Jako... - 2. Jako sklenka

8. února 2018 v 10:35 | Wafer


Zacházeli s ní jako s porcelánovou panenkou. Nenáviděla to. Nenáviděla každý moment, kdy se jí kdokoli zeptal, jestli je v pořádku. Ještě víc nenáviděla tón, kterým s ní mluvili. Jako by komunikovali s šestiletým dítětem, rozhodně ne s čtyřiadvacetiletou ženou.

Nejspíš si mysleli, že se potřebuje zotavit z šoku, ale nedokázala jim snad hned několikrát, jak v pořádku je?

Ano, je pravda, že přišla o snoubence a ještě nenarozené dítě v tom nejkratším možném časovém intervalu. Je pravda, že si ani pořádně nevzpomíná, co se událo. Je dokonce pravda, že si nepamatuje ani tvář muže, který to udělal.

Zprvu samozřejmě nikdo nepředpokládal, že by to mohla být ona. Byla zraněná. Ztratila spoustu krve a málem zemřela. První noci blouznila a měla halucinace.

Ale její náhlé nekontrolovatelné záchvaty vzteku, po kterých si nepamatovala, že by je vůbec zažila, dávaly jasně najevo, že s ní je něco v nepořádku. Nikdo to ale nechtěl vyslovit nahlas jako první. Nikdo se neodvažoval zpochybňovat její verzi příběhu ve strachu z toho, co by následovalo. Zvláště po jejím posledním záchvatu vzteku, při kterém po místnosti vrhala lampičky, ale i mnohem větší věci obsažené ve vybavení jejího pokoje.

Ale po tolika týdnech naprosté nepředvídatelnosti, kdy už všichni byli s nervy v koncích,nebyla jiná možnost. Měli dojem, že psycholog to vše vyřeší. Že ji spraví. Jako auto.

Ona s ním ale odmítala komunikovat. Proč by také měla? Ze své ztráty se přeci vzpamatovává dobře. Nic v nepořádku s ní není.

Tento psycholog u ní proseděl bezmála tři hodiny, než se rozhodla nějakým způsobem spolupracovat. Pokud se to tedy spoluprací dalo nazývat. Na otázky odpovídala rozčíleným hlasem, občas po muži vzkřikla, ale sama nemluvila. Otázky byly nezbytné.

Urputně se snažil přijít na to, proč žena odmítá mluvit o tom, co se ten den stalo. Pokud by opětovné a podrobné rozebrání všech okolností znamenalo, že si vzpomene na tvář muže, který jí vše vzal, nechápal psycholog, proč to odmítá podstoupit. Vzpomínky jsou bolestivé. Ale klíčové.

Když se mu ale do mysli vkradla myšlenka, kterou mu předtím vnukli i její známí, zamyslel se nad touto možností trochu déle. A očividně to byla poslední věc, nad kterou se zamýšlel, než ho našli v kaluži krve vedle její postele. To ví ovšem jen on.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Steeeva Steeeva | Web | 8. února 2018 v 11:04 | Reagovat

mnooo tak to je teda niečo, je to fat strašné, že niečo také je naozaj možné, nechcem byť zlá ale takýchto ľudí, by mali bez rozmyslu zavrieť a liečiť

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama