Březen 2017

Pirates of the Caribbean fan arts

31. března 2017 v 8:00 | Wafer |  Obrázky
Ahoj všichni!
Jelikož neustále poslední dobou vymýšlí samé články okolo povídek, top 10/5 a tak, rozhodla jsem se, že tentokrát vydám další článek s fan artama, což se už dlouho nestalo. Tentokrát to jsou Piráti z Karibiku, můj asi nejobíbenější film ever, poprvé jsem všechny díly viděla, když mi bylo tak osm, načež jsem se dostala podstromeček, totálně jsem se zažrala do Johnnyho Deppa, viděla jsem skoro všechny filmy, ve kterých hrál, na těch novějších jsem byla i v kině a většina mých DVDs jsou jeho filmy. Teď jenom nedočkavě čekám na Piráty z Karibiku 5, což bude už poslední díl! Nee! Asi si budu muset najít jinou filmovou sérii....no mám v plánu se podívat na Pána prstenů a na Hobita, kterýho už mám rozkoukanýho, a totálně jsem se zbláznila do Bilba Pytlíka, on je střašně cute! No nebudu už tlachat, jde se na to!







Stockholmský syndrom

28. března 2017 v 8:00 | Wafer |  Zajímavosti

Stockholmský syndrom

je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli vyskytující se též ve vztazích některých vězňů a jejich vyšetřovatelů. Často se Stockholmskému syndromu nesprávně říká Helsinský syndrom. Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.

V roce 1973 se Jan-Erik Olsson a Clark Oderth Olofsson (nyní Daniel Demuynck) pokusili vyloupit jednu z bank ve Stockholmu. Loupež nevyšla a muži zadrželi rukojmí. Vyjednávání trvalo 130 hodin. Po propuštění považovali rukojmí únosce za své ochránce a policisty za nepřítele.

Projevy, příznaky, symptomy

► závislost této oběti na pachateli
► solidarizující chování oběti s pachatelem, až zapírání uskutečněných trestných činů
► často také vzplanutí milostného vztahu mezi obětí a pachatelem
► běžné i v situacích domácího násilí - bývá to právě stockholmský syndrom, co váže týrané ženy k jejich manželům, týrané makžely k jejich manželkám, či týrané děti k jejich matkám

Léčba

► Komplexní psychiatrická péče včetně psychoterapie,
► Vyhledat pomoc psychologa
► V případech domácího násilí pomoc v manželské či rodinné poradně

A Game of Shadows - 2. Sklep

24. března 2017 v 8:00 | Wafer
,,A co mi chcete ukázat?" zeptal jsem se pana Thompsona, když jsem za námi zavřel dveře od obýváku. Pan Thompson mávl rukou do chodby a prostě odpověděl: ,,Poslední dveře vpravo." Bere slova jsem ho k nim zavedl.
Když odemkl a nechal mě vstoupit, zažil jsem menší zástavu srdce. Zdi místnosti byly vytapetované policemi s knihami, které sahaly až ke stropu. Některé knihy byly staré, jiné zářily novotou, některé byly tlusté, jiné tenoučké. V místnosti stály ještě další dvě police, které byly asi metr od sebe. Napravo od nás, kde bylo jediné místo bez knih, stál skleněný stolek s CD přehrávačem a sluchátky. Vedle něj bylo klasické hnědé křeslo a šedý tulivak.
,,Co na to říkáš?" zeptal se pan Thompson s pobavením v hlase. ,,Paráda. Miluju to tady," odpověděl jsem s úsměvem na rtech. Pak jsem se zarazil a neohrabaně jsem se zeptal: ,,Jestli se můžu zeptat, jak to..." odmlčel jsem se. ,,Myslíš jak čtu?" dokončil za mě klidně pan Thompson. ,,Ano," přikývl jsem rudý jako rajče. Jestli máma zjistí, že jsem se ho na to ptal, nabodne mě na kůl. Jasně mi zakázala mu takové otázky pokládat. Jemu to ale očividně nevadilo. ,,Podej mi nějakou knihu," poprosil mě a pomalu vykročil ke křeslu. Já zatím vytáhl a podíval se na její obal. Romeo a Julie. Ani náhodou. Vrátil jsem si zpátky a přemístil jsem se k jiné polici. Z ní jsem vytáhl knihu v opravdu zvláštním obale. Bylo na něm městečko, kolem kterého se jako kupole rozprostírala jakási energie. V levé části města očividně vypukl požár. Kouř stoupal vzhůru, ale ona energie mu zabraňovala vystoupat až k mrakům. Za celou scénou zapadalo slunce, jako by chtělo každého, kdo se na obal podívá, uklidnit nebo tak něco. Kniha se jmenovala Pod kupolí od Stephena Kinga. Otevřel jsem ji, abych si přečetl, o čem tak přibližně je. Malé městečko odřízne od okolního světa neproniknutelná bariéra neznámého původu a obyvatelé jsou náhle ponecháni sami sobě. Ovzduší je postupně znečišťováno, zásoby potravin se tenči, energetické zdroje docházejí, pokusy o proražení bariéry jsou marné. Vláda státu, do něhož městečko náleží, je bez ohledu na veškeré své zdroje bezmocná a může pouze zvenčí přihlížet. Tak to beru. Podal jsem ji panu Thompsonovi, on přejel prsty po tečkách vytlačených na hřbetu knihy jako by ji hladil a řekl: ,,Dobrý výběr, tohle je jedna z mých nejoblíbenějších knih." Otevřel knihu a na druhé straně jsem uviděl CD v papírovém obalu, který byl na stránce připevněný průhlednou lepící páskou. Pan Thompson ho vytáhl a strčil ho do přehrávače. Knížku mi vrátil, já se usadil do tulivaku, otevřel jsem ji a z přehrávače se ozval příjemný mužský hlas: ,,Letadlo a svišť. Jedna. Z výšky dvou tisíc stop, v níž Claudette Sandersová právě brala lekci létání, vypadalo městečko Chester's Mill v ranním slunci jako naleštěná a zbrusu nová hračka."
Když jsme byli asi ve čtvrtině, zaklepala paní Thompsonová a oznámila mi, že rodiče už chtějí jít. Otráveně jsem vzdychl a podíval jsem se na otevřenou knihu ležící na mém klíně. ,,Můžeš zase někdy přijít a dočteme to," usmál se pan Thompson. ,,Dobře," řekl jsem už o něco veseleji, poděkoval jsem a odklidil jsem se za rodiči.
Jen co jsme vyšli z domu, mamka se mě začala vyptávat na všechno možné i nemožné. Co jsme dělali, jestli jsem byl slušný a neptal jsem se na nic nevhodného... Pokračovala by dál, kdyby jí táta nezastavil. ,,Nech ho chvíli vydechnout. Má toho dneska určitě plný kecky," řekl jí a ona s naštvaným zabručením zmlkla. Vděčně jsem se na tátu usmál. Většinou se do hovorů, které byly výhradně mezi mnou a mámou, nezapojoval, vlastně je nijak nebral na vědomí. Zbytek cesty jsme šli mlčky.
Doma jsem neměl ani sílu se osprchovat. Jen jsem si vyčistil zuby, zahrabal se do postele a během chvíle jsem usnul.
* * *
,,Zaku, snídaně," zavolala na mě máma, když jsem ráno klopýtal ze sprchy. Zapl jsem si poslední knoflík své oblíbené černočervenobílé košile a seběhl jsem ze schodů. Bohužel jsem na konci chodby nevybral zatáčku a povedlo se mi narazit do vchodových dveří, což doprovázel velice hlučný zvuk.
Odlepil jsem se ode dveří a vklouzl do kuchyně se slovy ,,Dobré ráno." ,,Příště neběhej po domě," napomenula mě mamka a položila přede mě talíř se snídaní. ,,Děkuju," usmál jsem se na ni, ignorujíc její napomenutí. ,,Půjdeš dnes znovu ven?" zeptala se mě, když si taky sedla. ,,Asi jo," odpověděl jsem s plnou pusou. Mamka už jen přikývla a o něčem se začala bavit s tátou.
Talíř od snídaně jsem položil na linku vedle dřezu a vydupal jsem po schodech do svého nového pokoje, kde jsem měl v pánu vybalit veškeré své oblečení, protože mi přišlo blbé jít za Mikem hned ráno. A taky si nejsem jistý, co si mám myslet o tom, jak mi včera zavřel dveře před nosem a ani se se mnou nerozloučil. Třeba nechce, abych za ním lezl. Ale to by se se mnou nebavil a neukazoval mi tu půdu, ne? No... Za pokus nic nedám. ,,Zajdu za ním," řekl jsem si sám pro sebe, když jsem do skříně rovnal své dva jediné svetry.
V ten samý moment na mě máma zavolala, že jde do školy vařit oběd, aby to do poledne stihla. Takže máma vzala místo kuchařky? Tak to zírám. Vždycky dělala všechno pro to, abych chodil na obědy do školní jídelny, protože nechtěla tolik vařit. To se mi bude hodit, až se se mnou zase někdy bude hádat.
Ve finále jsem zanevřel na všechny své džíny, které jsem nechal v krabici, a rozhodl jsem se jít za Mikem už před obědem. Dole nebyl ani táta, takže nejspíš šel s mámou do školy. Super.
Kde mám vůbec boty? Ty, které jsem měla včera, jsem si brát nechtěl. Měl jsem je spíš do kina, na návštěvy, do školy nebo tak a já jsem schopný si je během pěti minut totálně zasvinit. Naštěstí byly už vyskládané v botníku na chodbě. Obul jsem si ty nejvíc ošoupané a vyrazil jsem.
Na lavičce před dívčím domem seděla postarší žena, asi vychovatelka, a listovala si v jakémsi časopise. Jamie, kterého jsem potkal už včera, si hrál na babu s asi stejně starou holčinou. Druhá holčina seděla vedle vychovatelky a četla si na její věk poměrně tlustou knížku.
Prošel jsem kolem nich, vešel jsem do chlapeckého domu a rovnou jsem zamířil do obýváku. Mike tam ale neseděl. Místo něj se na gauči nacházel krátkovlasý brunet a zdálo se, že je ještě pořád v pyžamu. Když jsem vešel, překvapeně se na mě podíval.
,,Co chceš?" zeptal se po chvíli ticha. Já jsem ale pořád nebyl schopný sova. Brunet měl totiž každé oko jiné. Jedno bylo nádherně modré, ale druhé bylo temně hnědé. ,,Hálo! Slyšíš mě?" zkusil to znovu. Konečně se mi povedlo promluvit. ,,Promiň. Jdu za Mikem. Je tady?" řekl jsem pomalu. Při tom jméně se brunet trochu ušklíbl. ,,To ty oči, co? odpověděl mi otázkou, čímž úplně zazdil mou snahu o rychlé opuštění místnosti. ,,Co s očima?" Dělal jsem, že nechápu a doufal jsem, že mi na to skočí. ,,Moje oči, chytráku. Nejsem idiot, všiml jsem si, jak zíráš," zasmál se. ,,Promiň, já nechtěl," omluvil jsem se a zároveň jsem se neúmyslně přiznal, že jsem opravdu zíral. Poraženecky jsem si odfrkl. ,,To je v pohodě. Já jsem Steve a ty?" Trochu se pousmál, čímž poodhalil své poměrně dost křivé zuby. ,,Já jsem Zakarius. Kde je prosímtě Mike?" zeptal jsem se ho znovu. ,,Je nahoře. Třetí dveře vlevo," mávl rukou ke dveřím s ohlédl se na televizi. ,,Tak čau, rád jsem tě poznal, ale zrovna mi začíná Kapitán Amerika: Občanská válka." ,,Čau," zamumlal jsem a jako namydlený blesk jsem vystřelil do patra.
Nemusel jsem ani počítat dveře, protože jen z Mikeova pokoje se ozývala hlasitá hudba. V písničce, která zrovna hrála, jsem poznal Cut the Cord od své oblíbené kapely Shinedown.
Pořádně jsem zabušil za dveře. Hudba ztichla a mě se mihla hlavou myšlenka na můj klavír, z níž vznikla otázka, kam se asi poděl. Mike otevřel dveře, ve tváři měl otrávený výraz. Nevypadal, že by ho potěšilo moje otravování v tuhle 'ranní' hodinu. ,,Ahoj, pojď dovnitř," řekl mi, tak jsem za ním vešel do pokoje.
,,Jsi na mě naštvanej?" zeptal jsem se, zatímco jsem si sedal na postel. Mike mlčel, jako by si rozmýšlel, jestli má ranit mé city, nebo jestli si to má nechat na jindy. ,,Nejsem. Já jenom... já nevím. Každopádně ti musím něco ukázat," skočil hned na jiné téma. ,,Hm... a co?" zeptal jsem se, pevně rozhodnutý tu 'nenápadnou' změnu témat ignorovat. ,,Včera, když jsi odešel, jsem se začal nudit. A tak jsem se zašel podívat do školy, když tam nikdo nebyl," začal Mike a posadil se na postel do tureckého sedu vedle mě. ,,No a co jsi našel? Dvouhlavou krysu?" zasmál jsem se. ,,Jen se směj, pošetilý smrtelníku," pronesl hlubokým hlasem Mike, odkašlal si a pak řekl vážnějším hlasem: ,,Hej, to musíš vidět. Našel jsem starý ročenky." Nechápavě jsem se na něj podíval. ,,No a?" pokrčil jsem rameny. Mike otráveně vzdychl, vstal, vyhrabal zpod postele modré boty a zatímco si je obouval, mi odpověděl: ,,Radši se poď podívat sám. Říkám ti, že je to děsně creepy. Teda aspoň já si to myslím." ,,No fajn," souhlasil jsem a následoval jsem ho ze schodů a ven. ,,Jdeme se projít," prohodil Mike znuděně k vychovatelce, aniž o ni zavadil pohledem.
Jakmile jsme zmizeli za nejbližší zdí školy, Mike se rozběhl jako o život. Rozběhl jsem se za ním, ale jsem v tak mizerné kondici, že jsem nedoběhl ani k hlavnímu vchodu školy, aniž jsem se aspoň jednou nezastavil, abych nabral dech.
,,Máš štěstí, že tady si na tělák tolik nepotrpí," prohodil Mike, který na mě už asi pět minut čekal u vchodu do školy, kam jsem zrovna zadýchaně došel. Nezmohl jsem se ani na pořádnou odpověď. Vlastně vůbec na žádnou. Jen jsem si sedl na poslední schod pod vchodem a snažil jsem se vydýchat.
,,Už můžeme jít," řekl jsem po chvíli a zvedl jsem se. ,,Super," odpověděl Mike. Vyběhli jsme po schodech a Mike s námahou otevřel velké vchodové dveře.
,,Kudy to je do sklepa?" zeptal jsem se v obrovské vchodové hale školy. ,,Neříkal jsem ti, že to je ve sklepě," podivil se Mike. ,,Ročenky většinou bývají v knihovně nebo ve slepě. V knihovně pořád někdo bývá a ty jsi řekl, že jsi je našel, když ve škole nikdo nebyl, a z vlastní zkušenosti vím, že knihovnice jsou ve škole pořád. Takže zbývá sklep," vysvětlil jsem. Mike jenom přikývl a ukázal na dveře, trapně umístěné pod schody do patra.
Rozběhl jsem se a sklouzl jsem se po hladké podlaze až k nim, moje podrážky trochu zaskřípaly. ,,Nebudou zamčený?" zeptal jsem se pochybovačně. ,,Nikdy nejsou," mávl Mike rukou a otevřel je. Sešli jsme po rozvrzaných dřevěných schodech, na jejichž konci Mike nahmatal vypínač a rozsvítil. Sklep jsem si představoval spíš jako větší čtvercovou místnost, podél jejíž stěn budou police s různými dokumenty nebo starými smlouvami ohledně školy, ale rozhodně jsem si ho nepředstavoval jako dlouhou chodbu podobnou vinnému sklepu, ve které bude tuna krabic se štítky, na kterých bylo napsáno, co se v krabicích nachází. Popisy na štítcích se ale prakticky nedaly přečíst, jak jsem vzápětí zjistil. Tak jsem prost otevřel krabici, kterou jsem měl nejblíž u sebe. Byly v ní staré kalamáře a psací brky. Proč to tady proboha skladují?
Mike mi ale krabici rázně zavřel před nosem, takže se rozvířil prach a já si několikrát pořádně kýchl. ,,Nemáme čas ztrácet čas," vysvětlil mi a vydal se dál do chodby. Nejspíš mi nezbude nic jiného, že jít za ním.
Cestou jsem se rozhlížel kolem sebe, i když ve sklepě nebylo nic jiného než krabice zalepené průhlednou lepící páskou.
V jednu chvíli se Mike nečekaně zastavil, takže jsem do něj narazil. Dělá on vůbec něco jinak než nečekaně? Vydal jsem ze sebe nechápavý zvuk. ,,To jsou ty ročenky," sdělil mi a klesl na kolena ke krabicím, u kterých se zastavil. Sedl jsem si vedle něj a čekal jsem, jestli mi k tomu něco řekne. Nakonec jsem nevydržel pouhé pozorování toho, jak se Mike přehrabuje nejdřív ročenkou z roku 1989/1990, pak tou z roku 1991/1992 a všemi ostatními, které od sebe dělil jeden rok, až do roku 2015/2016, tak jsem se ho zeptal, co to dělá. ,,Počkej chvilku," řekl mi jenom a začal z každé ročenky vyskládávat po jednom papíru, ke kterému byly připnuté jakési fotky.
V jednu chvíli konečně přestal, protáhl se ruce a konečně začal vysvětlovat: ,,Když jsem se včera těma ročenkama probíral, všiml jsem si jedný věci. Ve školním roce 1989/1990 se jedna žákyně po maturitě ztratila. Po asi třech měsících se našla poblíž lesa za plotem, kterej odděluje školu od zbytku světa. Nic si nepamatovala, jen to, že jí někdo pořád opakoval 'Všechno bude v pořádku'. Tehdejší ředitelka se strašně bála, aby se něco podobného neopakovalo, tak nechala kolem školy natáhnout elektrický plot. Další rok se to opravdu neopakovalo a všichni si mohli oddychnout. Teda až do toho dalšího roku, kdy se znova někdo ztratil. Tentokrát to byl kluk. Takhle se to opakovalo každý druhý rok až do minulého roku. Nikdo to nedokáže vysvětlil. Ani policie si s tím po tolika letech neví rady," poslední větu Mike pronesl tak tajemně, jak to jen šlo. ,,To je zajímavý, ale co my s tím budeme dělat? Budeme si hrát na Sherlocka Holmese a Johna Watsona? Přestěhujeme se na Baker Street a budeme čekat, až za námi přijde Greg Lestrade s dalším banálním případem, který Scotland Yard nedokáže vyřešit?" vyjel jsem na Mikea. ,,Co ti je? Myslel jsem si, že tě to bude zajímat nebo tak něco," nechápal Mike. ,,Jde o to, že my s tím asi nic moc neuděláme, víš?" vysvětlil jsem mu naštvaně. ,,Můžeme to zkusit. Zeptáme se ředitelky, jestli o tom něco neví," nevzdal to Mike. Mírně hystericky jsem se zasmál. Ve skutečnosti mě to zajímalo, ale byl jsem vyděšený k smrti. ,,Nemyslím si, že by nám o tom něco řekla, zapochyboval jsem a hlas se mi proti vůli třásl. V ten moment Mike pochopil. ,,Bojíš se," ušklíbl se. ,,Nebojím," zaprotestoval jsem a hlas se mi třásl ještě víc. Mike si odfrkl,posbíral papíry, strčil se do jedné složky, načež se zvedl a prohlásil: ,,Tak jak myslíš. Kdyby sis to rozmyslel, víš, kde mě najdeš." Nervózně jsem se zavrtěl. ,,Jasně," odpověděl jsem po chvilce a se svým obličejem jsem předvedl něco jako úsměv, i když to od mělo asi hodně daleko. Taky jsem se zvedl a vydal jsem se ze sklepa za Mikem. Sklep nebylo zrovna místo, kde bych se chtěl zdržovat o samotě. Páchlo to tady hnilobou a trubky, které vedly přes celý strop, taky sklepu nepřidávaly na přitažlivosti.
S Mikem jsme nemluvili až do té doby, než jsme vyšli ze školy. Když Mike zavíral obrovské hlavní dveře, došlo mi, co si o mě asi musí myslet. Co by se mohlo stát, kdybysme se v tom začali šťourat? Pochybuju o tom, že nám ředitelka něco řekne, a na internetu toho taky moc nebude. Takže je tu docela velká šance, že to Mikea přestane po nějaké době bavit. Chci říct, byly to jenom nehody, ne? Co nejhoršího by se mohlo stát?
Jakmile jsme sešli z dlouhých kamenných schodů, nejistě jsem Mikeovi oznámil, že s ním do toho teda půjdu. Mikea to očividně nijak nepřekvapilo. ,,Věděl jsem, že ti to nedá," přiznal a já jsem se zatvářil nechápavě. ,,Známe se od včerejška," namítl jsem. ,,Umím číst v lidech," usmál se Mike a vydal se vstříc vychovatelce s časopisem. ,,Uvidíme se potom," zavolal na mě, než zmizel za rohem.
Já jsem se vydal zpět domů, kde překvapivě opět nikdo nebyl. Mamka už nejspíš byla v kuchyni, aby stihla uvařit oběd, a táta pravděpodobně dostal za úkol něco opravit nebo přemístit těžkou skříň. Včera večer si totiž trochu přihnul a uprostřed noci mě vzbudilo jeho pokřikování, které mi prozradilo, že ho najali jako školníka nebo tak něco.
Zaplul jsem tedy do kuchyně a přemístil jsem se k lednici, která už vydával uklidňující vrčivý zvuk. Mezi samolepkami, které jsem na lednici lepil, když jsem byl malý, visel přichycený magnetem vzkaz napsaný mamčiným rukopisem, na kterém stálo:

Než se začneš znovu cpát
jako nezavřený, pověs si v pokoji
závěsy, tatínek už ti připevnil
garnýže.
Máma

Já si mám věšet závěsy? Máma dělá, jako by mě neznala. Vždyť jsem schopný se zabít i při věšení těch připitomělých závěsů.
Otevřel jsem lednici, odkud jsem si vzal pár čokoládových tyčinek, strhl jsem z jejích šedých dveří vzkaz, že ho vyhodím, ale nikde v kuchyni se nenacházel koš. Zmateně jsem ho začal hledat mezi krabicemi s nádobím, ale marně. Po chvíli jsem v návalu zoufalství otevřel skříňku pod dřezem, odkud na mě vykoukl náš bílý koš. Bože, koho napadlo dát koš pod dřez? pomyslel jsem si, vyhodil jsem papírek a s čokoládovou tyčinkou v puse jsem odešel do svého ještě napůl nevybaleného pokoje. Prázdné krabice válející se různě po místnosti jsem seskládal na jednu hromadu do vzdálenější části pokoje. Sedl jsem si ke stolu, odhrnul jsem na stranu všechny serepetičky, které jsem na něj včera vybalil. Ze své černé tašky s autenticky vypadajícími notami jsem vyndal notebook a čekal jsem, až se zapne.
Když se konečně rozsvítila plocha se spoustou ikon a s tapetou zobrazující Iron mana, zjistil jsem, že ještě není zapojená wi-fi, což mě nenapadlo předtím zkontrolovat. Nacpal jsem si do pusy poslední kousek čokoládové tyčinky a znovu jsem seběhl dolů.
Nahlédl jsem do obýváku, kde to vypadalo podobně jako včera. Akorát k sedačce a televizi už přibyly i prosklené vytríny, které si mamka nedávno objednala i přes tátovy velké protesty, protože je prostě musela mít. Když jí konečně přišly a táta jí je pracně sestavil, s radostí si do nich naskládala sádrové andílky, sněžítka a jiné různé ozdobičky,které se do té doby válely různě po domě. Teď byly vytríny prázdné, tedy až na krabici, která se nacházela ve vytríně blíž ke mě. Vytáhl jsem ji a v duchu jsem si poskočil, protože to byla zrovna wi-fi, kterou jsem hledal. Asi ji tam dal táta, když se ráno prohraboval krabicemi. Vyndal jsem ji a přemýšlel jsem, kam ji nejvhodněji umístit, aby signál dosáhl do celého domu. Nakonec jsem ji provizorně umístil k televizi s tím, že ji přemístím až to tady budeme mít trochu zabydlenější. Ještě jsem se naposled ujistil, že wi-fi opravdu jde a vrátil jsem se zpátky nahoru k notebooku. Otevřel jsem můj oblíbený vyhledávač, do něhož jsem zadal jednoduché heslo: William's Collage nehody. Na internetu existovalo víc odkazů,než jsem si myslel. Ještě předtím, než jsem některý z nich otevřel, jsem se podíval na facebook, jestli mi někdo napsal. Napsalo mi pár bývalých spolužáků, kteří se se mnou nikdy dřív nebavili. Přečetl jsem si jejich zprávy, ale neodepsal jsem jim na ně. Momentálně nemám čas ztrácet čas. Místo toho jsem si naklikl první odkaz mého vyhledávání, což byl článek na jakési internetové stránce zabývající se děním ve světě, který měl dramatický název Na William's Collage se historie doopravdy opakuje.
Pokud se alespoň trochu zajímáte o podivuhodné případy, nehody a podobně, jistě už jste někdy slyšeli o internátní škole William's Collage. Na této škole se historie nejen opakuje, ona se opakuje každý rok. Na začátku listopadu tohoto roku bylo na pozemcích školy opět nalezeno tělo jednoho ze studentů, tedy přesněji řečeno studentek. Rebeca Stuartová studovala na škole již pátým rokem a chodila do deváté třídy. Její tělo bylo nalezeno na úplném konci chodeb sklepa, které vedou v bludišti pod celou školou. S předešlými nehodami se shodovala místem nalezení těla, způsobem smrti - vykrvácení - a věkem, který se u všech obětí pohyboval od čtrnácti do sedmnácti let. Jelikož je značně podezřelé, že posledních dvacet let se dějí tyto zvláštní nehody, poslali jsme ředitelce školy, Mary Rose Thompsonové, e-mail, ve kterém jsme se ptali, co o nehodách soudí ona, jaká opatření hodlá poskytnout a jestli není možné, že smrt studentů zavinil někdo jiný, než oni sami. Zpět nám byla poslána tato odpověď: ,,Nehody na naší škole jsou velmi smutná a srdce trhající záležitost, která nás všechny velmi zasáhla. Všichni studenti, kteří byly v našem sklepním systému nalezeni byli nějakým způsobem šikanováni, neměli dobré výsledky, nebo nezapadli do kolektivu. Proto už třetí rok uskutečňujeme akci na utužení vztahů mezi žáky a minimalizování šikany, ovšem očividně bezvýsledně. Co se týče cizího zavinění smrti studentů školy, nemyslím si, že by se na naší škole nacházel student, nebo lépe řečeno více studentů, kteří by měli potřebu provést něco tak strašného a bezcitného, jako je vražda spolužáka. Jak už jsem zmínila na začátku: studenti to neměli lehké jak doma, tak ve škole, a to je nespíš vedlo k tomu, aby skončili se svým životem." To je vše. je to ale pravda? Nebo se na internátní škole William's Collage děje něco mnohem, mnohem temnějšího, něco, o čem bychom ani neměli chtít vědět?
Takže oni si myslí, že to byly vraždy? Překlikl jsem na další stránku, kde byly v podstatě ty samé informace, až na to, že bylo víc specifikované, proč studenti vykrváceli. Měli oděrky, škrábance od nehtů, které si, jak se později ukázalo, způsobili sami, protože pod nehty jim byla nalezena jejich kůže. Pomalu přestávám mít chuť se účastnit tohohle honu na záhadu spolu s Mikem. Oděrky, škrábance, sebevraždy, no krása.
Odtrhl jsem zrak od obrazovky notebooku a upřel jsem ho na okno. V tu chvíli mi došlo, že si mám pověsit závěsy, které byly srolované opřené o zeď vedle okna. V mém bývalém pokoji jsem měl jen jedno okno, takže to nebylo tak sebevražedné, ale v tomhle pokoji jsem dvě okna. To znamená dva sebevražedné výstupy na mé kolečkové křeslo, ze kterého můžu kdykoliv spadnout a potlouct se na té ještě nevytřené podlaze. S neochotou jsem se pustil do věšení, přičemž mi asi pětkrát vážně hrozilo, že spadnu z mé úžasné židle.
Po věšení jsem šel celý propocený najít kýbl a mop, což jsem nakonec našel v jakési neidentifikovatelné místnosti. Do kýblu jsem napustil horkou vodu a s obojím jsem se pracně vyškrábal do schodů. V pokoji jsem se musel trochu vydýchat, protože jsem popravdě strašně líný děcko, čímž pádem mám i mizernou kondičku, jak se ukázalo i díky mému běhu kolem školy. Po dostatečném uklidnění mého dechu jsem si pustil uklidňující rock a začal jsem do rytmu tančit rockové tango s mopem.
Ve finále to dopadlo tak, že jsem stál uvězněný v rohu pokoje a kolem mě se rozprostírala mokrá, právě vytřená podlaha. Tím se ale nenechám zastrašit! Provedl jsem nejlepší skokanský výkon na postel v mém životě a mopem jsem přejel ten poslední zbyteček nevytřené podlahy. Potom jsem se konečně natáhl a mírumilovně jsem zíral do stropu. Napadlo mě, jestli bych mě zajít za panem Thompsonem ještě tento týden, nebo ne. Nevypadalo by to, že jemu nebo paní Thompsonové podlízám? Ale když nepřijdu, nebude si pan Thompson myslet, že mě poslouchání audioknížky s ním nebavilo? ak často bych za ním měl vůbe chodit? A měl bych za ním ještě vůbec chodit? Dovolila by mi to mamka? A co taťka? Teda... tomu to je vlastně jedno, podle mě si ani nevšimne, že nejsem doma. Ale co, zeptám se mamky, až ji dneska uvidím.
V tu chvíli jsem uslyšel zabouchnutí dveří a neidentifikovatelný hlas, který mě volal, že mám jít na oběd a ať sebou hnu. Jasně, Mike zjistil, ve kterém bungalovu je naše království, to je v pytli. Mike je tak společenský člověk, že mu asi nikdy nedojde, že takové stvoření jako jsem já chce být taky chvíli samo. Ví Mike vůbec, že existují lidé, kteří chtějí být chvíli sami, nebo takové lidi přirovnává k jednorožcům a lesním vílám? Neexistují! ,,Už jdu!" Povedlo se mi vytrhnout z myšlenek a jakýsi způsobem doklopýtat dol, za Mike, který už na chodbě z nudy nacvičoval stepové představení na příští americkou soutěž talentů typu "The Voice Kids". ,,Už jsem si myslel, že tady umřu," postěžoval si, když mě uviděl. ,,Radši pojď," kývl jsem ke dveřím za ním a vzápětí jsem je otevřel, což byla velká chyba. Tolik sluníčka jsem vážně nečekal, protože ráno bylo docela slušně zataženo. ,,Kupředu!" vykřikl Mike a odstrčil mě od otevřených dveří, aby mohl vyjít ven. Se vzdychnutím vyšel za ním.

Třídění SB

22. března 2017 v 19:58 | Wafer |  Třídění
Ahoj všichni!
Tak jsemse konečně dokopala k dokončení třídění SBnek. Jsem strašně líny člověk...

Zapsali se = zůstávají:
Sayuri
Steeva
Katka
Penny
Percabeth
Renaiti

Nezapsali se, ale zůstávají:
*Mushroom*
Eliza

Mažu:
Ryunka

Neaktivní:
*-Maggie-*

Nové:
Nivashima

Dalších top 10 Nejstrašidelnějších míst světa

21. března 2017 v 8:00 | Wafer |  Top 5/10

1. Capela dos Ossos (kaple kostí), Portugalsko

Kapli kostí v portugalském městě Évora vybudoval františkánský mnich v 16. století. K dekoraci yly použity kosti 5 000 lidí. Vchod do kaple zdobí nápis: "Tady naše kosti čekají na vaše."


2. Mumie ve vesnici Kabayan, Filipíny

Odlehlá filipínska vesnice Kabayan ukrývá zváštní poklad. V jeskyních po okolí jsou ukrytí mumifikovaí příslušníci kmene Ibaloi, ke kterým se váží děsivé pověry. Rozhodně se nevyplatí si tyto mumie rozhněvat...


3. Most psích sebevrahů, Skotsko

Most psích sebevrahů, takto se přezdívá mostu Overtoun ve skotské vesnici Milton, ze kterého zdánlivě dobrovoně skočilo nejméně padesát psů vstříc jisté smrti. Most byl vybudován v roce 1862, první zaznamenané sebevraždy psů se ale datují k padesátým létům 20. století. Přesné číslo psích sebevrahů není známo, některé odhady se ale zmiňují dokonce až o 600 psech!
Důvod, proč se psi vrhají přes zídku do patnáctimetrové propasti, se zatím nepodařilo s jistotou určit. Ještě podivuhodnější je, že několik psů, kteří pád přežili, se po návratu na most pokusilo spáchat sebevraždu znovu. Psi sebevrazi se rovněz z neznámého důvodu vybírají na mostě vždy jedno místo, z kterého se vrhají dolů a to výkledek na pravé stranš mostu.


4. Město mrtvých, Dargavs

Město mrtvých Dargavs se nachází v ruské Severní Osetii a jde o rozsáhlé pohřebiště, které tvoří celkem 95 středověkých staveb. Podle místních ti, kdo do města vstoupí, se už zpátky živí nevrátí.


5. Nemocnice Beelitz Heilstätten, Berlín

Bývalá nemocnice a sanatorium Beelitz Heilstätten se nachází přibližně šedesát kilometrů od Berlína a čas ji proměnil v dům hrůzy. V dobách první a druhé světové války šlo o vojenskou nemocnici a dokonce se zde v roce 1916 léčil i Adolf Hitler. Komplex fungoval ještě v době Sovětského svazu a definitivně zanikl až v roce 2000.

6. Středisko Schan Zhi, Tchaj-wan

Středisko San Zhi bylo postaveno jako luxusní vesnice pro znuděné bohaté rodiny. Nicméně, během stavby se zde udála série podivných úmrtí, a tak se od střediska upustilo. Dodnes je prázdné a místní říkají, že tu straší.

7. Ostrov Hashima, Japonsko

Ostrov byl obýván mezi roky 1887-1974 jako zařízení pro těžbu uhlí. Nejpozoruhodnějšími rysy ostrova jsou opuštěné původní betonové domy, které obklopuje mořská zeď. Byl známý pro své uhlené doly a jejich provoz během mindustrializace Japonska. Koncern Mitsubishi koupil tento ostrov v roce 1890 a začal projekt, jehož cílem bylo dobývání uhlí z možského dna. V roce 1916 zde byly postaveny první velké betonové stavby (9 pater) pro uspokojení rozrůstající se řady pracovníků. Beton bylspeciálně užívaný na ochranu proti tajfunům.
Roku 1959 dosáhla populace 6,3 hektarového ostrova svého vrcholu - 5 259 lidí.
Když v 60. letech v Japonsku uhlí nahradila ropa a uhelné doly se začaly zavírat po celé zemi. Mitsubishi oficiálně oznámilauzavření dolu v roce 1974 a dnes jsou budovy na ostrově prázdné a pusté, což je důvpdem, proč se nazývá ostrov duchů. Cesty na ostrov byly znovu otevřeny pro veřejnost 22. dubna 2009, 35 let po uzavření.


8. Jacob's Well, Wimberley, Texas

Místo je movažováno za posvátné a s patroarchou Jákobem ho věřící spojují už přes 2 000 let. Údajně se právě tady měla nacházet studna, z níž dala Ježíšovi napít Samaritánka, jak je popsáno v Bibli. Od 4. století se tu budovaly svatyně a putovali sem poutníci z celé země. Dnes tu stojí ortodoxní klášter sv. Photiny. Při pohledu shora vypadá Jákobova studna jako klidný a neškodný vodní útvar s křišťáloově čistou vodou, její hlubiny však skrývají nástrahy. Potápěči se tu i bez profesionálního vybavení snadno dostanou širokým hrdlem do hloubky zhruba deseti metrů. Užsími skulinami se pak mohou dostat i níž, ale to už chce zkušenosti apotápěčský přístroj. Celkově sahá podvodní jeskyně do hloubky kolem čtyřiceti metrů. Nejhlubší prostory však zůstávají neprobádané.

9. Ruiny v Detroitu

Detroit je zkrachovalým a zapřášeným symbolem úspěchu amerického automobilového průmyslu, který nedokázal zareagovat na konkurenci z Japonska a Evropy a postupně tak město upadalo do zapomnění. Kdysi metropole plná života od roku 1950 ztratila přes 60% obyvatel, kteří zde po postupném krachu automobilového průmyslu postupně ztráceli práci. Tento fenomén se nejvíce prohlubuje od roku 2008, kdy na něj dopadl stín ekonomické krize. Nyní je jedna pětina města téměř neobydlená a starosta Bing ho chce koncentrovat pouze do centra a opuštěné periferie odstřihnout od energie. Jestli semu to povede, tak se Detroit pravděpodobně stane největšímměstem duchů na světě.


10. Černobyl

Roku 1997 byla v bezprostřední blízkosti města Černobyl postavena stejnojmenná jaderná elektrárna. V dubnu roku 1986 došlo ve 4.reaktorovém bloku kpotížím, které se postaraly o největší jadernou katastrofu od Hiroshimy a Nagasaki. V důsledku výbuchu reaktoru a následnému úniku radiace byla města na severu Ukrajiny Černobyl a pař. Pripjať vysídlena. Stala se tak zónou klidu, kde si příroda bez zásahů člověka bere nazpět vše, co jí patří a pohlcuje tak místní zástavbu.





A Game of Shadows

18. března 2017 v 23:38 | Wafer |  Moje povídky

1. Nový začátek

2. Sklep


My top 5 Favourite shows

17. března 2017 v 8:00 | Wafer |  Top 5/10
Ahoj všichni!
Tak jsem tady s dalšími Top 5! Tentokrát to budou moje oblíbené seriály. A jaké jsou vaše oblíbené seriály?

1. Sherlock
Sherock je prostě největší srdcovka ze všech, i když 4. série byla trochu stresující. :D

2. Game of Thrones
GoT jsem začala sledovat nedávno a je totálně boží show. Akorát jsem teprve na začátku 2. série, takže mám trochu skluz. :D

3. Once Upon A Time
Tuhle show jsem taky začčala sledovat před nedávnem hned po tom, co jsem si přečetla podle ní napsanou knížku, která mě strašně zaujala.

4. Mentalista
Prostě Patrick Jane a Simon Baker. Zbožňuju Mentalistu. :D

5. Dr. House
House je tak trochu doktorská verze Sherlocka Holmese. A taky o hodně vtipnější a vzteklejší. :D

Jsem knihomol!

14. března 2017 v 8:00 | Wafer |  To, co se jinam nevešlo
Ahoj všichni!
Tento týden jsem se poctivě připravovala na víkend a přemýšlela jsem, jaký článek bych mohla vydat. No a při přípravě na test z biologie, který jsem ve finále nepsali ve středu, ale v pátek, mě napadlo, že bych mohla napsat článek o knihomolech, protože já osobně jsem strašný knihomol. Přečtu všechno a všude, i když mě to ani nezajímá. Pokud u sebe nemám knížku, čtu klidně i dva roky staré vydání Blesku, kterého bych se normálně nedotkla ani lopatou.
Většině lidí, který znám, moje čtení buď leze na nervy, nebo nechápou jak za tak krátkou dobu můžu přečíst tolik knížek. Já se jim to už ani nepokouším vysvětlovat, ani se nepokouším je přesvědčovat, že je naprosto normální přečíst za měsíc třeba i pět knížek.

A proč je podle mě tak cool být knihomol? No přece protože:

• si o vás všichni myslí, že jste divní, takže nebude nic divného, když se budete chovat divně, a to je super, protože chovat se divně je můj koníček.
• přečtete plno nejvíc nejúžasnjších příběhů, o kterých ostatní nebudou mít nikdy ani tušení.
• budete mít připraveno plných cool stěru pro případ, že se s někým budete hádat něbo někoho budete chtít setřít, popř. pořádně naštvat.
• a hlavně budete moct ve škole machrovat, když budete moct vysvětlit něco, o čem ostatní nic neví, protože jste to četli v nějaké knížce.

Ale být knihomolem má i svoje nevýhody, a to:

• že si o vás všichni myslí, jakou nemáte slovní zásobu, ale ve skutečnosti máte slovní zásobu na úrovni normálního člověka, který čte maximálně tak noviny. Teda aspoň já to tak mám. :D
• že když řeknete v partě vtip z knížky, kterou jste četli jenm vy, všichni se na vás divně koukají, protože jenom vy se tomu vtipu smějete jako idiot.
• že čtete tak moc, že pak nemáte čas na školu, což způsobuje špatné známky, a na kamarády, což způsobuje špatnou náladu kamarádu a následné považování vás za špatného studenta a špatného kamaráda. Ano, záměrně jsem v minulé větě použila 1 000x slovo "špatného", přišlo mi to cool. :D
• že pokud se do nějaké knihy začtete, jste schopní přijít pozdě na schůzku, pokud tedy vůbec přijdete.

Jak poznáte knihomola?

Knihomola je strašn lehké poznat. Často podle těchhle sedmi věcí, které ale nemusí platit vždycky:
1. Kruhy pod očima
Dost často se stává, že knihomolé nejsou schopní se od knihy odtrhnout.A přestože si v noci či nad ránem řeknou, že dočtou poslední kapitolu a půjdou spát, prostě se to nedaří.
Tuto situaci znám z vlastní zkušenosti. Jsem schopná si číst i do půlnoci. V šest ráno vstávám a kvůli nedostatku spánku jsem v tak trochu...pokrčeném stavu bych to nazvala.

2. Písmenka na obličeji
Někdy je únava zkrátka silnější než touha zjistit, co se s hlavním hrdinou knihy stalo. Knihomol usne v posteli s obličejem v knize. A známe to, někdo ve spaní slintá, sliny naruší tisk a ráno máte krásný tmavý make-up, takže á všichni doslova vyčtou z obličeje, co jste večer děali.

3. Velká a těžká kabela
Když uvidíte dívku s velkou a zjevně těžkou kabelkou nebo hocha prohýbajícího se pod tíhou tašky, je jasné, že nejdou zrovna z nákupu. Ovšem pozor! Vyjma knihkupectví, samozřejmě! Jejich vaky jsou totiž plné knih, buď po návštěvě knihovny, antikvariátu nebo domu knihy. V takových chvílích se ukáže knihomolova opravdu velká fyzická síla. Vždyť nic jiného mu ani nezbývá.
Přesně můj případ. Je úplně jedno, že už ve školní tašce nemám, tu knížku si prostě vzít musím! Potom se mamka diví, jaktože ji mám tak těžkou. Co se všichni divíte? Knížky prostě něco váží! :D

4. Čtení v dešti
Většina lidí preferuje pěkné počasí, protože může být venku. Ne tak knihomolové, ti mají při deštivém ránu úsměv na tváři, protože mohou cel ýden strávit čtení a nemusí se na nic vymlouvat. Co může být lepšího, než zalézt si pod peřinu s horkým čajem a pořádně tlustou knihou?
Tohle pochopí opravdu jen knihomolové. Miluju bouřky, protože při nich mě nikdo nežene ven, takže kidně přečtu celou jednu knihu od Kinga. :D

5. Film lepší než kniha?
Bavíte-li se s knihomolem a pronesete větu: ,,Filmové zpracování se mi líbilo daleko víc, než kniha.." jste synem, popř. dcerou, smrti. Pro knihomoly jsou automaticky lepší knihy, protože v nich je kupa nezbytných detailů, kterými pak mohou zahlcovat druhé.
Na jednu stranu chápu, že ten film nemůže mít 5 hodin, ale na druhou stranu mě to štve, protože je ochuzený o ty nejlepší části.

6. Koupit, či nekoupit?
Často můžete na knihomola narazit v blízkosti knihkupectví či antikvariátu. Většinou neodolá a jde dovnitř, ale když spěchá, hází po svých oblíbených obchodech jen toužebné pohledy. Dost často také můžete vidět následující obrázek: knihomol stojí nerozhodně před knihkupectvím a přepočítává drobné v nepěžence. Poslední peníze totiž utratil za nový román Jonase Jonassona Alfabetka, která uměla počítat. Takže řeší, co teď udělá.

7. Nervozita bez knihy
Pokud sledujete někoho, o kom si myslíte, že je knihomolem, ale ještě nemáte stoprocentní jistotu, vyčkejte. Jestliže nemá po ruce knihu delší dobu, začne být nervózní. Někdy se dokonce i uchýlí i ke čtení časopisů, a v případě nouze je dokonce ochotný číst i reklamní letáky! Čtení jako čtení, ne?

Shingeki no Kyojin

9. března 2017 v 20:51 | Wafer
Alt. název: Attack on Titan, SnK, AoT
Počet dílů: 25
Žánry: Adventura, Akční, Fantasy, Horor, Podle mangy, Postapokalyptické, Tragédie


Příběh: Před několika stoletími byli lidé téměř vyhubeni titány. Titáni jsou typicky vysocí, zdá se, že nejsou inteligentní, žerou lidské bytosti a nejhorší ze všeho je, že to asi dělají pro potěšení než kvůli zdroji potravy. Malé procento lidstva přežije ve městě chráněném extrémně vysokou zdí, dokonce větší než nejvyšší z obrů.
V současnosti město nevidělo titána víc jak 100 let. Dospívající chlapec Eren a jeho sestra Mikasa se stanou svědky toho, jak jsou hradby zničeny supertitánem, který se objevil zničehonic. Menší titáni se hrnuli do města a dvě děti s hrůzou sledovaly, jak byla jejich matka snědena zaživa. Eren slíbí, že zabije každého titána a tak pomstí celé lidstvo.

Můj názor: SnK je jedno z mých nejoblíbenějších anime, už jen díky úžasnému ději a akčnosti celé série. Miluju akční věci (jak už jste si zřejmě všimli), takže tohle anime pro mě byl ten nejúžasnější objev století. Mě osobně Eren jakožto hlavní postava moc nenadchl. Není to zrovna ten typ postavy, kterej bych si zamilovala. Během série se sice hodně změnil, na konci se už tak nenechával ovládat emocemi jako na začátku. To samý bych mohla říct třeba o Jeanovi. :D Já jsem si prostě zamilovala Leviho. Typickej I-don't-care charakter. :D Anime určitě doporučuju těm, kteří milujo krev. :D

Vánoční říše

7. března 2017 v 8:00 | Wafer

Vánoční říše
NOS4A2

Autor: Joe Hil
Žánr: Horory
Nakladatelství: Dobrovský nakladatelství
Rok vydání: 2013
Počet stran: 666
Vlastní hodnocení: 98%

Obsah: Victoria McQueenová měla odjakživa zvláštní schopnost: uměla najít ztracené věci i odpovědi na otázky, jež nelze zodpovědět. Občas jezdívala na kole k poloprázdnému krytému mostu, který ji během chvíle odnesl, kamkoli si přála - na jiné místo v Massachusetts nebo v celé zemi. Jednoho dne ovšem Vicy potkala Charlese Manxe, který má zvláštní slabost pro děti. Vlastní starý Rolls-Royce s poznávací značkou NOS4A2, v němž vás po tajných silnicích odveze na to nejúžasnější, ale také nejděsivější hřiště, jaké jste kdy viděli. Vicky, jediné dítě, kterému se podařilo z Manxových spárů uniknout, je nyní dospělá a snaží se na prožité hrůzy zapomenout. Netuší ovšem, že Manx na ni nikdy nezapúomněl - aco hůř, vybral si nového spolujezdce na cestu do pekla: Victoriina malého syna Wayna.
Můj názor: Popravdě jsem nejdřív nevěděla, co od knížky očekávat. Díky textu na zadní straně knížky jsem si myslela, že to bude o vrahovi, který zabíjí malé děti a převléká to za jejich záchranu. Hodně mě překvapilo, že hlavní hrdinkou je vlastně malá holčina, která umí pomocí neexistujícího mostu najít ztracené věci. Byla mi dost sympatická, dokonce i po tom, co si jako dospělá zničila život alkoholem, byla označená za schizofreničku a měla dítě asi tak ve dvaceti. Každopádně ještě víc mě překvapil konec knihy, který jsem vážně nečekala. Od Joea Hilla jsem sice ještě žádnou knížku nečetla, ale čekala jsem, že tahle zkončí happy ende, což se ale nestalo a já z toho byla docela v šoku. Ale klidně bych si ji přečetla ještě jednou. A pak znovu. :D Doporučuju, pokud si chcete být celý příběh totálně nejistí.