Teeth.jpg

23. dubna 2018 v 12:57 | Wafer |  Creepypasty
Nikdy mě nikdo na základce moc nezajímal. Všichni na mě byli moc hrubí a nudní. Vyrostl jsem v malé čtvrti, kde nebylo moc lidí, co se zajímali o umění jako já, takže jsem odešel z domova a začal jsem chodit na úžasnou školu umění. Je jako každá univerzita, až na to, že je plná nafoukaných lidí. Jediný důvod, proč jsem tady, je to, že jsem se vždycky chtěl stát ilustrátorem. Designér knih pro děti. Vždycky jsem se zajímal o dětská média a o klasické knihy, jako je Arthur série. Takže když jsem šel žít na vysokou, vzal jsem všechno zpět, když jsem zjistil, že hodně studentů tady byli ti "revoluční umělci", znáte to. Ti, kteří rádi šplíchají barvu na plátno a tvrdí, že je to umění. Nejsem toho moc velký fanda, ale neodsuzuji to.
Na nové místo jsem si zvyknul docela rychle, byl jsem na koleji s pár studenty. Byli jsme tam já, grafický designér Josh, filmařka/animátorka Lilly a ještě jeden kluk Daniel. Daniel byl jeden z těch "revolučních umělců", které jsem vám právě popsal. Jeho pokoj byl plný fotografií rozmazaných žen a vždy si pouštěl divnou hudbu. Bylo to něco jako hudba ze šedesátek. Taky kouřil, takže jeho pokoj vždycky smrděl jako starý popelník. Bylo to dost nechutné, ale byl to dobrý chlapík, my všichni nejspíš byli. Brzy jsme se stali takovou tou malou skupinkou přátel.
Byl to pro nás začátek nového období a po létě stráveném doma jsme se znovu vrátili na kolej. Všichni jsme si vybalili a začali jsme si povídat o tom, co jsme podnikli v létě.
,,Já jsem dělal turistiku s mým nevlastním tátou. Šli jsme na jeden z těch letních kempů," řekl Josh.
,,Já jsem většinu času strávila se svojí přítelkyní, dívaly jsme se na filmy a na sport," řekla Lilly. Hodně času strávila tím, že si stěžovala, jak jí její přítelkyně chybí, ale byli jsme rádi, že si užily nějaký čas spolu. Ani jsem se o tom moc nezmiňoval. Dělal jsem obvyklé věci, chodil jsem na párty a na výlety s mojí rodinou. Nic speciálního. Právě jsem chtěl promluvit, když jsem byl vyrušený.
,,Já jsem léto strávil u zubaře," uslyšeli jsme Daniela. ,,Můj táta je doktor, tak jsem s ním někdy šel a prozkoumával jsem nemocnici. Nejvíc jsem si oblíbil zubní kliniku, mohl jsem se dotýkat zubů a cítit je. Bylo to super." Všichni jsme na něj koukali trochu zmateně. Mohli jste nechat náhodné lidi chodit do nemocničních pokojů? Nechat ho samotného, aby si hrál s věcmi? Bylo nám to tak trochu jedno. Věděli jsme, že Daniel stejně byl ten typ člověka. Byl známý tím, že se dostával do problémů "v zájmu jeho umění". To byla jeho omluva.
Všichni jsme strávili první dva dny děláním úkolů. Všichni jsme věděli, co máme dělát. Já měl přirozeně studovat nějaké ilustrace a jen okopírovat jejich styl, Josh utratil nějaké peníze za nový Mac, aby mohl dělat víc designových testů, a Lilly si musela začít hrát s hlínou. Bylo to fajn, když jsme všichni byli na naší koleji a navzájem si předávali nápady. Tedy bylo to fajn do té doby, než nás Daniel začal urážet. Nebyl stejný od té doby, co se vrátil z letních prázdnin. Zdálo se, že je chladnější a vzdaluje se nám. Předpokládali jsme, že se mu během prázdnin něco stalo, tak jsem se rozhodli to nechat být. Nikdy nám neřekl nic o jeho projektech, popravdě nám nikdy neřekl, co bylo jejich tématem. Pro Daniela bylo normální, že byl rezervovaný, ale nikdy tak moc. Každou noc si vždycky udělal večeři a zavřel se ve svém pokoji, zapnul muziku a nikdo ho neviděl až do rána. Zbytek z nás rád chodil ven, na bowling nebo na koncert. Daniel by se k nám obyčejně přidal, ale teď už ne.
Jednu noc jsme si já a Josh vyšli ven. Lilly s námi nešla, říkala, že se chce ujistit, že je Daniel v pořádku, když s námi teď pár dní nemluvil. Vyhověli jsme jí. Strávila večer klepáním na jeho dveře a přesvědčováním ho, aby s ní mluvil. Než jsme odešli, viděl jsem, že jeho dveře byly otevřené a Lilly vstoupila dovnitř, než se znovu zamknuly. Zapomněli jsme na to a vyrazili jsme. Šli jsme se podívat na film a pak na pár drinků. Byla to sranda, domů jsme dorazili až kolem druhé ráno. Když jsme dorazili, Josh mi jenom popřál dobrou noc a šel rovnou do postele. Já ne, byl jsem dost hladový. Pití mě vždycky vyhladovělo, tak jsem se šel podívat do lednice, kde jsem našel studenou pizzu ze včerejška. Chtěl jsem jít zpět do mého pokoje, když jsem si všiml něčeho, čeho jsem si dřív nevšiml. Daniel nebyl ve svém pokoji a Lilly nebyla ve svém.
Kvůli Danově divnému chování a jeho zamykání se v pokoji a taky kvůli tomu, že Lilly nikam nechodila, pokud nám nedala vědět, mi to přišlo divné. Šel jsme k jeho dveřím, zaklepal jsem a dveře se zrovna otevřely. Nemyly zamčené nebo tak. Řekl jsem si, že on a Lilly šli někam s jejich uměleckými přáteli, ale Daniel by nikdy nenechal dveře takhle otevřené. Vždycky jsem byl zvědavý, tak jsem vstoupil dovnitř, abych zjistil, jestli tam jsou známky toho, kam mohli jít. Jeho klíče byly pryč, jeho sako bylo taky pryč, ale jeho peněženka ležela na stole. Další zvláštní věc byla ta, že si nechal laptop na posteli a byl zapnutý. Obrazovka stále svítila. Moje zvědavost vzrostla. Možná to byla moje šance dozvědět se víc o tom uměleckém projektu, který tak skrýval. Daniel byl přeci "skvělý umělec", tak to mohlo být cokoliv. Všiml jsem si, že má připojené USB a dva soubory na obrazovce. Jeden se jmenoval "Fotka zubařů" a druhý byl obrázek s názvem "teeth.jpg". Klikl jsem na "Fotku zubařů" a byly tam jen fotky zubů a plastických modelů zubů. Nic zajímavého. Vyjel jsem ze souboru a rozhodl se podívat se na "teeth.jpg".

Ten obrázek bude navždy vypálený do mojí mysli. Vyděsilo mě to tak, že jsem zabouchl laptop a třásl jsem se, když jsem šel zpět. Nebyl jsem si jistý, jestli chci obrazovku zvednout znovu, alev věděl jsem, že musím, jinam by Daniel zjistil, že se někdo dotýkal jeho laptopu. Znovu jsem zvedl obrazovu a chvilku zíral na obrázek, než jsem se nervózně odtáhl. Pak jsem se rozhodl. Musím to ráno ukázat Lilly a Joshovi. Tohle bylo vážně špatně.
Bylo to fakt šílený. Tedy, věděl jsem, že Daniel byl ten umělecký týpek, ale tohle bylo šílené. Vrátil jsem se k sobě do pokoje a vzal si USB. Pak jsem se vrátil do Danielova pokoje a zkopíroval jsem na něj obrázek. Chvíli jsem se na něj koukal. Snažil jsem se to nepovažovat za manipulaci s fotkami, ale bylo na tom něco tak špatného. Možná to byly ty černé bezduché oči nebo to, že kdokoli nebo cokoli to stvoření bylo, zvláště a znepokojivě otvíralo ústa. Skoro to vypadalo nuceně. Stejně jako bylo to stvoření, nebo co to bylo, nuceno takto pózovat. Odhodil jsem to jako pouhou myšlenku a spravil jsem laptop, takže vypadal, jako by s ním nikdo nehýbal, a šeljsem zpět do svého pokoje- O chvíli později jsem uslyšel naše vchodové dveře, potom zvuk kroků, a následně zamykání Danielových dveří. Daniel byl zpět doma...ale Lilly nikde nebyla.
Druhý den ráno jsem počkal, až Daniel půjde na jednu ze svých přednášek, a protože byl pátek, já a Josh jsme měli ráno volno. Rozhodl jsem se, že teď je dobrá chvíle ukázat Joshovi ten obrázek. Zeptal jsemse ho, jestli chce vidět, co před námi Daniel schovával, a on zmateně, ale dychtivě, řekl ano. Přinesl jsem svůj laptop do obýváku, zapojil jsem své USB a otevřel jsem ten obrázek. Josh vydechl a prohlédl si ho.
,,C... Co to je sakra za věc?!" Jen podle jeho reakce jsem mohl říct, že jsme mysleli na stejnou věc. Tohle nemohl být obrázek na nějaký umělecký projekt. Není možné aby to prošlo jako kus výtvarného umění, ne? Teda, myslím tím, jistě, nějaké umění bývá děsiví, ale nedokážu si představit jeho učitele, že by ocenil něco tak strašidelného a nechutného.
,,Vím, že Daniel může být dost strašidelnéj týpek, ale... tohle není správný. Musíme to ukázat Lilly-" Podávali jsme se na sebe. Kde byla Lilly? Uvědomil jsem si, že včera se s Danielem nevrátila a dnes ráno ji nikdo z nás neviděl. Když jsem Joshovi řekl, co jsem včera večer udělal, začal si dělat starosti. Lilly nebyla ten typ člověka, který by odešel a nikomu nic neřekl. Vzal jsem si mobil a zavolal jí. Chvíli bylo ticho. Potom jsme z Lillyina pokoje uslyšeli bzučivý zvuk. Josh vstal a šel do Lillyina pokoje, vrátil se s jejím mobilem v ruce a ustaraným výrazem na tváři. Lilly byla pryč a my ji nemohli nijak kontaktovat.
,,M...Možná právě odešla na přednášku a zapomněla si mobil..." navrhl jsem. Josh zavrtěl hlavou a nervózně si kousal rty.
,,Ne, Lilly nemívá v pátek přednášky, pamatuješ? A normálně by nám řekla ahoj a vzala si mobil! Vždyť na něm skoro žije, pořád píše její přítelkyni." Měl pravdu. Lillyin život se točil kolem jejího mobilu, zakže nám bylo jasné, že není možné, aby ho zapomněla. Najednou jí telefon začal svítit. Někdo jí volal. Oba jsme se podívali na mobil a pak na sebe, než ho Josh dal mě. Dal jsem si ho k uchu. ,,Haló?"
Na druhém konci se ozvala její přítelkyně. Poznal jsem jí podle jejího chraplavého hlasu. ,,Ah! Lilly, tady jsi. Díky Bohu, že jsi v pořádku... nenapsala jsi mi celou noc a ani tohle ráno... Myslela jsem, že se něco děje!"
Trochu jsem se ušklíbl, když jsem si uvědomil, že ji musím zklamat, protože nejsem Lilly. Když jsem promluvil, slyšel jsem, že její přítelkyně začíná být naštvaná. Dýchala těžce a slyšel jsem, jak potahovala, když plakala. Cítil jsem se kvůli ní špatně, ale možná to byla má šance zjistit, co je s Lilly.
,,K... Kde je Lilly? Nemluvila se mnou od včerejší noci. Myslela jsem, že si ze mě jenom dělá srandu, ale teď nevím." Podíval jsem se zmateně na Joshe. Dal jsem hovor na reproduktor a zeptal se jí: ,,Proč sis myslela, že si z tebe Lilly dělá srandu? Řekla něco divného?"
,,Ano," řekla její přítelkyně. ,,Poslala mi jednu zprávu okolo 1:30 ráno."
Podíval jsem se na Joshe, nejž jsem se zvovu zeptal. ,,Co bylo v té zprávě?"
,,Pomoz mi."
Podíval jsem se ustaraně na Joshe. Lilly by na nikoho nikdy neudělala takový prank, už vůbec na její přítelkyni. Už hodněkrát nám říkala, jak její přítelkyně bývá paranoidní, takže jsme věděli, že by takovou zprávu neposlala, pokud by neměla důvod. Pokračoval jsem v rozhovoru s její přítelkyní, ale nikam to nevedlo, tak jsem ji ujistil, že víme, kde Lilly je, a že jí dnes večer zavolá. Její přítelkyně zněla podezřívavě, ale souhlasila a zavěsila. Já a Josh jsme přecházeli sem a tam. Neměli jsme tušení , co by to mohlo znamenat. Proč by Lilly posílala takovou zprávu?
Chvíli jsme nad tím přemýšleli a rozhodli jsme se, že vynecháme naše přednášky, dokud nezjistíme, kde Lilly je. Strávili jsme hodně času přemýšlením nad věcmi a sepisováním spojitostí, které nás napadly. Potom mi Josh přečetl ten seznam nahlas, takže jsem se nad tím mohl zamyslet.
,,Zaprvé, Lilly šla do Danielova pokoje kolem desáté večer. Je zamčená v jeho pokoji. Pak jsme se vrátili ve dvě ráno. Během toho, jak jsme zjistili, kolem 1:30 ráno napsala Lilly textovku svojí přítelkyni, která říkala "pomoz mi". Ty jsi zjistil, že ani Lilly ani Daniel ještě nejsou doma. Danielovy dveře jsou odemčené a jeho laptop pořád zapnutý. Našel jsi ten obrázek a potom jsi odešel. Vrátil ses k sobě do pokoje a slyšel jsi Daniela vrátit se domů, ale Lilly ne. Lilly pořád není dima, ale Daniel ano... co to sakra znamená? Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem dospěl k závěru. Nechtěl jsem k němu dojít, ale bylo to jediné rozumné vysvětlení. ,,Daniel Lilly něco udělal. Musíme si s ním promluvit, jestli Lilly večer nepřijde domů, jasný?" Josh vypadal šokovaně, ale souhlasil. Daniel mohl být naše jediná šance, aby jsme zjistili, co se stalo Lilly.
Později té noci jsme stálenic o Lilly nevěděli. Věděli jsme, že její přítelkyně bude brzy volat, tak jsme se rozhodli vypnout mobil. Nechtěli jsme jí uklidňovat lhaním. Čekali jsme asi do šesti odpoledne, než Daniel konečně přišel domů. Vypadal trochu překvapeně, když nás viděl, jak stojíme v obýváku, položil svojikreslící složku a brašnu na pohovku, když jsme se postalivi. Josh na něj promluvil a bylo vidět, že se snaží udržet klid.
,,Danieli, rádi bychom si promluvili... o Lilly." Danielovy oči se trochu zúžily. Naklonil se k nám a vypadal zmateně, když se nás ptal ,,Proč? Je... něco špatně?" Potřásl jsem hlavou. Nechtěl jsem, aby si myslel, že ho z něčeho obviňujeme. Nikdy bychom od něj nezískali odpovědi, kdybychom ho přímo obviňovali. Daniel se odvvrátil a poškrával si zápěstí pod jeho šedým svetrem. ,,Tak co je? Je v pořádku? Chci říct, vím, že tady minulou noc nechala svůj mobil, tak jsem věděl, že jí nemůžu nijak kontaktovat..." Nic jsme neříkali. Nebyli jsme si moc jistí, co mu říct. Jak jsme se ho měli zeptat, jestli jí něco neudělal, bez toho, aniž by to bral jako urážku?
Pak jsem si něco uvědomil. Chvíli mi trvalo si to srovnat, než jsme promluvil.
,,...právě jsi řekl, že si tady nechala mobil. Jak jsi to sakra věděl?"
Viděl jsem, jak se Joshovy oči rozzářily. Právě si uvědomil tu samou věc. Jak mohl Daniel vědět, že si tady nechala mobil, kdyby spolu nikam nešli? Už jsme věděli, že si Lilly mobil nikdy nezapomíná, tak jak věděl, že si ho zapomněla?
Daniel nám neodpověděl. Byl ticho a pak odešel do svého pokoje. Zabouchl za sebou dveře. Šli jsme k jeho dveřím a klepali jsme na něj než zakřičel. ,,Nechte mě na pokoji! Mám práci! Jsem si jistý, že se Lilly dnes večer ukáže... přestaňte být paranoidní!"
Nevěděli jsme co dělat. Daniel toho určitě věděl víc, než říkal, ale nebyla šance, že bychom to z něj dostali. Tak jsme se vrátili do obýváku a posadili se na pohovku. Prohrábl jsem si vlasy. Co se to sakra děje? Pak jsem si uvědomil, že si Daniel nechal na pohovce tašku. Asi byl moc rozčílený na to, aby si je vzal, když běžel do svého pokoje. Podíval jsem se na Danielovy dveře, ale neslyšel jsem, že by vycházel z pokoje. Věděl jsem, že si pro tu tašku za chvíli přijde.
V jednu chvíli jsem vzal jeho tašku a vyprázdnil její obsah na konferenční stolek. Viděl jsem joshovy vyděšené oči, enž na mě zašeptal. ,,C...Co to děláš? Co když tě uvidí?!" Bylo mi to jedno. Musel jsem zjistit všechno o Lilly. Byla to spolubydlící, ale taky nejlepší kamarádka. Nemohl jsem prostě počkat, až se to vyřeší samo. Prohrabal jsem se dokumenty a něčím, co vypadalo jako lístky. Vzal jsem je a strčil je do kapsy, pak jsem našel zapínací tašku na dokumenty. Dal jsem ji Joshovi do ruky a řekl jsem mu, ať toschová.Šel ji schovat do svého pokoje. Já jsemvšechny ostatní věci rychle schoval zpátky do Danielovy tašky a dal ji tak, jak byla předtím. Pak jsem šel za Joshem do jeho pokoje.
Viděl jsem Daniela jít zpět do obýváku a brát si jeho tašku, pak šel zpět dosvého pokoje. Josh vzal zapínací tašku zpod polštáře a oba jsme si sedli na postel. Nic jsme neříkali. Jen jsme přečetli nadpis.
"Teeth"
Páteří mi projel mráz. Věděl jsem, co bude uvnitř. Věděl jsem, že cokoli tam bude, bude to souviset s obrázkem, který jsem našel na počítači.. ale to, co jsme viděli, nebylo nic, co jsme očekávali.
Byla to série fotografií. První fotka vypadala jako opuštěný pokoj. Stěny byly pokryté květinovými tapetami a podlaha byla jen vlhkým dřevem. Vypadal, že nebyl používaný roky. Potom, další fotky byly jenom fotky nástrojů a plastových nástrojů. Všimli jsme si, že všechny ty nástroje souvisely se zubařstvím. Víte, ty jehly a vrtačky. Byly to děsivé fotky, ale byla to následující fotky, kvůli kterým jsme zbledli.
Byly to fotky usmívající se Lilly.
Prohlédli jsme si každou Lillyinu fotku a na každé měla její velký zubatý úsměv. Byl roztomilý, jeden z jejích nejvýraznějších rysů byl její velký přední zub. Jen ten levý. Vždycky jsme si mysleli, že je to roztomilé... ale teď to nebylo nic k smíchu. Všimli jsme si, že na pozadí fotem byly štítky se všemi zuby a každý byl označený. Byly tam nápisy jako "odstranit" nebo "nahradit". Josh z toho byl na prášky a já byl vyděšený víc než kdy jindy. Věděli jsme, že nemůžeme na Daniela s těmi fotkami vyrukovat, nikam by nás to nedostalo. Jen jsme hodně dlouho seděli v tichu a zírali nevěřícně na ty fotky. Pak jsem si vzpomněl na tu vstupenku, kterou jsem našel a dal si ji do kapsy. Vytáhl jsem ji a dal si ji před oči. Stálo tam:
Skupinová vstupenka: 2
Místo: Station Road
Čas|Datum: 28/09/2011 - 11:34 pm
Podívali jsme se na sebe. To bylo včera večer. Přesně jsme věděli, co musíme udělat. Musíme zjistit, kde je Lilly. Neviděli jsme Daniela zbytek večera a Josh začal být neuvěřitelně paranoidní. Zeptal se mě, jestli může dnes spát u mě v pokoji a i když jsem si myslel, že je to trochu dívné, nevadilo mi to. Teda, byl fakt vystrašený, tak jsem ho nechtěl nechat samotného. Když Josh spal, vytiskl jsem ten divný obrázek jako důkaz a pak jsem většinu noci strávil plánováním na další den. Už jsem napsal našim učitelům, že se neukážeme, porotože "jsme nemocní", a podíval jsem se, jak daleko je Station Road. K mému překvapení to bylo jen několik hodin jízdy auatem. Tak jsem si řekl, že vezmeme Joshovo auto, abychom se dostali na Station Road a zjistili, kam odtud Daniel a Lilly šli.
Celou dobu jsem nepřestával zírat na teeth.jpg. Na mysl mi přišla hrozná myšlenka. Nechtěl jsem na to myslet, ale mohla to být možnost. Byl ten člověk na fotce Lilly? Vždycky, když jsem nad tím začal přemýšlet, jsem to setřásl a říkal jsem si, že jsem jenom paranoidní... ale dávalo by to smysl. Načasování, fotografie... zapadá to do sebe. Nechtěl jsem tomu věřit a ani jsem se nechystal, dokud nenajdeme Lilly.
Další ráno jsme se já a Josh probudili kolem šesté. Chtěli jsme odejít dřív, než se Daniel vzbudí a museli jsme se ujistit, že jsme zamknuli dveře od našich vlastních pokojů. Taky jsme se rozhodli vzít Lillyin mobil s sebou. Nechtěli jsme zanechat jedinou stopu toho, že jsme byli podezřívaví. Odešli jsme z koleje a nastoupili do Joshova auta. Vzal jsem s sebou malou tašku plonou věcí jako fotky, baterka, foťák a zápisník s perem. Museli jsme si nastavit cíl na GPS než jsme vyjeli.
Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že je to v docela opuštěné části města. To místo bylo prakticky opuštěné. Všechno, co jsme mohli vidět, byly vysoké budovy a malé prázdné domy. Vyndali jsme fotku pokoje a začali jsme obcházet malé domy. Přikládali jsme své obličeje ke sklu, abychom viděli, jestli nenajdeme stejnou tapetu jako na té fotce. Strávili jsme tím dobrých pár hodin. Nic. Jen jsme chtěli Lilly zpět. Josh se tak rozčílil, že přišel k jednomu z domů a začal kopak do jeho zdí, zatímco křičel z plných plic. ,,Danieli, ty odpornej bastarde!"


Když kopl do zdi naposledy, všimli jsme si, že se začala trhat. Jako papír. Josh se podíval na svoji nohu a všiml si, že ze zdi odtrhl něco, co vypadá jako kus namalovaného papíru. Začal odtrhávat zbytky papíru ze zdi a odhalil tak venkovní sklep. Dveře byly rustikální a poškrábané, ale všimli jsme si, že kovová rukojeť je čistá... jako by s ní někdo manipuloval. Josh se na mě ohlédl a já jsem přikývl. Rychle jsem to vyfotil jako důkaz. Josh pak zatlačil do dveří a k našemu překvapení byly zablokované kusem dřeva, které ale Josh mohl jednoduše odstranit. Pak jsme dveře pomalu a opatrně otevřeli. Kdo ví, co uvnitř je? Bylo to očividně ukryté z nějakého důvodu.
Kdybychom věděli, co nás čeká, možná bychom nebyli tak vyděšení.
Jak jsme vstoupili dovnitř, do nosů nás udeřil zápach. Nikdo z nás nevěděl, co to bylo za pach, ale oba jsme se hend cítili nějakým způsobem nemocní. Josh se zastavil a zakašlal; zakryl si ústa košilí. Jak jsem šel, začínalo se mi chtít zvracet. Vyndal jsem baterku a posvítil jsem na místnost obloženou černým kamenem. Šel jsem dál, nic jsme neslyšeli. Jak jsme šli dál do místnosti, zápach jen zesiloval. Začínalo to být fakt hrozné, že Josh za mnou se pozvracel. Podíval jsem se po místnosti a na zemi jsem zahlédl něco, co mi zrychlilo tep a baterka mi spadla na zem.
Byl to Lillyin pletený svetr. Byl to ten svetr, který si vždy brala, když jsme šli ven na bowling nebo na pizzu, byl to ten samý šedý svetr se samými trčícími nitěmi na rukávech v místech, kde by je žužlala. Zahlédl jsem Joshe koutkem oka; jeho oči byly stejně rozšířené jako moje a všechna barva z jeho tváře se vytratila. Pomalu jsem ten svetr zvedl, podržel jsem ho před sebou a všiml jsem si, že je na něm velká krvavá skvrna. Začínala u límce a jak šla dolů, ztrácela se.
Teď jsem to byl já, kdo zvracel. Zhroutil jsem se na kolena. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ani jsem nevěděl, co si mám myslet. Brzy jsem se dal dohromady a znovu se postavil držíc baterku, když jsem dával svetr do tašky. Silně jsem stiskl uslzená víčka k sobě. Na místě, kde jsem stál, jsem nic nenašel a uslyšel jsem, jak za mnou cvakl vypínač. Místnost naplnilo červené světlo... a pak jsem ho uslyšel.
Josh křičel nahlas víc, než cokoli, co jsem kdy slyšel. Můj žaludek se zauzoval, když jsem namířil světlo na místo, kde stál. Stál u velkého černého stolu. Díval jsem se na něj, jak tam zděšeně stál, jako by byl přimrzlý. Mohl jsem si jenom představovat, na co se dívá, a opravdu jsem si přá, abych to nechal jen své představivosti.
Ustoupil jsem na bok a podíval se před sebe.
Byla to Lily. Byla připoutaná na stůl a měla jen džíny. Její tělo bylo pokryté tlustými vrstvami lepenky, které ji držely na místě. Jedna její ruka se jí tiskla na bok, ale druhá nebyla nikde vidět. Místo ní byl jen pahýl zalepený lepenkou a pod ní prosvítala krev. Těžce se mi dýchalo, žaludek jsem měl zkroucený a dýchalo se mi tka špatně, že jediné, co jsem mohl, bylo zírat. Podíval jsem se na Lillyinu tvář. Její hlava byla zakloněná dozadu a její oči byly vyrvané; místo nich byl černý vosk, který naplnil prázdné oční jamky. Její nos byl zkroucený a zlomený, roztažený na mnoha místech... ale nejhorší byla její ústa.
Její ústa byla nuceně otevřená a viděli jsme, že byla plná stejného černého vosku. Její zuby byly rozdrceny a uštípány. Pak jsem si všiml, že má roztržené tváře, aby byly vidět ostatní zuby, které byly také vytrženy z pusy. Tvořilo jí to zkřivený, strašlivý úsměv. Ten byl ale zakrytý její zaschlou krví. Díval jsem se na ruku, která držela ústa otevřená. Byla to její ruka. Její vlastní ruka byla přitisknutá na roztrhanou tvář. Maso bylo roztrhané, rozpadalo se pod nehty. Její nehty byly rozštěpené a popraskané; se sponami a nitěmi, které držely ruku na svém místě. Červené fluorescenční světlo tvořilo děsivé stíny a zdůrazňovalo všechny groteskní rysy, které byly nyní na Lilyině tváři.
Tiše jsem vytáhl obrázek "teeth.jpg" a podíval jsem se na něj, poté na skutečnost. Byly stejné. Josh přejel třesoucí se rukou po Lillyině tváři; pak se zhroutil k boku stolu. Slyšel jsem, jak vzlyká, než se přesunul ke mě. Měl jsem pocit, jako bych byl na pokraji zhroucení, než mě něco zaujalo.
Cítil jsem přítomnost někoho jiného, kdo přišel do místnosti... ale už jsem věděl, kdo to je... a věděl jsem, že s tím neůžu nic dělat. Slyšel jsem, jak se dveře zavřely, a dřevěnou desku, která nad nimi byla umístěna. Slyšel jsem zvuk kroků. Syšel jsem ho stále blíž a blíž, dokud jsem necítil jeho přítomnost za sebou. Věděl jsem, že je tam, a věděl jsem, že neexistuje žádná jiná cesta. Uslyšel jsem jeho hlas velmi blízko za mnou.
,,Je mi líto, že jsem to musel zjistit tímhle způsobem... ale je to v pořádku. Je to všechno kvůli umění."
... Ale to nebylo to, z čeho jsem se zhroutil. Odteď už jsem věděl, že je můj život zpečetěn, ale poté, co domluvil, jsem uslyšel ještě jeden tichý zvuk, který způsobil, že mě zabolelo u srdce, a slzy se mi zkutálely po znecitlivělých tvářích; ještě předtím, než se mi zastřel pohled a mé ruce uklouzly ze stolu.
Slyšel jsem Lilly, jak se dusí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 megumi-sakamaki megumi-sakamaki | Web | 9. května 2018 v 19:53 | Reagovat

Dokonalé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama