Jako... - 4. Jako pták

12. února 2018 v 10:39 | Wafer
Vzhlédl. Jasně modré nebe bez mraků ho vítalo svou otevřenou náručí. Vyběhl do kopce pod letitým dubem, který na vršku rostl snad od nepaměti, rozprostřel kostkovou deku, kterou předtím umísti na vrch piknikového košíku.

Nebyl na tomto místě už dobrých pět let. Přišlo mu to jako neskutečně dlouhá doba. Ale neodvážil se sem přijít dřív. Vlastně by ho to nikdy ani nenapadlo. Tedy, nenapadlo by ho to až do minulého týdne.

V úterý odcházel ze skupinové terapie, na které měl jeden ze skupiny velmi emotivní přednášku o jeho zesnulé rodině. Vyprávěl, jak se dal po manželčině smrti dohromady díky tomu, že prošel všechna místa, kde spolu dříve byli a díky kterým má na ni nějaké vzpomínky. Prý mu to neuvěřitelně pomohlo odpoutat se od minulosti a teď se cítí svěžeji, proto už nebude chodit na terapie.

Jemu osobně to nejdřív přišlo jako nesmysl, ale poté, co se nad tím pořádně zamyslel, se to rozhodl zkusit.

Zhluboka vdechl do plic čerstvý vzduch, který voněl po pylu. Sedl si na deku, otevřel košík a vzal si z něj obložený chléb, spokojeně vydechl. Snažil se rozpoznat své pocity. Nebyly tak ponuré a hledící do minulosti, jak si myslel. Měl pouze melancholický pocit a zároveň určitý pocit uspokojení. Byl prostě rád, že se od toho všeho dokázal odpoutat. Minulost přeci nemůžete změnit. Ale budoucnost ano.

Seděl tam dlouho, možná moc dlouho, ale místo pod dubem na něj působilo velmi uklidňujícím dojmem.

Když přestal hledět do dáli, uvědomil si, že se stmívá. S povzdychnutím se zvedl, vzal deku a piknikový koš a odešel znovu domů.

Od té doby už ho na skupinové terapii nikdo neviděl. Nepotřeboval to. Místo toho chodil pod starý dub.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama