,,Já jsem léto strávil u zubaře," uslyšeli jsme Daniela. ,,Můj táta je doktor, tak jsem s ním někdy šel a prozkoumával jsem nemocnici. Nejvíc jsem si oblíbil zubní kliniku, mohl jsem se dotýkat zubů a cítit je. Bylo to super." Všichni jsme na něj koukali trochu zmateně. Mohli jste nechat náhodné lidi chodit do nemocničních pokojů? Nechat ho samotného, aby si hrál s věcmi? Bylo nám to tak trochu jedno. Věděli jsme, že Daniel stejně byl ten typ člověka. Byl známý tím, že se dostával do problémů "v zájmu jeho umění". To byla jeho omluva.
Všichni jsme strávili první dva dny děláním úkolů. Všichni jsme věděli, co máme dělát. Já měl přirozeně studovat nějaké ilustrace a jen okopírovat jejich styl, Josh utratil nějaké peníze za nový Mac, aby mohl dělat víc designových testů, a Lilly si musela začít hrát s hlínou. Bylo to fajn, když jsme všichni byli na naší koleji a navzájem si předávali nápady. Tedy bylo to fajn do té doby, než nás Daniel začal urážet. Nebyl stejný od té doby, co se vrátil z letních prázdnin. Zdálo se, že je chladnější a vzdaluje se nám. Předpokládali jsme, že se mu během prázdnin něco stalo, tak jsem se rozhodli to nechat být. Nikdy nám neřekl nic o jeho projektech, popravdě nám nikdy neřekl, co bylo jejich tématem. Pro Daniela bylo normální, že byl rezervovaný, ale nikdy tak moc. Každou noc si vždycky udělal večeři a zavřel se ve svém pokoji, zapnul muziku a nikdo ho neviděl až do rána. Zbytek z nás rád chodil ven, na bowling nebo na koncert. Daniel by se k nám obyčejně přidal, ale teď už ne.
Jednu noc jsme si já a Josh vyšli ven. Lilly s námi nešla, říkala, že se chce ujistit, že je Daniel v pořádku, když s námi teď pár dní nemluvil. Vyhověli jsme jí. Strávila večer klepáním na jeho dveře a přesvědčováním ho, aby s ní mluvil. Než jsme odešli, viděl jsem, že jeho dveře byly otevřené a Lilly vstoupila dovnitř, než se znovu zamknuly. Zapomněli jsme na to a vyrazili jsme. Šli jsme se podívat na film a pak na pár drinků. Byla to sranda, domů jsme dorazili až kolem druhé ráno. Když jsme dorazili, Josh mi jenom popřál dobrou noc a šel rovnou do postele. Já ne, byl jsem dost hladový. Pití mě vždycky vyhladovělo, tak jsem se šel podívat do lednice, kde jsem našel studenou pizzu ze včerejška. Chtěl jsem jít zpět do mého pokoje, když jsem si všiml něčeho, čeho jsem si dřív nevšiml. Daniel nebyl ve svém pokoji a Lilly nebyla ve svém.
Kvůli Danově divnému chování a jeho zamykání se v pokoji a taky kvůli tomu, že Lilly nikam nechodila, pokud nám nedala vědět, mi to přišlo divné. Šel jsme k jeho dveřím, zaklepal jsem a dveře se zrovna otevřely. Nemyly zamčené nebo tak. Řekl jsem si, že on a Lilly šli někam s jejich uměleckými přáteli, ale Daniel by nikdy nenechal dveře takhle otevřené. Vždycky jsem byl zvědavý, tak jsem vstoupil dovnitř, abych zjistil, jestli tam jsou známky toho, kam mohli jít. Jeho klíče byly pryč, jeho sako bylo taky pryč, ale jeho peněženka ležela na stole. Další zvláštní věc byla ta, že si nechal laptop na posteli a byl zapnutý. Obrazovka stále svítila. Moje zvědavost vzrostla. Možná to byla moje šance dozvědět se víc o tom uměleckém projektu, který tak skrýval. Daniel byl přeci "skvělý umělec", tak to mohlo být cokoliv. Všiml jsem si, že má připojené USB a dva soubory na obrazovce. Jeden se jmenoval "Fotka zubařů" a druhý byl obrázek s názvem "teeth.jpg". Klikl jsem na "Fotku zubařů" a byly tam jen fotky zubů a plastických modelů zubů. Nic zajímavého. Vyjel jsem ze souboru a rozhodl se podívat se na "teeth.jpg".

