Únor 2018

Jako... - 5. Jako oběť

14. února 2018 v 10:39 | Wafer
Nebál se. Nikdy. Zatímco jiní křičeli u děsivých filmových scén, on jen dál s klidem jedl popcorn. Strach mu nepřišel potřebný, spíš otravný. Jako dítě, kterému jste vysvětlili, že si s ním nebudete hrát, ale ono za vámi stejně chodí s tou samou prosbou.

Proto se nebál, když šel za krásného letního dne vyprázdněnou ulicí. Nebál se, i když neviděl žádné děti, kterých tady jindy v tuto dobu byla spousta. Nebál se ticha, které by jiným způsobovalo mrazení v zádech. Nebál se hejna vran na zrezivělém plotě. Nebál se polního strašáka, který stál na poli hned za plotem s vránami.

Otevřené honosné dveře staré otlučené vily přímo vybízející ke vstupu ho neděsily. Jejich zabouchnutí jakmile vešel ho neděsilo.Zvuk zapadnutí zámku ho neděsil. krev na stěnách ho neděsila. Nůž na klavíru ho neděsil. Stupnice, kterou hrála neviditelná ruka ho neděsila. Křik mučeného člověka ve vzdálené místnosti ho neděsil.

Hlas navádějící ho k výstupu do patra mu nepřipadal strašidelný. Kusy lidských těl poházené všude, kam jen dohlédl, mu nepřipadaly strašidelné. Klepání podpatků blížící se nelidskou rychlostí k němu mu nepřipadalo strašidelné. Psychopatický smích vycházející z jedněch z mnoha dveří po jeho pravé ruce mu nepřipadal strašidelný.

Když tyto dveře otevřel, ovanul ho silný vítr a on se musel přidržet kliky, aby nezačal couvat dozadu. Místnost byla oděn v bílém a osvětlena silnými reflektory, které jí propůjčovaly nažloutlý nádech. Vešel dovnitř. Zmocnil se ho nepříjemný pocit velmi podobný strachu. Rychle se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho nezahlédl. Ke všem jeho novým a nepopsatelným pocitům se v tuto chvíli přidala i nejistota. Přísahal by, že někoho slyšel.

Poté, co se ujistil, že v místnosti opravdu nikdo není, z ní vyšel, zaklapl dveře a vydal se chobou zpět ke vchoovým dveřím. Něco se ale změnilo.

Z kusů lidských těl se mu dělalo nevolno. Znovu se ozývající křik mučeného člověka mu naháněl husí kůži. Stupnice znějící jakoby z dáli se změnila z durové v teskně molovou. Nůž, který z klavíru zmizel, mu jako výhružka smrti vyvstal na mysl. To vše bylo jiné, ale nic z toho v něm nevzbudilo ten pravý, nefalšovaný pocit strachu. Věc, nebo spíše osoba, která ho nejvíce vyděsila, se nacházela u vchodových dveří, ze kterých chtěl původně co nejrychleji vyjít ven. Řeknu vám, kdo ho vyděsil. Byl to ten klaun.

Jako... - 4. Jako pták

12. února 2018 v 10:39 | Wafer
Vzhlédl. Jasně modré nebe bez mraků ho vítalo svou otevřenou náručí. Vyběhl do kopce pod letitým dubem, který na vršku rostl snad od nepaměti, rozprostřel kostkovou deku, kterou předtím umísti na vrch piknikového košíku.

Nebyl na tomto místě už dobrých pět let. Přišlo mu to jako neskutečně dlouhá doba. Ale neodvážil se sem přijít dřív. Vlastně by ho to nikdy ani nenapadlo. Tedy, nenapadlo by ho to až do minulého týdne.

V úterý odcházel ze skupinové terapie, na které měl jeden ze skupiny velmi emotivní přednášku o jeho zesnulé rodině. Vyprávěl, jak se dal po manželčině smrti dohromady díky tomu, že prošel všechna místa, kde spolu dříve byli a díky kterým má na ni nějaké vzpomínky. Prý mu to neuvěřitelně pomohlo odpoutat se od minulosti a teď se cítí svěžeji, proto už nebude chodit na terapie.

Jemu osobně to nejdřív přišlo jako nesmysl, ale poté, co se nad tím pořádně zamyslel, se to rozhodl zkusit.

Zhluboka vdechl do plic čerstvý vzduch, který voněl po pylu. Sedl si na deku, otevřel košík a vzal si z něj obložený chléb, spokojeně vydechl. Snažil se rozpoznat své pocity. Nebyly tak ponuré a hledící do minulosti, jak si myslel. Měl pouze melancholický pocit a zároveň určitý pocit uspokojení. Byl prostě rád, že se od toho všeho dokázal odpoutat. Minulost přeci nemůžete změnit. Ale budoucnost ano.

Seděl tam dlouho, možná moc dlouho, ale místo pod dubem na něj působilo velmi uklidňujícím dojmem.

Když přestal hledět do dáli, uvědomil si, že se stmívá. S povzdychnutím se zvedl, vzal deku a piknikový koš a odešel znovu domů.

Od té doby už ho na skupinové terapii nikdo neviděl. Nepotřeboval to. Místo toho chodil pod starý dub.

Jako... - 3. Jako vítr

10. února 2018 v 10:37 | Wafer

Pět let. Pět dlouhých let čekal na tuto jedinou chvíli ve svém poměrně krátkém životě. Nevěděl, jak definovat své pocity. Bylo jich tolik. Strach, nervozita. Štěstí, pocit volnosti.

Nadechl se čerstvého vzduchu. Poprvé za těch pět let jako svobodný člověk. Stále tomu nemohl uvěřit. Tolik toho spáchal, tolika lidem ublížil. Nezasloužil si svobodu, ovšem z jakéhosi jemu neznámému důvodu mu byla poskytnuta.

Nyní stál u silnice před obrovskou, šedou budovou, ve které byl tak dlouho zavřený. Pohlédl na zamřížovaná okna, za kterými strávil tolik bezesných nocí, a zapřemýšlel nad tím, kolik lidí také touží po štěstí, jaké měl on.

Otočil se k velkému komplexu zády a vyrazil k nedaleké zastávce, která se přímo vysmívala všem v budově, kteří z ní ještě dlouho nevyjdou. Nastoupil do právě přijíždějícího autobusu a sedl si k nejbližšímu okénku otevřenému dokořán, aby se pasažéři v dnešním parnu neudusili.

Autobus se trhavě rozjel a on se zahleděl ven naslouchajíc rozhovorům ostatních cestujících. Zapřemýšlel nad tím, kam půjde. Pokud byl dobře informován, jeho byt už dávno vystěhovali, tudíž veškeré jeho věci se nacházely ve skladech na konci města, kam by si nejspíš co nejdříve měl zajít a vyzvednout si je. Ale kam je dá? Nebyl si jistý tím, že ho rodina přijme s otevřenou náručí, jelikož si určitě myslela, že byl, i přes veškeré obhajování své osoby, vinen. Co jiného mohl čekat. Neměl dost peněz na dobrého právníka, což se mu i vymstilo.

Mohl všem tvrdit cokoli chtěl, ale nikdo ho nebude poslouchat. Byl odsouzen a to všem stačilo, nic jiného neviděli ani neslyšeli. Ani jeho předčasné propuštění nikoho nezajímá.

Slepota. Nedůvěra. Nejspíš ho budou pronásledovat do konce života. Ponořený v myšlenkách vystoupil z autobusu a vykročil do neznáma. Neměl nejmenší ponětí, kam půjde. Jednoduše šel. Neustále dopředu, hlavně se nezastavovat.

Lidé si na něj ukazovali, šeptali si o něm. Znali jeho obličej, jemu bylo ale očividně ukradené, co si myslí. Musel vymyslet, jak si najít práci a byt, neměl čas na všechny ty neznámé osoby kolem. Jenže teď se mu nechtěl vymýšlet žádný plán na záchranu jeho života. Byl vyčerpaný. Šťastný, ale vyčerpaný.

A tak teď seděl tady u patníku s měsíční strništěm, sklopenou hlavou a kalíškem v ruce.

Jako... - 2. Jako sklenka

8. února 2018 v 10:35 | Wafer


Zacházeli s ní jako s porcelánovou panenkou. Nenáviděla to. Nenáviděla každý moment, kdy se jí kdokoli zeptal, jestli je v pořádku. Ještě víc nenáviděla tón, kterým s ní mluvili. Jako by komunikovali s šestiletým dítětem, rozhodně ne s čtyřiadvacetiletou ženou.

Nejspíš si mysleli, že se potřebuje zotavit z šoku, ale nedokázala jim snad hned několikrát, jak v pořádku je?

Ano, je pravda, že přišla o snoubence a ještě nenarozené dítě v tom nejkratším možném časovém intervalu. Je pravda, že si ani pořádně nevzpomíná, co se událo. Je dokonce pravda, že si nepamatuje ani tvář muže, který to udělal.

Zprvu samozřejmě nikdo nepředpokládal, že by to mohla být ona. Byla zraněná. Ztratila spoustu krve a málem zemřela. První noci blouznila a měla halucinace.

Ale její náhlé nekontrolovatelné záchvaty vzteku, po kterých si nepamatovala, že by je vůbec zažila, dávaly jasně najevo, že s ní je něco v nepořádku. Nikdo to ale nechtěl vyslovit nahlas jako první. Nikdo se neodvažoval zpochybňovat její verzi příběhu ve strachu z toho, co by následovalo. Zvláště po jejím posledním záchvatu vzteku, při kterém po místnosti vrhala lampičky, ale i mnohem větší věci obsažené ve vybavení jejího pokoje.

Ale po tolika týdnech naprosté nepředvídatelnosti, kdy už všichni byli s nervy v koncích,nebyla jiná možnost. Měli dojem, že psycholog to vše vyřeší. Že ji spraví. Jako auto.

Ona s ním ale odmítala komunikovat. Proč by také měla? Ze své ztráty se přeci vzpamatovává dobře. Nic v nepořádku s ní není.

Tento psycholog u ní proseděl bezmála tři hodiny, než se rozhodla nějakým způsobem spolupracovat. Pokud se to tedy spoluprací dalo nazývat. Na otázky odpovídala rozčíleným hlasem, občas po muži vzkřikla, ale sama nemluvila. Otázky byly nezbytné.

Urputně se snažil přijít na to, proč žena odmítá mluvit o tom, co se ten den stalo. Pokud by opětovné a podrobné rozebrání všech okolností znamenalo, že si vzpomene na tvář muže, který jí vše vzal, nechápal psycholog, proč to odmítá podstoupit. Vzpomínky jsou bolestivé. Ale klíčové.

Když se mu ale do mysli vkradla myšlenka, kterou mu předtím vnukli i její známí, zamyslel se nad touto možností trochu déle. A očividně to byla poslední věc, nad kterou se zamýšlel, než ho našli v kaluži krve vedle její postele. To ví ovšem jen on.



Jako... - 1. Jako svíčka

6. února 2018 v 10:23 | Wafer




Cítil se tak už delší dobu. Bezmocný plamen kývající se ve větru. To byl on. Neschopný pohybu, závislý na činech ostatních. Koulení očí, ve který se už nebude zračit nic jiného než beznaděj, byl jediný pohyb, který mohl vykonávat bez cizí pomoci.

Ležel tam už pěkných pár dní. Jediné co cítil, byl pach dezinfekce. Jediné co viděl, byl bílý strop s mapami vlhkosti od nedávného deště, který mu byl jediným rozptýlením od každodenního šumu uvnitř budovy, z čehož usoudil, že se nachází přímo pod střechou.

Ležel tam a přemýšlel. Nikdy předtím by ho ani nenapadlo, že taková strašná věc se mlže stát i jemu. Nikdy by ho nenapadlo, že i jeho plamen bude přikryt poklopem, aby uhasínal pomalu a bolestivě bez možnosti volného nádechu, stejně jako plamen těch stovek nešťastných lidí, které denně vídal v televizi. Lidí, kteří zůstali po auto nehodě zaklínění v autě. Lidí nadosmrti ochrnutých. Stejně jako je teď on.

Útěcha, kterou se mu snažili poskytnout jeho přátelé, pouze prohlubovala pocit prázdnot a nepotřebnosti v jeho srdci. Začal přemýšlet nad tím, co bude dělat se svým životem, až ho pustí domů. Nejvíce se děsil chvíle, kdy si jeho rodina uvědomí, že starat se o něj je pro ně až moc velká zátěž, a strčí ho do nějakého pečovatelského ústavu, ve kterém ho budou jednou měsíčně navštěvovat a vykládat mu, jak skvěle se jim daří. Netušil, jak by to zvládal, ale něco mu říkalo, že by z toho pomalu, ale jistě zešílel. Už jen z toho, že se nemůže vůbec hýbat, byl mírně frustrovaný.

A jeho frustrace se začala zhoršovat při návštěvě jeho osmiletého syna, který mu vyprávěl, jak se mu vede ve školním softballovém týmu. Zavzpomínal na časy, kdy on sám hrál softball za školu. S velkým přemáháním chválil synův talent a jen díky tomu, že na něj pořádně neviděl, mu neselhal hlas. Jen nerad si to přiznával, ale rostla v něm závist, kterou už v jeho citové nevyrovnanosti nebyl schopen potlačit nebo s ní nějak bojovat.

Uvědomoval si, jak sobecké a nehezké pocity chová vůči vlastní rodině a všem ve svém okolí, ale nemohl si pomoct. A vlastně ani nechtěl. Vše mu pomalu začínalo být jedno. Cítil, že se mu děje ta největší možná nespravedlnost. Cítil, že si to nezaslouží, že by na jeho místě měl být někdo jiný. Cítil se, zjednodušeně, jako svíčka, dříve plápolající ve větru, každou chvíli měnící tvar, nyní jen čekající na chvíli, kdy jí dojde kyslík.