Ten obrázek bude navždy vypálený do mojí mysli. Vyděsilo mě to tak, že jsem zabouchl laptop a třásl jsem se, když jsem šel zpět. Nebyl jsem si jistý, jestli chci obrazovku zvednout znovu, alev věděl jsem, že musím, jinam by Daniel zjistil, že se někdo dotýkal jeho laptopu. Znovu jsem zvedl obrazovu a chvilku zíral na obrázek, než jsem se nervózně odtáhl. Pak jsem se rozhodl. Musím to ráno ukázat Lilly a Joshovi. Tohle bylo vážně špatně.
Bylo to fakt šílený. Tedy, věděl jsem, že Daniel byl ten umělecký týpek, ale tohle bylo šílené. Vrátil jsem se k sobě do pokoje a vzal si USB. Pak jsem se vrátil do Danielova pokoje a zkopíroval jsem na něj obrázek. Chvíli jsem se na něj koukal. Snažil jsem se to nepovažovat za manipulaci s fotkami, ale bylo na tom něco tak špatného. Možná to byly ty černé bezduché oči nebo to, že kdokoli nebo cokoli to stvoření bylo, zvláště a znepokojivě otvíralo ústa. Skoro to vypadalo nuceně. Stejně jako bylo to stvoření, nebo co to bylo, nuceno takto pózovat. Odhodil jsem to jako pouhou myšlenku a spravil jsem laptop, takže vypadal, jako by s ním nikdo nehýbal, a šeljsem zpět do svého pokoje- O chvíli později jsem uslyšel naše vchodové dveře, potom zvuk kroků, a následně zamykání Danielových dveří. Daniel byl zpět doma...ale Lilly nikde nebyla.
Druhý den ráno jsem počkal, až Daniel půjde na jednu ze svých přednášek, a protože byl pátek, já a Josh jsme měli ráno volno. Rozhodl jsem se, že teď je dobrá chvíle ukázat Joshovi ten obrázek. Zeptal jsemse ho, jestli chce vidět, co před námi Daniel schovával, a on zmateně, ale dychtivě, řekl ano. Přinesl jsem svůj laptop do obýváku, zapojil jsem své USB a otevřel jsem ten obrázek. Josh vydechl a prohlédl si ho.
,,C... Co to je sakra za věc?!" Jen podle jeho reakce jsem mohl říct, že jsme mysleli na stejnou věc. Tohle nemohl být obrázek na nějaký umělecký projekt. Není možné aby to prošlo jako kus výtvarného umění, ne? Teda, myslím tím, jistě, nějaké umění bývá děsiví, ale nedokážu si představit jeho učitele, že by ocenil něco tak strašidelného a nechutného.
,,Vím, že Daniel může být dost strašidelnéj týpek, ale... tohle není správný. Musíme to ukázat Lilly-" Podávali jsme se na sebe. Kde byla Lilly? Uvědomil jsem si, že včera se s Danielem nevrátila a dnes ráno ji nikdo z nás neviděl. Když jsem Joshovi řekl, co jsem včera večer udělal, začal si dělat starosti. Lilly nebyla ten typ člověka, který by odešel a nikomu nic neřekl. Vzal jsem si mobil a zavolal jí. Chvíli bylo ticho. Potom jsme z Lillyina pokoje uslyšeli bzučivý zvuk. Josh vstal a šel do Lillyina pokoje, vrátil se s jejím mobilem v ruce a ustaraným výrazem na tváři. Lilly byla pryč a my ji nemohli nijak kontaktovat.
,,M...Možná právě odešla na přednášku a zapomněla si mobil..." navrhl jsem. Josh zavrtěl hlavou a nervózně si kousal rty.
,,Ne, Lilly nemívá v pátek přednášky, pamatuješ? A normálně by nám řekla ahoj a vzala si mobil! Vždyť na něm skoro žije, pořád píše její přítelkyni." Měl pravdu. Lillyin život se točil kolem jejího mobilu, zakže nám bylo jasné, že není možné, aby ho zapomněla. Najednou jí telefon začal svítit. Někdo jí volal. Oba jsme se podívali na mobil a pak na sebe, než ho Josh dal mě. Dal jsem si ho k uchu. ,,Haló?"
Na druhém konci se ozvala její přítelkyně. Poznal jsem jí podle jejího chraplavého hlasu. ,,Ah! Lilly, tady jsi. Díky Bohu, že jsi v pořádku... nenapsala jsi mi celou noc a ani tohle ráno... Myslela jsem, že se něco děje!"
Trochu jsem se ušklíbl, když jsem si uvědomil, že ji musím zklamat, protože nejsem Lilly. Když jsem promluvil, slyšel jsem, že její přítelkyně začíná být naštvaná. Dýchala těžce a slyšel jsem, jak potahovala, když plakala. Cítil jsem se kvůli ní špatně, ale možná to byla má šance zjistit, co je s Lilly.
,,K... Kde je Lilly? Nemluvila se mnou od včerejší noci. Myslela jsem, že si ze mě jenom dělá srandu, ale teď nevím." Podíval jsem se zmateně na Joshe. Dal jsem hovor na reproduktor a zeptal se jí: ,,Proč sis myslela, že si z tebe Lilly dělá srandu? Řekla něco divného?"
,,Ano," řekla její přítelkyně. ,,Poslala mi jednu zprávu okolo 1:30 ráno."
Podíval jsem se na Joshe, nejž jsem se zvovu zeptal. ,,Co bylo v té zprávě?"
,,Pomoz mi."
Podíval jsem se ustaraně na Joshe. Lilly by na nikoho nikdy neudělala takový prank, už vůbec na její přítelkyni. Už hodněkrát nám říkala, jak její přítelkyně bývá paranoidní, takže jsme věděli, že by takovou zprávu neposlala, pokud by neměla důvod. Pokračoval jsem v rozhovoru s její přítelkyní, ale nikam to nevedlo, tak jsem ji ujistil, že víme, kde Lilly je, a že jí dnes večer zavolá. Její přítelkyně zněla podezřívavě, ale souhlasila a zavěsila. Já a Josh jsme přecházeli sem a tam. Neměli jsme tušení , co by to mohlo znamenat. Proč by Lilly posílala takovou zprávu?
Chvíli jsme nad tím přemýšleli a rozhodli jsme se, že vynecháme naše přednášky, dokud nezjistíme, kde Lilly je. Strávili jsme hodně času přemýšlením nad věcmi a sepisováním spojitostí, které nás napadly. Potom mi Josh přečetl ten seznam nahlas, takže jsem se nad tím mohl zamyslet.
,,Zaprvé, Lilly šla do Danielova pokoje kolem desáté večer. Je zamčená v jeho pokoji. Pak jsme se vrátili ve dvě ráno. Během toho, jak jsme zjistili, kolem 1:30 ráno napsala Lilly textovku svojí přítelkyni, která říkala "pomoz mi". Ty jsi zjistil, že ani Lilly ani Daniel ještě nejsou doma. Danielovy dveře jsou odemčené a jeho laptop pořád zapnutý. Našel jsi ten obrázek a potom jsi odešel. Vrátil ses k sobě do pokoje a slyšel jsi Daniela vrátit se domů, ale Lilly ne. Lilly pořád není dima, ale Daniel ano... co to sakra znamená? Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem dospěl k závěru. Nechtěl jsem k němu dojít, ale bylo to jediné rozumné vysvětlení. ,,Daniel Lilly něco udělal. Musíme si s ním promluvit, jestli Lilly večer nepřijde domů, jasný?" Josh vypadal šokovaně, ale souhlasil. Daniel mohl být naše jediná šance, aby jsme zjistili, co se stalo Lilly.
Později té noci jsme stálenic o Lilly nevěděli. Věděli jsme, že její přítelkyně bude brzy volat, tak jsme se rozhodli vypnout mobil. Nechtěli jsme jí uklidňovat lhaním. Čekali jsme asi do šesti odpoledne, než Daniel konečně přišel domů. Vypadal trochu překvapeně, když nás viděl, jak stojíme v obýváku, položil svojikreslící složku a brašnu na pohovku, když jsme se postalivi. Josh na něj promluvil a bylo vidět, že se snaží udržet klid.
,,Danieli, rádi bychom si promluvili... o Lilly." Danielovy oči se trochu zúžily. Naklonil se k nám a vypadal zmateně, když se nás ptal ,,Proč? Je... něco špatně?" Potřásl jsem hlavou. Nechtěl jsem, aby si myslel, že ho z něčeho obviňujeme. Nikdy bychom od něj nezískali odpovědi, kdybychom ho přímo obviňovali. Daniel se odvvrátil a poškrával si zápěstí pod jeho šedým svetrem. ,,Tak co je? Je v pořádku? Chci říct, vím, že tady minulou noc nechala svůj mobil, tak jsem věděl, že jí nemůžu nijak kontaktovat..." Nic jsme neříkali. Nebyli jsme si moc jistí, co mu říct. Jak jsme se ho měli zeptat, jestli jí něco neudělal, bez toho, aniž by to bral jako urážku?
Pak jsem si něco uvědomil. Chvíli mi trvalo si to srovnat, než jsme promluvil.
,,...právě jsi řekl, že si tady nechala mobil. Jak jsi to sakra věděl?"
Viděl jsem, jak se Joshovy oči rozzářily. Právě si uvědomil tu samou věc. Jak mohl Daniel vědět, že si tady nechala mobil, kdyby spolu nikam nešli? Už jsme věděli, že si Lilly mobil nikdy nezapomíná, tak jak věděl, že si ho zapomněla?
Daniel nám neodpověděl. Byl ticho a pak odešel do svého pokoje. Zabouchl za sebou dveře. Šli jsme k jeho dveřím a klepali jsme na něj než zakřičel. ,,Nechte mě na pokoji! Mám práci! Jsem si jistý, že se Lilly dnes večer ukáže... přestaňte být paranoidní!"
Nevěděli jsme co dělat. Daniel toho určitě věděl víc, než říkal, ale nebyla šance, že bychom to z něj dostali. Tak jsme se vrátili do obýváku a posadili se na pohovku. Prohrábl jsem si vlasy. Co se to sakra děje? Pak jsem si uvědomil, že si Daniel nechal na pohovce tašku. Asi byl moc rozčílený na to, aby si je vzal, když běžel do svého pokoje. Podíval jsem se na Danielovy dveře, ale neslyšel jsem, že by vycházel z pokoje. Věděl jsem, že si pro tu tašku za chvíli přijde.
V jednu chvíli jsem vzal jeho tašku a vyprázdnil její obsah na konferenční stolek. Viděl jsem joshovy vyděšené oči, enž na mě zašeptal. ,,C...Co to děláš? Co když tě uvidí?!" Bylo mi to jedno. Musel jsem zjistit všechno o Lilly. Byla to spolubydlící, ale taky nejlepší kamarádka. Nemohl jsem prostě počkat, až se to vyřeší samo. Prohrabal jsem se dokumenty a něčím, co vypadalo jako lístky. Vzal jsem je a strčil je do kapsy, pak jsem našel zapínací tašku na dokumenty. Dal jsem ji Joshovi do ruky a řekl jsem mu, ať toschová.Šel ji schovat do svého pokoje. Já jsemvšechny ostatní věci rychle schoval zpátky do Danielovy tašky a dal ji tak, jak byla předtím. Pak jsem šel za Joshem do jeho pokoje.
Viděl jsem Daniela jít zpět do obýváku a brát si jeho tašku, pak šel zpět dosvého pokoje. Josh vzal zapínací tašku zpod polštáře a oba jsme si sedli na postel. Nic jsme neříkali. Jen jsme přečetli nadpis.
"Teeth"
Páteří mi projel mráz. Věděl jsem, co bude uvnitř. Věděl jsem, že cokoli tam bude, bude to souviset s obrázkem, který jsem našel na počítači.. ale to, co jsme viděli, nebylo nic, co jsme očekávali.
Byla to série fotografií. První fotka vypadala jako opuštěný pokoj. Stěny byly pokryté květinovými tapetami a podlaha byla jen vlhkým dřevem. Vypadal, že nebyl používaný roky. Potom, další fotky byly jenom fotky nástrojů a plastových nástrojů. Všimli jsme si, že všechny ty nástroje souvisely se zubařstvím. Víte, ty jehly a vrtačky. Byly to děsivé fotky, ale byla to následující fotky, kvůli kterým jsme zbledli.
Byly to fotky usmívající se Lilly.
Prohlédli jsme si každou Lillyinu fotku a na každé měla její velký zubatý úsměv. Byl roztomilý, jeden z jejích nejvýraznějších rysů byl její velký přední zub. Jen ten levý. Vždycky jsme si mysleli, že je to roztomilé... ale teď to nebylo nic k smíchu. Všimli jsme si, že na pozadí fotem byly štítky se všemi zuby a každý byl označený. Byly tam nápisy jako "odstranit" nebo "nahradit". Josh z toho byl na prášky a já byl vyděšený víc než kdy jindy. Věděli jsme, že nemůžeme na Daniela s těmi fotkami vyrukovat, nikam by nás to nedostalo. Jen jsme hodně dlouho seděli v tichu a zírali nevěřícně na ty fotky. Pak jsem si vzpomněl na tu vstupenku, kterou jsem našel a dal si ji do kapsy. Vytáhl jsem ji a dal si ji před oči. Stálo tam:
Skupinová vstupenka: 2
Místo: Station Road
Čas|Datum: 28/09/2011 - 11:34 pm
Podívali jsme se na sebe. To bylo včera večer. Přesně jsme věděli, co musíme udělat. Musíme zjistit, kde je Lilly. Neviděli jsme Daniela zbytek večera a Josh začal být neuvěřitelně paranoidní. Zeptal se mě, jestli může dnes spát u mě v pokoji a i když jsem si myslel, že je to trochu dívné, nevadilo mi to. Teda, byl fakt vystrašený, tak jsem ho nechtěl nechat samotného. Když Josh spal, vytiskl jsem ten divný obrázek jako důkaz a pak jsem většinu noci strávil plánováním na další den. Už jsem napsal našim učitelům, že se neukážeme, porotože "jsme nemocní", a podíval jsem se, jak daleko je Station Road. K mému překvapení to bylo jen několik hodin jízdy auatem. Tak jsem si řekl, že vezmeme Joshovo auto, abychom se dostali na Station Road a zjistili, kam odtud Daniel a Lilly šli.
Celou dobu jsem nepřestával zírat na teeth.jpg. Na mysl mi přišla hrozná myšlenka. Nechtěl jsem na to myslet, ale mohla to být možnost. Byl ten člověk na fotce Lilly? Vždycky, když jsem nad tím začal přemýšlet, jsem to setřásl a říkal jsem si, že jsem jenom paranoidní... ale dávalo by to smysl. Načasování, fotografie... zapadá to do sebe. Nechtěl jsem tomu věřit a ani jsem se nechystal, dokud nenajdeme Lilly.
Další ráno jsme se já a Josh probudili kolem šesté. Chtěli jsme odejít dřív, než se Daniel vzbudí a museli jsme se ujistit, že jsme zamknuli dveře od našich vlastních pokojů. Taky jsme se rozhodli vzít Lillyin mobil s sebou. Nechtěli jsme zanechat jedinou stopu toho, že jsme byli podezřívaví. Odešli jsme z koleje a nastoupili do Joshova auta. Vzal jsem s sebou malou tašku plonou věcí jako fotky, baterka, foťák a zápisník s perem. Museli jsme si nastavit cíl na GPS než jsme vyjeli.
Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že je to v docela opuštěné části města. To místo bylo prakticky opuštěné. Všechno, co jsme mohli vidět, byly vysoké budovy a malé prázdné domy. Vyndali jsme fotku pokoje a začali jsme obcházet malé domy. Přikládali jsme své obličeje ke sklu, abychom viděli, jestli nenajdeme stejnou tapetu jako na té fotce. Strávili jsme tím dobrých pár hodin. Nic. Jen jsme chtěli Lilly zpět. Josh se tak rozčílil, že přišel k jednomu z domů a začal kopak do jeho zdí, zatímco křičel z plných plic. ,,Danieli, ty odpornej bastarde!"


Když kopl do zdi naposledy, všimli jsme si, že se začala trhat. Jako papír. Josh se podíval na svoji nohu a všiml si, že ze zdi odtrhl něco, co vypadá jako kus namalovaného papíru. Začal odtrhávat zbytky papíru ze zdi a odhalil tak venkovní sklep. Dveře byly rustikální a poškrábané, ale všimli jsme si, že kovová rukojeť je čistá... jako by s ní někdo manipuloval. Josh se na mě ohlédl a já jsem přikývl. Rychle jsem to vyfotil jako důkaz. Josh pak zatlačil do dveří a k našemu překvapení byly zablokované kusem dřeva, které ale Josh mohl jednoduše odstranit. Pak jsme dveře pomalu a opatrně otevřeli. Kdo ví, co uvnitř je? Bylo to očividně ukryté z nějakého důvodu.
Kdybychom věděli, co nás čeká, možná bychom nebyli tak vyděšení.
Jak jsme vstoupili dovnitř, do nosů nás udeřil zápach. Nikdo z nás nevěděl, co to bylo za pach, ale oba jsme se hend cítili nějakým způsobem nemocní. Josh se zastavil a zakašlal; zakryl si ústa košilí. Jak jsem šel, začínalo se mi chtít zvracet. Vyndal jsem baterku a posvítil jsem na místnost obloženou černým kamenem. Šel jsem dál, nic jsme neslyšeli. Jak jsme šli dál do místnosti, zápach jen zesiloval. Začínalo to být fakt hrozné, že Josh za mnou se pozvracel. Podíval jsem se po místnosti a na zemi jsem zahlédl něco, co mi zrychlilo tep a baterka mi spadla na zem.
Byl to Lillyin pletený svetr. Byl to ten svetr, který si vždy brala, když jsme šli ven na bowling nebo na pizzu, byl to ten samý šedý svetr se samými trčícími nitěmi na rukávech v místech, kde by je žužlala. Zahlédl jsem Joshe koutkem oka; jeho oči byly stejně rozšířené jako moje a všechna barva z jeho tváře se vytratila. Pomalu jsem ten svetr zvedl, podržel jsem ho před sebou a všiml jsem si, že je na něm velká krvavá skvrna. Začínala u límce a jak šla dolů, ztrácela se.
Teď jsem to byl já, kdo zvracel. Zhroutil jsem se na kolena. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ani jsem nevěděl, co si mám myslet. Brzy jsem se dal dohromady a znovu se postavil držíc baterku, když jsem dával svetr do tašky. Silně jsem stiskl uslzená víčka k sobě. Na místě, kde jsem stál, jsem nic nenašel a uslyšel jsem, jak za mnou cvakl vypínač. Místnost naplnilo červené světlo... a pak jsem ho uslyšel.
Josh křičel nahlas víc, než cokoli, co jsem kdy slyšel. Můj žaludek se zauzoval, když jsem namířil světlo na místo, kde stál. Stál u velkého černého stolu. Díval jsem se na něj, jak tam zděšeně stál, jako by byl přimrzlý. Mohl jsem si jenom představovat, na co se dívá, a opravdu jsem si přá, abych to nechal jen své představivosti.
Ustoupil jsem na bok a podíval se před sebe.
Byla to Lily. Byla připoutaná na stůl a měla jen džíny. Její tělo bylo pokryté tlustými vrstvami lepenky, které ji držely na místě. Jedna její ruka se jí tiskla na bok, ale druhá nebyla nikde vidět. Místo ní byl jen pahýl zalepený lepenkou a pod ní prosvítala krev. Těžce se mi dýchalo, žaludek jsem měl zkroucený a dýchalo se mi tka špatně, že jediné, co jsem mohl, bylo zírat. Podíval jsem se na Lillyinu tvář. Její hlava byla zakloněná dozadu a její oči byly vyrvané; místo nich byl černý vosk, který naplnil prázdné oční jamky. Její nos byl zkroucený a zlomený, roztažený na mnoha místech... ale nejhorší byla její ústa.
Její ústa byla nuceně otevřená a viděli jsme, že byla plná stejného černého vosku. Její zuby byly rozdrceny a uštípány. Pak jsem si všiml, že má roztržené tváře, aby byly vidět ostatní zuby, které byly také vytrženy z pusy. Tvořilo jí to zkřivený, strašlivý úsměv. Ten byl ale zakrytý její zaschlou krví. Díval jsem se na ruku, která držela ústa otevřená. Byla to její ruka. Její vlastní ruka byla přitisknutá na roztrhanou tvář. Maso bylo roztrhané, rozpadalo se pod nehty. Její nehty byly rozštěpené a popraskané; se sponami a nitěmi, které držely ruku na svém místě. Červené fluorescenční světlo tvořilo děsivé stíny a zdůrazňovalo všechny groteskní rysy, které byly nyní na Lilyině tváři.
Tiše jsem vytáhl obrázek "teeth.jpg" a podíval jsem se na něj, poté na skutečnost. Byly stejné. Josh přejel třesoucí se rukou po Lillyině tváři; pak se zhroutil k boku stolu. Slyšel jsem, jak vzlyká, než se přesunul ke mě. Měl jsem pocit, jako bych byl na pokraji zhroucení, než mě něco zaujalo.
Cítil jsem přítomnost někoho jiného, kdo přišel do místnosti... ale už jsem věděl, kdo to je... a věděl jsem, že s tím neůžu nic dělat. Slyšel jsem, jak se dveře zavřely, a dřevěnou desku, která nad nimi byla umístěna. Slyšel jsem zvuk kroků. Syšel jsem ho stále blíž a blíž, dokud jsem necítil jeho přítomnost za sebou. Věděl jsem, že je tam, a věděl jsem, že neexistuje žádná jiná cesta. Uslyšel jsem jeho hlas velmi blízko za mnou.
,,Je mi líto, že jsem to musel zjistit tímhle způsobem... ale je to v pořádku. Je to všechno kvůli umění."
... Ale to nebylo to, z čeho jsem se zhroutil. Odteď už jsem věděl, že je můj život zpečetěn, ale poté, co domluvil, jsem uslyšel ještě jeden tichý zvuk, který způsobil, že mě zabolelo u srdce, a slzy se mi zkutálely po znecitlivělých tvářích; ještě předtím, než se mi zastřel pohled a mé ruce uklouzly ze stolu.
Slyšel jsem Lilly, jak se dusí.

The Rake

30. června 2017 v 8:00 | Wafer
V létě roku 2003 byl v severovýchodní Americe spatřen zvláštní tvor podobný člověku, který připoutal pozornost znejších médií. Informace na internetu a v novinách oznamovaly, že stvoření bylo záhadně zabito.
Někteří venkované si začali vyprávět historky o jeho spatření, tedy setkání se s věcí, o které nikdo neví, odkud je. Většina lidí byla ze setkání s ním zděšena, někteří z toho mají doživotní trauma, ale někteří jsou potom všem ještě zvědavější a zajímá je, co je ten tvor zač. Dnes už jejich příběhy nejsou známé, ale některé skupiny lidí, které tvor zaujal, se ho vydaly hledat.

V roce 2006 bylo zaznamenáno 24 dokumentů o tomto tvorovi, které byly datovány od 12. století až do nynějška, a byly v nich zmiňovány 4 kontinenty. Skoro ve všech dokumentech byly historky stejné. Byl jsem v kontaktu s tvůrci a byly mi poskytnuty materiály z jejich připravované knížky.

Dopis na rozloučenou

Jsem připraven vzít si život. Prošel jsem si tím. Je to jeho vina, nikoho jiného. Jednou jsem se vzbudil a cítil jsem jeho přítomnost. A jednou jsem ho i viděl. Slyšel jsem jeho hlas, otevřel jsem oči a viděl jsem ho přímo před sebou. Nemůžu spát strachem. Co se mi stane, až se příště vzbudím? Už nikdy se nevzbudím. Sbohem

Byl nalezen ve stejné bedně, de byly 2 prázdné obálky adresované Williamovi a Rose, a jeden osobní dopis bez obálky.

Njedražší Linnie,
modlím se za tebe. Řekl tvé jméno.

Úryvek z deníku (přeloženo ze španělštiny): 1880
Zažil jsem nejhorší teror svého života. Zažil jsem nejhorší teror, který kdy kdo může zažít. Vidím jeho oči, když zavřu ty své. Jsou temné a celé černé. Viděl mě a pronikl mnou. Jeho ruka. Nedomážu usnout. Jeho hlas (nesrozumitelný text)

Námořníkův zápis: 1691
Přišel ke mně, když jsem spal. Cítil jsem to. Sebral všechno. Musíme se ihned vrátit do Anglie. Nechce, abychom zde byli.

Od svědka: 2006
Před třemi lety jsem se vrátil a se svou rodinou z výletu na Niagarské vodopády, bylo to 4. července. Byli jsme unavení z dlouhé cesty autem, takže jsme s manželem uložili děti do postele.
Okolo čtvrté hodiny ráno jsem se vzbudila a myslela jsem si, že manžel šel na záchod. Využila jsem jeho nepřítomnosti, abych si vzala zpět svou deku. Ale zjistila jsem, že byl v posteli. Omluvila jsem se mu a vysvětlila mu, že jsem si myslela, že odešel pryč. Když se ke mně otoči, lekl se a vstal z postele tak rychle, jak jen mohl. Okamžitě jsem vstala taky. Po rozsvícení jsem byla schopna určit důvod divné reakce mého manžela. Naproti postele byla zvláštní stvůra, která vypadala jako nahý člověk nebo pes bez chlupů. Z nějakého důvodu jsem byla vyděšená pouze z jeho stavu. Nevím proč, ale zdálo se mi, že bychom mu měli pomoct. Můj manžel zíral na jeho končetiny, které byly v divné pozici, pak se podíval na mě a šel blíž k tomu stvoření.
Během okamžiku se stvoření proplazilo kolem postele. Nevydávalo vůec žádný zvuk. Poté se rozběhlo do chodby, přímo k pokoji dětí.
Zakřičela jsem a utíkala jsem k vypínači. Chtěla jsem ho zastavit dřív, než ublíží mým dětem. Když jsem doběhla do chodby, byl ode mě už asi deset metrůů daleko. Otočil se na mě, měl na sobě krev. Rozsvítila jsem na chodbě a uviděla jsem svou dceru Claru.
To stvoření se rozběhlo dolů ze schodů, zatímco můj manžel běžel pomoct naší dceři. Byla vážně poraněná. Kdž k ní manžel přiběhl, řekla: ,,On je Rake"
Můj manžel s ní jel ihned do nemocnice. Nepřežila.
Žijeme v malém městečku, takže se zprávy roznesly rychle. Policie byla ochotná pomoci a místní zpravodaj měl také velký zájem. Ale přesto nebyl příběh nikdy zveřejněn a zdejší televize ho odmítala.
Pár dalších měsíců uplynulo a já a náš syn Justin jsme byli v hotelu nedaleko domu mých rodičů. Když jsme se rozhodli jet domů, začala jsem hledat odpovědi. Dokonce jsem našla člověka z nedalekého města, který měl podobný příběh jako my. Jsme v kontaktu a navzájem si vyprávíme o našich zážitcích. Prý jsou další dva lidé z New Yorku, kteří to stvoření viděli.
Nakonec jsme byli čtyři a celkem dva roky jsme hledali na internetu, psali dopisy a sháněli informace o tom stvoření. Vytvořili jsme sbírku případů, ve který se objevil Rake. Nikdo z lidí, kterých jsme se ptali, neřekl žádné detaily. Jediné co jsme zjistili bylo to, že tím útoekm nám chtěl Rake sdělit, abychom odešli.
Byla spousta případů, kdy Rake navštívil jednoho člověka několikrát. Spousta lidí také řekla, že to mohl být případ mé dcery. Tohle nás donutilo pátrat po tom, proč nezaútočil na nás.
Dala jsem kameru vedle své postele. Nahrávala jsem ceou noc poslední dva týdny. Každé ráno jsem si prošla záznamy předešlé noci. Po dvou týdnech už jsem byla zvyklá se poslouchat, jak spím, při projíždění 8x zrychlených záznamů.
V první den třetího týdne jsem slyšela něco zvláštního. Bylo to jakési ječení. Byl to Rake. Nedokázala jsem t poslouchat ani chvíli. Ještě jsem o tom nikomu neřekla. Jediné co vím je, že jsem to už dřív slyšela. A vím, že to mluvilo, když to bylo před mým manželem. Nepamatuji si, že bych něco slyšela, ale jakmile jsem uslyšela nahraný zvuk, okamžitě jsem si na to vzpomněla.
Pomyšlení na to, co si musela moje dcera v tu chvíli myslet, mě zarmucuje.
Neviděla jsem Rakea od té doby, co mi zničil život, ale vím, že byl v mém pokoji, když jsem spala. Bojím se, že se jednou proberu a uvidím ho na mě zírat.

Originál ZDE

1999 - část 1.

23. května 2017 v 8:00 | Wafer
,,Je rok 1999"
Tato věta mě vrací zpět do mé třídy v mateřské škole, když mi bylo pět let, kde jsme byli zvyklí každý den číst datum napsané na tabuli. Rok 1999 je jako skvrna v mé paměti, jako vzpomínka, která nechce odejít, ať se snažím jakkoliv ji zapomenout. 1999 je rok, kdy mi vypadl první zub, kdy jsem poprvé letěl letadlem a také rok, kdy jsem ztratil mou dětskou nevinnost.
tato vzpomínka, kterou bych nejraději zapomněl, začala s tou novou (nebo starou) televizí. V té době začalo to Pokémon šílenství. Pokémoní kartičky, hry, samolepky a samozřejmě nejpopulárnější - seriál Pokémon. Takže jsem samozřejmě pokaždé, když jsem přišel domů že školy, seděl přilepený u televize dokud v pět nezačali dávat Pokémony. Jediný problém byl, že můj táta se díval na zprávy v 5:30, a epizody Pokémoa dávali hned za sebou, což znamenalo, že jsem každý den jednu epizodu zmeškal. Tátu nakonec přestalo bavit moje každodenní fňukání, takže nakonec koupil novou televizi.
Dal ji do mého pokoje, ale naneštěstí to byla jen stará malá televizka s králičíma ušima. Taky měla jen 20 kanálů, ovšem ani jeden z nich nevysílal pokémony. To mi ale nevadilo, byl jsem příliš unesený, že mám v pokoji svoji vlastní televizi. Po dlouhém projíždění kanálů jsem zjistil, že pouze kanál 2 (TVO Kids) vysílá to, co by mě bavilo, takže jsem se na něj chvíli koukal. Uběhlo jen pár měsíců, než jsem našel kanál 21. Jeden den v dubnu jsem se proklikával kanály a snažil jsem se zjistit, jestli někde nevysílají Pokémony. Zmáčkl jsem na ovladači kanál 21 doufajíc, že je tam nějaký další kanál a k mému překvapení tam byl. Táta byl taky překvapený, ale nechal mě se dívat, protože to vypadalo, že je to taky dětský kanál. Jmenoval se Caledon Local 21 a později jsem zjistil, že byl doopravdy vysílán z města Caledon v Ohiu, což bylo městečko nedaleko našeho města.
Seriály, které se vysílaly na Caledon Local 21, byly špatně udělané a nikdy jsem pořádně nepochopil, co se v polovině z nich děje. Každopádně když jsem vyrostl, pokaždé, když jsem si vzpomněl na ten kanál, čím dál víc jsem si uvědomoval, o čem ty seriály byly, a pokaždé jsem si říkal: ,,Na co jsem se to sakra díval?"
Následuje seznam seriálů a epizod, které si pamatuju. Trochu mě děsí, kolik detailů si pamatuju, ale hádám, že věci jako tahle vám na chvíli zůstanou v paměti.

Duben 1999


Booby - Epizoda 6 "Společně"
Pamatuji si, že Booby byl seriál, ve kterém postavy byly pouze ruce. Žádné loutky nebo tak něco, prostě jen ruce. Seriál byl o ruce jménem Booby, která se nacházela ve stále nových situacích každou epizodu. Každá epizoda byla pouze 5 minut dlouhá. Vypadalo to, že byla natáčená před vlhkou bílou stěnou, a ruce se nacházely na stole s červeným ubrusem. To byla první epizoda, kterou jsem viděl. Epizoda začala tím, že Booby se snažil dostat kečup ze sklenice. S víčkem zápasil dobré tři minuty. Potop přišla druhá ruka a podívala se na Boobyho. ,,Společně," řekla druhá ruka a pokusili se otevřít kečup, který za chvíli vycákl ze sklenice na celý stůl. Booby se pak pár sekund díval na nepořádek z kečupu, načež se podíval do kamery, která se přibližovala.

Mr. Bear's Celler - Epizoda 12
Velmi povrchní jméno, pokud se na to podíváme teď. Seriál byl o muži v medvědím kostýmu, který měl ve svém sklepě každý den nového návštěvníka (vždy to bylo dítě). Seriál byl točený na videokameru a ne zrovna dobrou. Policie se mě ptala na spoustu věcí ohledně tohoto seriálu. Epizoda začala tím, že Mr. Bear seděl u stolu a hrál dámu sám se sebou (nejdříve jsem si toho nevšiml, ale ten stůl byl stejný jako ten u Boobyho). Poté se ozvalo zaklepání na dveře. Kamera se natočila na schody u dveří, načež se ozvalo další zaklepání. Mr. Bear vyšel schody a otevřel dveře dvoum malým dětem. Jedno byl chlapec asi mého věku a druhé byla dívka vypadající tak na osm.
Mr. Bear se zaradoval a začal mluvit s dětmi. Vzpomínám si, že jsem toho moc neslyšel. Mr. Bear pam zavedl děti do temného sklepa, který osvětlovala jen malá olejová lampička na stole. Na víc už asi nevzpomenu. Tedy kromě zpívání, kterému jsem taky moc nerozuměl (asi kvůli té medvědí masce). Epizoda končila tím, že všichni hráli na schovávanou. Děti se schovaly ve skříni a Mr. Bear pikal.

Květen 1999


Soup and Spoon
Nemyslím si, že by tohle byl vůbec seriál. Spíš to byl podivný druh filmu. Všechno, co si pamatuju, je, že jsem se na nějakou chvíli přestal na Caledon Local 21 dívat, protože jsem si myslel, že tento seriál byl strašně hloupý a navíc protože Pokémoni se začali vysíla ve 4:30 a 5:00. Moc si z toho nepamatuji, ale v zápěru byla plechovka polévky a lžíce. Oboje bylo kontrolováno špagátky, které se houpaly tam a zpátky, jako kdyby je někdo dřel a nechal houpat před kamerou. Seriál byl natáčen ve sklepě, který vypadal jako ten z Mr. Bear's cellar. Jak jsem říkal, nepamatuji si moc, ale konec si pamatuji dobře.
Celá věc trvala dobrou půlhodinu a jediné, co se tam dělo, bylo to, že lžíce honila polévku, protože ji chtěla 'sníst'. Na konci byl ukázán stůl (opět ten z Boobyho) a asi sedm dětí kolem něj, každé před sebou mělo misku s polévkou. Seděly a dívaly se do kamery, ale vypadaly zmateně, skoro až vystrašeně. Kameraman drřící plechovku polévky řekl: ,,Lžíííce připraveny?" A pak to skončilo.

Červenec 1999

Bylo léto a já jsem se nějakou dobu nedíval na kanál 21. Až do dne, kdy jsem přespával u kamaráda, a rozhodli jsme se to vyzkoušet. Kamarád dostal televizi k šestým narozeninám, tak jsme zůstali dlouho vzhůru a dívali se na ni. Chtěli jsme vědět, jestli kanál 21 ještě vysílal. A k našemu překvapení ano (museli změnit vysílací čas).

Mr. Bear's Cellar - Epizoda 23
Tato epizoda byla pro mě a mého kamaráda zábavná. Hlavně proto, že se tam nadávalo. Když se nad tou epizodou teď zamyslím, dochází mi, že něco bylo doopravdy špatně, když se natáčela. Na začátku epizody kamera zapírala Mr. Beara, jak jde do schodů ke dveřím od sklepa. Kamera na pár sekund zčernala. Když znovu naskočila ukazovala Mr. Beara. Také tam bylo jakési dítě, které na něj mluvilo, ale tentokrát vypadalo na jedenáct nebo dvanáct.
Ještě chvíli mluvilo na Mr. Beara, ale nic jsem neslyšel (znovu špatná kamera), dokud dítě nezačalo zvyšovat hlas. Dítě říkalo jak je pozde a že jeho sestra už musí domů. Také jsme v pozadí slyšeli víc hlasů. Pamatuji si, že Mr. Bear řekl: ,,Jdi kurva pryč! Nejsi pozvaný!" Pamatuji si, že jsme se na sebe s kamarádem dívali a smáli se sprostému slovu, ale epizoda začala být divnější. Dítě sešlo schody, otočilo se a křičelo, že zavolá policii. Mr. Bear se rozběhl k dítěti, které začalo křičet a bežet také. Potom se kamera vypla a to byl konec epizody. O chvíli později začal kanál se statikou.

Booby - Epizoda 42 "Hraní si s nůžkami"
Jednoho deštivého odpoledne jsem se nudil, tak jsem si zapnul kanál 21. Když jsem se začal dívat, nějaký seriál o muži sedícím v křesle zrovna končil, ale zapomněl jsem, o čem byl. Když jsem poprvé uviděl tuto epizodu, myslel jsem si, že je určená pro teenagery, protože v ní byla krev a byla dost hrubá. Když mi policie všechno řekla, bylo mi jasně, čí ta krev byla. Epizoda ukazovala Boobyho a druhou ruku s mašlí okolo malíčku (Boobyho přítelkyně). Booby držel nůžky a poskakoval sem a tam, zatímco se jeho přítelkyně bezcílně otáčela kolem.
Na scéně se objevila další ruka, která byla menší a vypadala, že ji někdo nutil být pod stolem a držel ji (později jsem zjistil, že to tak bylo). ,,Nůžky jsou nebezpečné, proto je musíte držet opatrně," řekl Booby do kamery. Občas jsem zaslechl i tlumené výkřiky, ale nebyl jsem si jistý, odkud vycházejí, kvůli špatné kvalitě zvuku.
Boobygo přítelkyně vzala menší ruku, která sebou mlátila, Booby vzal nůžky a začal s palcem, krev byla všude. Tlumené výkřiky se začaly měnit v hlasitější. Mé pětileté já bylo znechucené a v tu chvíli jsem si začal myslet, že Booby je možná seriál určený pro dospělé a teenagery. Pak se nůžky dostaly ke kosti a já uslyšel křupání, v tu chvíli jsem televizi vypnul. Nikdy jsem o tom neřel tátovi, protože jsem se bál, že by mi televizi zakázal.

Eyeless jack

28. dubna 2017 v 8:00 | Wafer
Příběh, o který se podělil chlapec napadený tímto neznámým vrahem.

Dobrý den, jmenuji se Mitch. A budu vám vyprávět svůj děsivý zážitek, který se mi přihodil a pořád mě děsí. Nevěřím na paranormální nebo nadpřirozené jevy ale potom co mě navštívil on, no nevím jestli je to vůbec člověk a kvůli tomu začínám trochu věřit na nadpřirozeno.
Poté, co jsem se nastěhoval ke svému odloučenému bratrovi Edwinovi do domu, jsem skončil s vybalováním. Líbilo se mi, že je Edwin se mnou po dlouhých 10 letech, byl jsem z toho šíleně nadšený. Týden se nic zajímavého v domě nedělo, vše bylo klidné a nic zvláštního se nestalo. Po tom týdnu jsem večer usnul, ale kolem jedné hodiny v noci jsem uslyšel zašustění přicházející zvenčí. Myslel jsem si, že je to mýval a tak jsem to ignoroval a snažil se usnout. Druhý den ráno jsem to řekl Edwinovi a on souhlasil, že také něco slyšel. Příští noc jsem slyšel otevření okna a hlasité žuchnutí, jako by něco lezlo do místnosti. Vstal jsem a rozhlížel se po místnost, ale nic jsem neviděl. Nakonec jsem si šel zase lehnout.
Druhý den ráno upustil Edwinovi šálek kávy, když mě uviděl. Zajímalo mě co se děje a on mi ukázal zrcátko. Viděl jsem, že mám velkou ránu na levé tváři. Byl jsem převezen do nemocnice, kde mi doktor řekl, že jsem musel být náměsíčný. Odhrnul mi košily a bylo tam něco, z čeho mi byla zima po celém těle. Na mém těle byl zašitý řez, tam kde mám ledviny. ,,Musel si nějak přijít o ledvinu minulou noc Mitchi, vůbec nevím, jak je to možné… víš o něčem?" Ale já byl příliš vyděšený, abych něco řekl.
Příští noc, byl můj zlomový bod. Okolo půlnoci jsem se vzbudil a uviděl jsem něco opravdu děsivého. Zíral jsem tváří v tvář na tvora s černou kapucí a tmavě modrou maskou bez nosu a úst. Díval se na mě dolů. Nejvíc mě děsilo, že neměl oči, ale jen prázdné, černé důlky. Popadl jsem kameru na krbové římse a vyfotil ho. Poté co jsem ho vyfotil, se na mě vrhl a snažil se mi rozevřít hruď a dostat se do plic. Vzal na mě ten dráp, pravděpodobně to byl nůž. Zastavil jsem ho tím, že jsem mu kopal do tváře. Povedlo se mi dostat se z postele a vyběhnout z pokoje. Vyběhl jsme z bratrova domu do noci. Utíkal jsem a nakonec jsem se ukryl v lese poblíž bratrova domu, zakopl o kámen a upadl do bezvědomí. Probral jsem se v nemocnici, můj lékař vstoupil do místnosti a spustil: ,,Mitchi, mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Dobrá zpráva je, že máš drobná zranění a tvoji rodiče tě vyzvednou." Povzdechl jsem si úlevou. ,,Špatná zpráva je, že tvůj bratr byl zabit. Je mi to líto."
Moji rodiče mě vzali zpět do Edwinova domu, abych si vzal své věci. Při vstupu do pokoje jsem byl vyděšený, ale zůstal jsem v klidu. Popadl jsem foťák a začal jsem koukat na fotky. Na jedné fotce byla chodba vedoucí do pokoje, bylo tam Edwinovo tělo a něco leželo vedle něj. Netušil jsem co to bylo, ale našel jsem to v pokoji. Zvedl jsem to a podíval se co to je. Když jsem to uviděl zblízka, skoro jsem se pozvracel. Držel jsem svou ukradenou…… nedojedenou ledvinu, s kusy černé látky na ní.

Pianista

18. dubna 2017 v 8:00 | Wafer
Ať se snažíte, jak chcete, smlouvy s ďáblem nikdy nedopadají dobře. Bohužel jsem na tohle musel přijít po zlém, a teď? Je ze mě monstrum. Vše, čeho jsem si vážil, mi najednou proklouzlo mezi prsty; nic už není tak, jak by mělo být. Měl jsem být s NÍ. A měli jsme se mít tak rádi. A teď je pryč… a vše, co mi ještě zbylo, je jen tohle hloupé piano. Ačkoli ho nesnáším tak, tak moc… je mým úkolem na něj hrát do konce mého zpropadeného života na téhle planetě.

Byl jsem poměrně zámožný muž. Měl jsem nějaké ty peníze, pěkný dům a mé krásné auto mělo takové osobní kouzlo, že jsem jen díky němu mohl svést tolik žen do své postele. Mohl jsem mít kterou jen jsem chtěl a můj zrak spočinul na ní, Alice. Byla to tak nádherná žena. Její bohaté hnědé lokny, splývající v pramenech a ty její jantarové oči. Její krása se ani slovy popsat nedá. Bohužel jsem nebyl její typ. Já přelétával z jedné ženské na druhou, zatímco ona preferovala stabilní vztah. Miloval jsem svůj život v luxusu, ale ona by si nejraději vystačila pouze s malým městským bytem. Zbožňoval jsem hudbu na diskotékách, zatímco ona zbožňovala zvuk klasického piana. Vůbec o mě nevěděla, a to mě na ní přitahovalo ještě více. Byla něčím, co jsem si nikdy nemohl dovolit, a právě proto jsem po ní tak toužil.
Rozhodl jsem se, že jí zaujmu tím, že se naučím hrát na piano. Vím, že většina lidí by prostě šla za ní a oslovilo ji, ale to zkrátka nebyl můj styl. Chtěl jsem, aby ke mně vzhlížela, abych byl jejím idolem. A tak jsem to zkusil… a pěkně to podělal. Ukázalo se, že na hraní na piano jsem vůbec neměl buňky a už úplně mi chyběl hudební sluch. Rozhodl jsem se si o tom promluvit s kamarády. Samozřejmě se mi vysmáli a říkali mi, že jsem hlupák, když na to jdu takhle, ale já ji opravdu chtěl a jediná možnost, jak se k ní dostat, byla právě přes hraní na piano. Potom jeden můj kamarád řekl něco, co mě donutilo se zamyslet.
"Copak nevíš, že všichni "talentovaní" lidi prodali svou duši ďáblu?" Vím, že si jen dělal srandu, ale co když? Co kdybych mohl prodat svou duši za hudební talent. To už by se do mě musela zamilovat, že?
Sbíral jsem informace o vyvolávání samotného pána pekel jak zběsilý. Samozřejmě, že jsem našel spoustu varování, abych to nedělal, že se stane něco zlého a podobné kraviny. Rozhodl jsem se rituál uskutečnit o půlnoci, protože to byl perfektní čas, aby mě nikdo nerušil. Po mnoha pokusech se stále nic nedělo… nebo se to alespoň tak zprvu nezdálo. Něco tam bylo, bylo to sice neviditelné, ale cítil jsem to. Tak jsem požádal o uzavření smlouvy. Zahihňalo se to a zasmálo, a nakonec i souhlasilo. Dostal bych hudební talent a dostalo by to na oplátku mou duši a vše, co jsem musel udělat, bylo podepsat smlouvu. Jednoduchý úkol, ale celá ta listina byla dlouhá asi jako pravidla a podmínky u aplikací, takže jsem to nečetl a prostě jsem to podepsal dole na kraji.
Zanedlouho jsem zjistil, že jsem si to přeci jen měl přečíst. Ksakru, byl jsem to ale hlupák. Jak démon řekl, byl jsem úžasný. Měl jsem takový talent, že jsem hudbu hrál i psal a vše znělo nádherně. Zeptal jsem se vedení divadla, jestli by mi neotevřeli dveře, abych mohl zahrát své nádherné, uklidňující skladby a překvapivě souhlasili. Moc dobře si pamatuji, jak moc jsem byl ten večer nervózní. Seděla tam vůbec? V davu jsem ji nespatřil; samozřejmě že tam nebyla, byl jsem přeci jen nějaký amatér. Hrál jsem dlouhé hodiny, ale mě to připadalo jako minuty. Musím uznat, byl jsem sebou velmi nadšený. Když jsem skončil, zvedl jsem se od klavírní stoličky a uklonil se divákům, ale nic se neozývalo. Jen mrazivé ticho. Nehrál jsem snad dost dobře? Tlesknutí mě v mžiku vrátilo do reality. Vzhlédl jsem a spatřil jsem ji. To ona tleskala a postupně se k ní všichni ostatní přidali. Měli jsme menší after party, kde ke mně přišla a začala si se mnou povídat o tom, jak moc se jí líbilo mé vystoupení.
Po té noci jsme si začali povídat skoro každý den. Ale po pár dnech… bylo na jejím hlase… opravdu znát, že je každým dnem slabší a slabší. Začaly přicházet zprávy, že lidé začaly umírat jako mouchy poté, co mě viděli hrát. Nemohl jsem s tím vůbec nic udělat. Doufal jsem, že to, co se dělo s Alice nebyla moje chyba, že to nebylo to samé, co se dělo s ostatními. Ale běda, ubohá dívka zesnula ve spánku. Doktoři nic neobjevili, a tak nemohli přesně určit příčinu smrti. Prostě řekli, že usnula a už se neprobudila. Byl a stále jsem naprosto zničen. Ta, kterou jsem miloval. Už jsem jí měl na dosah a najednou prostě… zmizela.
Rozhodl jsem se toho zatraceného démona vyvolat znovu. Však já už ho přinutím, aby mi řekl, co se to se všemi stalo.
"Někdo nedočetl smlouvu až do konce, hm?" smála se ta věc mému neštěstí. Ale měl pravdu, skutečně jsem jí nedočetl celou. Zeptal jsem se, jestli ji mohu vidět a démon mi vesele vyhověl. Tentokrát jsem si to přečetl celé a konečně jsem si toho všiml. Zavazuji se svému klientovi dát úžasný hudební talent, ale hudba, kterou stvoří, přinese jen neštěstí všem, kdo si ji poslechnou, následované smrtí. Přeci jen jsem za její smrt byl zodpovědný… já. Už jsem nikdy nechtěl na žádné piano hrát; nechtěl jsem, aby kvůli mně trpěli ještě další lidé.
A tak, kdykoli narazíte na prázdné divadlo s osamoceným pianistou hrající své nádherné, ale zároveň uklidňující skladby; zacpěte si uši a v klidu vyjděte ven. Nic neříkejte a nikdy neodposlouchávejte skladbu do konce, nebo skončíte jako ostatní, mrtvi.

Smile dog

7. dubna 2017 v 10:00 | Wafer
Ahoj všichni!
Určitě znáte creepypastu Smile dog, je to asi jedna z nejrozšířenějších creepypast, tak jsem si řekla, že ji sem přidám jako první. Tak jdeme na to!

Poprvé jsem se s Mary E. setkal v létě 2007. Domluil jsem se s jejím manželem, se kterým už byla 15 let, Terencem, že s ní udělám rozhovor. Mary zprvu souhlasila, protože jsem nebyl novinář, ale pouze amatérský sběratel informací pro školní projekty a, pokud vše vycházelo, i fiktivní příběhy. Domluvili jsme se na rozhovoru na volný víkend, kdy jsem byl v Chicagu kvůli jiným záležitostem, ale na poslední chvíli si to Mary rozmyslela a zamkla se v manželské ložnici, odmítajíc se se mnou sejít. Asi půl hodiny jsme s Terencem přede dveřmi ložnice seděli, já si psal poznámky a on se snažil neúspěšně uklidnit svou ženu.
Věci, které Mary přeci jen řekla, sice nedávaly moc smysl, ale zapadaly do vzoru, který jsem očekával; a ačkoli jsem jí neviděl, dokázal jsem z jejího hlasu poznat, že brečela, a víc než na mě za dveřmi mluvila hlavně nesouvisle o svých snech - jejích nočních můrách. Terence se po tomto cvičení mnohokrát omlouval a já udělal všechno, abych opravdu připomněl, že nejsem reportér, co nemá o čem psát, ale pouze zvědavý mladý muž, co si chtěl zjistit nějaké informace. Navíc, jsem si tehdy myslel, že bych mohl najít třeba i další podobný případ, kdybych do toho vložil všechno.
Mary E. byla systémová operátorka malého Chicagského Bulletin Board Systému v roce 1992, když se poprvé setkala se smile.jpg, který jí změnil celý život. Tehdy byla s Terencem vdaná teprve pět měsíců. Mary byla jedna z odhadem 400 lidí, kteří obrázek viděli, když byl poslán jako hyperlink na BBS, ale je jediná, kdo o tom kdy otevřeně mluvil. Zbytek lidí buď zůstali anonymní, nebo byli mrtví.
V roce 2005, kdy jsem byl pouze v desáté třídě, jsem na smile.jpg narazil díky svému narůstajícímu zájmu o různé internetové fenomény; Mary byla občas označována jako oběť něčeho zvaného "Smile.dog", bytosti vyobrazené na obrázku smile.jpg. Co mne zaujalo (kromě zřejmých strašidelných elementů cyber-legendy a mé náchylnosti na tyto věci), byl naprostý nedostatek informací, takže lidé tomu mohli věřit pouze jako povídačce nebo hoaxu.
Je to velmi unikátní případ, protože ačkoli se fenomén soustřeďuje okolo jednoho obrázkového souboru, tak se ten soubor na internetu běžně nedal sehnat; web zaplnilo spousta fotomontáží, které se rozšířily na weby jako imageboard, 4chan a zejména na /x/ - zaměřený na takovéto paranormální jevy. Všechny ty soubory jsou však považovány za fakey, protože nemají efekt, který má pravý smile.jpg mít, což jsou ve zkratce náhlé krátkodobé návaly epilepsie a úzkosti.
Tato domnělá reakce oběti je jeden z důvodů, proč je tajemný smile.jpg odměňován s takovým pohrdáním, je shledáván absurdním, avšak neochota přiznat si jeho existenci je vyvolána strachem, nebo zkrátka nevěřením v něj, záleží na osobě.
Ani smile.jpg, ani Smile.dog není nikde zmiňován na Wikipedii, ačkoli stránka obsahuje články o mnohem skandálnějších případech jako třeba ****** (hello.jpg) nebo 2girls1cup; jakýkoli pokus o napsání stránky, která obsahuje smile.jpg je automaticky mazána jedním z mnoha adminů encyklopedie.
Setkání se smile.jpg se na internetu stalo legendou. Příběh Mary E. ani není unikátní; jsou zde nepotvrzené příběhy o tom, že se smile.jpg objevil už na začátcích Usenetu a je tu dokonce trvalý příběh o tom, že v roce 2002 zaplavil hacker obrázky Smile.doga jedno humoristické a satirické fórum, takže epilepsie postihla více než polovinu uživatelů.
Dokonce se tvrdilo, že ke konci 90 let koloval po Usenetu řetězový email s přílohou, který měl v předmětu napsáno "USMÍVEJ SE!! BŮH TĚ MILUJE!" Ačkoli tomu bylo vystaveno spousta lidí, je jen málo z nich, kdo setkání s tímto emailem přiznali, a nikdy už tento email ani soubor nebyl objeven.
Ti, kteří tvrdí, že smile.jpg viděli, se vymlouvají, že byli moc zaneprázdnění, než aby si kopii obrázku stáhli na disk. Avšak všechny údajné oběti podali naprosto stejný popis obrázku: bytost podobnou psovi (obvykle ji popisovali jako něco podobného sibiřskému huskymu) osvětlenou bleskem kamery, umístěnou v temné místnosti, kde jediná rozpoznatelná věc v pozadí je lidská ruka napřahující se z temnoty v levém okraji fotky. Ruka je prázdná, často popisovaná jako "mávající". Samozřejmě, že největší pozornost byla věnována psovi (nebo té psovité bytosti, jak některé oběti tvrdí, že určitě viděly). Čenich šelmy byl roztažený do širokého úšklebku, odhalujíc tak dvě řady velmi bílých, velmi rovných, velmi ostrých, velmi lidsky vypadajících zubů.
Toto samozřejmě nebyl popis okamžitě po prohlédnutí si obrázku, ale spíše poskládání obrázků od obětí, které tvrdili, že se jim obrázek neustále objevoval v mysli v době jejich epileptického záchvatu. Záchvaty se vždy neurčitelně vracely, hlavě ve spánku oběti, což vedlo k velmi živým a znepokojujícím nočním můrám. Ty se sice dají léčit prášky, ale na některé nepůsobí tolik, jako na jiné.
Mary E. podle mě nebrala moc efektivní léky. Ona byla důvod, proč jsem po návštěvě u ní v bytě v roce 2007 napsal na několik stránek zabývajících se folklorem a městskými legendami v naději, že mi pomohou najít někoho, kdo smile.jpg viděl a byl by se mnou ochotný mluvit o svých zkušenostech. Chvíli se nic nedělo a nakonec jsem na tento případ i zapomněl, jelikož jsem začal studovat univerzitu, která mě zaměstnávala více než dost. Mary mě však v březnu 2008 kontaktovala přes email.

Předm: Rozhovor z minulého léta
Vážený pane L.,
Neskutečně se omlouvám za to, jak jsem se chovala minulé léto, když jste se mnou přijel udělat rozhovor. Doufám, že je vám jasné, že nic z toho nebyla vaše chyba, ale spíše to byly mé osobní problémy, které mne vedli k tomu se takto chovat. Uvědomila jsem si, že jsem mohla situaci zvládnout daleko lépe; a tak doufám, že mi odpustíte. Měla jsem tehdy strach.
Víte, už je to patnáct let, co mne smile.jpg pronásleduje. Smile.dog mě každou noc navštěvuje ve snu. Vím, že to zní divně, ale je to tak. Tyto sny, nebo noční můry, mají tak nevýslovnou kvalitu, že je to odlišuje od jakýchkoli jiných snů, které jsem kdy měla. Nehýbu se, nemluvím. Prostě koukám dopředu a přede mnou se rozprostírá ona hrůzostrašná scéna z obrázku. Vidím mávající ruku a vidím Smile.doga. Mluví na mě.
Samozřejmě, že to není pes, ale zároveň ani nevím, jak to jinak nazvat. Říká mi to, že mě to nechá na pokoji pouze, když udělám, co chce. Vše, co musím udělat, říká, je "rozšířit ho dál". Takto frázuje svůj požadavek. A já vím přesně, co to chce: chce, abych ho ukázala někomu dalšímu.
A mohla jsem. O týden později jsem poštou dostala papírovou obálku bez adresy odesílatele. Uvnitř byla 3 ½ palcová disketa. Aniž bych se na ni musela kouknout, věděla jsem, co na ní bylo.
Dlouho jsem o svých možnostech přemýšlela. Mohla jsem to ukázat někomu cizímu, nebo svému spolupracovníkovi… mohla jsem to dokonce ukázat Terencovi, ačkoli mě ten nápad neskutečně znechucoval. A co by se stalo pak? No, kdyby Smile.dog dodržel své slovo, nechal by mě spát. Ale kdyby lhal, co bych potom dělala? A kdo ví, že by se nestalo ještě něco horšího potom, co bych udělala to, co po mě ta bytost chtěla?
Takže jsem 15 let nedělala vůbec nic, ačkoli jsem si disketu mezi svými věcmi nechala. Každou noc ke mně Smile.dog přicházel ve snu a požadoval, aby byl rozšířen dál. Po patnáct let jsem zůstávala silná, ačkoli to občas bylo velmi těžké. Dost z mých spolupracovníků z BBS, kteří se se smile.jpg setkali, najednou přestali přidávat; slyšela jsem, že někteří z nich spáchali sebevraždu. Ostatní zůstali naprosto zticha a prostě jen zmizeli z internetu. O ty se bojím nejvíce.
Opravdu doufám, že mi odpustíte, pane L., ale minulé léto, když jste k nám přijel na rozhovor, skoro mě to již přemohlo. Rozhodla jsem se, že vám disketu dám. Bylo mi jedno, jestli Smile.dog lhal, nebo ne, ale prostě jsem už chtěla, aby to skončilo. Byl jste někdo cizí, někdo, s kým jsem neměla nic společného a někdo, u koho bych poté nepociťovala smutek, kdybyste si jí vzal, koukl se, co je na ní a zpečetil tak svůj osud.
Než jste dorazil, uvědomila jsem si, co jsem měla v plánu: měla jsem v plánu zničit vám život. Tu myšlenku jsem nemohla vystát, a upřímně, nemohu jí vystát doteď a stydím za ní, pane L., a doufám, že toto upozornění vás odradí od dalšího pátrání po smile.jpg. Možná časem narazíte na někoho, kdo stejně tak, ne-li ještě slabší než já, mnohem deprimovanějšího, někoho, kdo nebude mít problém Smile.dogovy příkazy uposlechnout.
Přestaňte, dokud ještě můžete.
S pozdravem,
Mary E.

Terence mě později ten měsíc kontaktoval, že se jeho žena zabila. Zatímco zařizovali některé věci, které zanechala, rušili emailové účty a tak narazili na tuto zprávu. Ten muž byl úplně zničený, brečel, když mi říkal, abych se držel rady jeho ženy. Našel disketu, řekl mi, a spálil jí, dokud z ní nezbylo nic než páchnoucí hromádka zčernalého plastu. To, co ho však znepokojilo nejvíce, bylo, jak disketa syčela, když tála. Jako by to bylo syčení nějakého zvířete, popisoval.
Musím přiznat, že mě tato situace trochu rozházela. Prvně jsem si myslel, že jde o vtip a pár si ze mě chtěl akorát udělat dobrý den. Když jsem si však prohlédnul několik Chicagských internetových zpravodajství, zjistil jsem, že Mary E. byla opravdu mrtvá. Samozřejmě, že v článku nebyla ani zmínka o tom, že to byla sebevražda. Rozhodl jsem se, že od případu smile.jpg upustím už jenom z toho důvodu, že mi na konci května začínaly zkoušky.
Ale svět má své cesty, jak nás pokoušet. Téměř rok poté, co jsem se neúspěšně pokusil o rozhovor s Mary E., mi přišel další email:

Zdravím
Našel jsem tvou adresu díky seznamu říkajícímu, že se zajímáš o smiledoga. Není to tak strašné, jak všichni říkají, dokonce jsem ti ho poslal. Jen ho rozšiřuju dál.
:)

Z poslední věty mě zamrazilo v kostech.
Podle emailového klienta byla u emailu příloha, logicky s názvem smile.jpg. Chvíli jsem uvažoval, že si ho stáhnu. Pravděpodobně to byl stejně fake, říkal jsem si, a i kdyby nebyl, stejně jsem v síly toho souboru moc nevěřil. Případ Mary E. mnou otřásl, to ano, ale stejně už nebyla pravděpodobně mentálně úplně v pořádku. A stejně, jak by mohl jediný obrázek udělat to, co oběti popisovaly? Jaká bytost mohla člověka odrovnat pouze silou zraku?
A kdyby byly věci opravdu tak absurdní, proč by ta legenda pak vůbec existovala?
Kdybych si obrázek stáhnul, kdybych se na něj podíval a kdyby Mary opravdu měla pravdu, kdyby za mnou Smile.dog přišel ve snu a požadoval, abych ho rozšířil dál, co bych udělal? Pokračoval bych dál ve svém životě, jako Mary, bojujíc proti nutkání ho rozšířit až do samého konce? Nebo bych ho rozšířil, abych měl od něj pokoj? A kdybych si vybral tu druhou možnost, jak bych to udělal? Komu bych to břemeno předal?
Nakonec jsem se držel plánu napsat krátký článek o smile.jpg a udělat tak z něj evidenci pravosti. A kdokoli by si ho pak přečetl, by byl nakažen. A ačkoli by připojení obrázku do přílohy byla geniální cesta, stačilo by to na to, abych se zachránil?
Dokázal bych ho rozšířit dál?
Ano. Ano, dokázal.

Originál ZDE

Creepypasty

4. dubna 2017 v 8:00 | Wafer
Ahoj všichni!
Je to už docela dlouhá doba, kdy jsem začala ujíždět na creepypastách. A proto jsem si řekla, že by nebylo od věci sem jedou za čas nějakou tu creepypastu přidat.

A co jsou to vlastně creepypasty? Jsou to v podstatě internetové hororové příběhy. Jsou plné děsivých scén, tragédií a postav, které mají vyděsit čtenáře. Název "Creepypasta" pochází z anglického slova "copypasta", což je internetový slangový termín pro blok textu, který lze zkopírovat a vložit znovu a znovu z internetových stránek na webové stránky. Creepypasty jsou někdy doplněny obrázky, audiem anebo videovým záznamem, který se vztahuje k příběhu.

Mezi nejznámější Creepypasty rozhodně patří Slenderman, Jef the Killer nebo Eyeless Jack.

Některé obrázky či fotografie bývají docela přesvědčivé a mnozí tvrdí, že jsou pravé (například u Slendermana). Ale je to na vás, jestli tomu budete věřít, nebo ne.

 
 

Reklama
Reklama