Leden 2017

Už rok!

30. ledna 2017 v 8:00 | Wafer |  To, co se jinam nevešlo
Ahoj všichni!
Tak dneska už je to rok, co mám tenhle blog. Abych se přiznala, nikdy jsem takhle dlouho blog nevydržela mít.

Tímto chci poděkovat všem svým SBnkům a všem, kteří navštěvují můj blog a komentují moje články, které občas nedávají žádný smysl, nebo jsou totálně randomní. :D



V tomhle článku bych chtěla nějakým způsobem shrnout ten rok, který jsem tady na blog.cz strávila. Takže se zmíním o mých nejkomentovanějších článcích, o článcím, o kterých si myslím, že se mi povedly, o totálních propadácích, o rubrikách, které za ten rok vznikly a tak.

Nejkomentovanější články

1. Halloween, Filmový TAG - oba dva 6 komentářů - nejvíc na mém blogu :D

Moje nejlepší články?

Jaké moje články se vám líbily nejvíc? Já osobně si myslím, že nejvíc povedl článek o hře Five Nights at Freddy's, protože ta hra mě strašně baví a psaní článku o ní mě strašně bavilo. Dál mě bavilo psaní článku Sociopat vs psychopat: Jaký je rozdíl a myslím si, že je to jeden z mých nejlepších článků. Psychické nemoci a poruchy mě strašně zajímají apopravdě jsem se bála, jestli se bude lidem dobře číst, protože mi přišlo, že jsem tam toho napsala hodně, ale naštěstí se vám líbíl, za což jsem moc ráda, protože něčím takovým bych se chtěla v budoucnu zabývat.

Moje nejhorší články?

Podle mě se nedá říct, jaký můj článek je nejhorší. Každý má svým způsobem nějakou hodnotu. Článkyse dají pokazit mnohým: špatnou gramatikou, slovosledem, obsahem - nesmyslným. A tak. Myslíte si o některém mé článku, že je opravdu otřesný? Nebojte se to napsat. :D

Dál bych vám chtěla sdělit, že tímto ruším POVÍDKY NA PŘÁNÍ. Baví mě psát povídky a tak, ale když mi na to osoby, kterým to píšu, nic nenapíší a já nevím, jestli povídku četli nebo nečetli, jestli se jim líbila nebo ne, tak mi potom přijde zbytečné povídku pro danou osobu psát, když nevím její názor.


Moje povídky

Za tento rok jsem taky napsala dost povídek. Asi moje nejdelší a na Wattpadu nejčtenější je Avengers school. Tímto moc děkuju Steeevě, protože u každé kapitoly sem spolehlivě našla tvůj komentář. Miluju tě. :D

!Třídění SB!

Taky na mém blogu proběhne třídění SB. Napíšu článek, pod který se zapíšete, když budete chtít SB zůstat, popřápadě nahlásíte, že už SB být nechcete. Článek nechám k nakliknutí na viditelném místě v menu a bute tady cca do konce února. Když se někdo nenapíše, znamená to pro mě, že neobíhá a z SBnek ho tedy mažu, nejdřív mu ale samozřejmě napíšu na blog, protože nemůžu vvědět, jestli zrovna nemá mco práe se školou nebo tak. Takže tak.

Taky jsem se rozhodla, že buu každý měsíc dělat něco jako playlist měcíce.


To bude pro tento článek všechno, ještě jednou moc všem děkuju, snad tady vydržím i ten další rok.

Stony crack vs Stucky crack

26. ledna 2017 v 8:00 | Wafer |  Videa
Ahoj všichni!
Tak jsem tady po dlouhé době zase s nějakými videi. Jsou to stucky a stony crack, protože cracků není nikdy dost. Akorát u toho stony craku si musítezapnout anglické titulky, abyste tomu trochu víc rozuměli. :D Jinak kterej spi byste si vybrali? Napiště do komentů. ;)



Podivný příběh Elisy Lamové

24. ledna 2017 v 8:00 | Wafer |  Zajímavosti
Elisa Lamová byla kanadská vysokoškolská studentka, která se roku 2013 za záhadných okolností ztratila během pobytu v loangelském hotelu Cecil. Její mrtvé tělo bylo nalezeno o několik týdn později na střeše hotelu v nepřístupné nádrži na vodu. Její smrt byla obestřena celou řadou těžko vysvětlitelných okolností a stala se oblíbeným tématem mezi příznivci záhad. Tak se spolu pojďme na okolnosti její smrti podívat.

Pozadí případu

Elisa byla dcerou přistěhovalců z Hongkongu. Žila s rodiči ve Vancouveru, kde navštěvovala Univerzitu Britské Kolumbie. Trpěla bipolární poruchou, což jsou výkyvy nálad. Školu kvůi své poruše přerušila a rozhodla se procestovat jihozápad Spojených států. O svých zážitcích psala na svém blogu. Svůj výlet započala v San Diegu, odkud se 26. ledna přemístila do Losa Angeles, kde se ubytovala v historickém hotelu Cecil, který se netěšil dobré pověsti. Ubytovaní zde byli v minulosti např. sérioví vrazi Jack Unterweger a Rihard Ramirez. Několik lidí zde také spáchalo sebevraždu. Prvních několik dní byla Elisa ubytována na pokoji s dalšími dvěma ženami. Ty si však stěžovaly na její podivné chování a proto byla přesunuta jinam.

Pohřešování a zveřejnění videa

Po pěti dnech pobytu v L.A. se běla Elisa z hotelu Cecil odhlásit. To však neudělala a když od ní rodiče několik dní nedostali žádnou zprávu, zkontaktovali policii. Ta okamžitě prohledala její pokoj. Nasazení byli i stopovací psi, avšak bezvýsledně. Policie odmítala prozkoumat jiné části hotelu s odůvodněním, že neexistuje žádný důkaz, že by došlo k nějakému zločinu. 6. února policie uspořádaa tiskovou konferenci a v okolí hotelu rozdávala letáky s její fotkou. 16. února nechali zveřejnit videozáznam z hotelového výtahu, který byl pořízen. Veřejnost se o video začala okamžitě zajímat a zaala vymýšlet řadu teorií o tom, co se mohlo s Elisou stát. Nejda z nejbizarnějších například hovořila o tom, že je hotel Cecil bránou do pekla nebo do jiné dimenze.

Nález těla

Ačkoliv došlo ke spekulacím, že se Elisa mohla chovat iracionálně pod vlivem drog, či v důsledku psychózy, svědkyně z nedalekého knihkupectví dosvědčila, že s ní jako jediná v den zmizení mluvila a Elisa na ni působila veselým dojmem. Mluvila o tom, že se chystá pokračovat v cestě, a řešila hmotnost svých zavazadel. Na konci února si někteří hosté hotelu začali stěžovat na nízký tlak vody. Jeden z hostů tvrdil, že voda chutná divně. Jiný hlásil, že voda tekoucí ze sprchy je tmavá. Hotel využíval starý systém zásobování pokojů vodou za pomocí samospádu. Vedení hotelu se proto rozhodlo vyslat údržbu k nádržím umístěným na střeše hotelu. V jedné z nich bylo nalezeno tělo plovoucí několk centimetrů nad dnem. Vedle nádrže byly nalezeny šaty. Přivoaná policie musela nechat vypustit vodu a vyříznout otvor v boku nádoby, aby bylo možné tělo vůbec vyzvedout. Všechny Elisiny osobní předměty byly nalezeny buď v nádrži, nebo v jejím hotelovém pokoji. Její mobilní telefon se však nikdy nenašel.


Nesrovnalosti v případu, pitva, atd.

• Elisa se zřejmě neutopila náhodou, jelikož na sobě neměla v době smrti šasty.
• Pitva prokázala, že příčinou smrti bylo utopení. Toxikologie prokázala poze zytky jejích léků
• Dveře na střechu byly v dobu nálezu těla opatřeny alarmem, který by se při jejich otevření spustil. Nádoby na vodu byly skoro 2,5 metru vysoké a k vylezení na ně byl zapotřebí žebřik, který se na místě nenašel. Nádoba byla uzavřená velice těžkým víkem, se kterým se zespoda nedalo dobře manipulovat.
• Další analýza videa z výtahu ukázala, že mohlo být záměrně editováno. Některé pasáže se zdají být zpomalené, asi minuta videa chybí úplně a časová stopa v rohu videa je zakrýtá.
• Ačkoliv byla prokazatelně po smrti, Elisin blog byl několik dalších měsíců aktivní a přibylo několik příspěvků.

Já osobně si myslím, že Elisa se chtěla zasebevraždit kvůli té její poruše, protože jsem si četla, že lidé,kteří trpí touhle poruchou se často pokouší o sebevraždy. Podle mě jí některý ze zaměstnanů pomohl dostat se na střechu a do té nádrže. Co si o tom myslíte vy? Napište do komentů, ráda si to přečtu. :)

Jan Klassen - Legenda o Alexandře a Róze

22. ledna 2017 v 8:00 | Wafer |  Povídky jiných autorů

1. Alexandřin pokoj s malým oknem
2. Rózin pokoj s větším oknem
3. Kůlna na nářadí
4., 5., 6., 7. Róza
2. Alexandřin pokoj s větším oknem

Co s tím?

19. ledna 2017 v 8:00 | Wafer |  To, co se jinam nevešlo
Ahoj všichni!
Po dlouhé době tady mám takový kecací článek. Nevím přesně, o čem bude, takže uvidíme, co se z toho vyvrbí.
Když jsem tak přemýšlela o tom, co bych mohla napsat za článek, tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně ani pořádně neokecala Vánoce, jako jsem byla zvyklá dělat to na minulém blogu. Takže co mi Ježíšek nadělil? Předně to, z čeho mám největší radost. Úžasná modrá huňatá deka. Moje nejlepší kamarádka. :D Pak samozřejmě knížky. Konkrétně Láska v Paříži od Nicolase Barreaua, Rozkazem od Dicka Francise, Temná krev od Laurell H. Hamiltonové, Nízký tlak od Sandry Brown a Harry Potter a Proketé dítě. Všechny mi udělaly hroznou radost, akorát teď nemám moc času na čtení kvůli škole. Dál jsem taky dostala nějaké ty holčičí serepetičky, znáte to. V neposlední řadě jsem dostala úžasný polštář s klaviaturou a notama. Pak ový batoh do školy, takovou ozdobu do pokoje a to je myslím všechno.


Další téma: škola. Nevím, jestli jsem to sem už psala, ale v září jsem nastoupila gympl. Popravdě ještě teď nevím, jestli to byl dobrý nápad nebo ne. Na jednu stranu jsou v mojí třídě neskutečně fajn lidi, miluju některý učitele, třeba našeho učitele biologie, ten je totálně úžasnej. Ale na druhou stranu je to tam děsně hard, měla jsem to čekat, čekala jsem to, všichni mi říkají, že je to jen o tom zvyku, já to vím, ale konkrétně u mě je jeden menší error: klavír. Učitel mě tenhle rok dost dusí. Tuhle mi zadal skladbu Montekové a Kapuleti od Prokofjeva, o té jsem se zmiňovala v článku cca měsíc zpátky, jako ta skladba se mi líbí, ale je zaprvé děsně těžká a zadruhé mám na cvičení čas jenom o víkendu, kdy ještě chci stihnout napsat aspoň dva články na další týden a oběhnout SB. Samozřejmě když jsem mu vysvětlovala, že mám hodně učení, tak mi řekl, že když domů přijedu ve čtyři, od pěti do sedmi se budu učit a od sedmi do devíti budu cvičit, tak bych to měla zvládnout. Jenže to by u mě v pokoji nemohl spát mladší brácha, kterej chodí spát okolo půl deváté. To už jsem mu ale neřekla. Jen jsem pokrčila rameny, protože nejsem ten typ, co si potrpí na hádky. Vadí mi i sebemenší výměny názorů. Dokážu na někoho pořádně zařvat jenom tehdy, když vidím, že se mě nebo někomu jinému děje nějaká nespravedlnost. Téma 'klavír' jsme ještě ten den probíraly s mamkou doma. Mamka byla toho názoru, že už bych příští rok ani na klavír nemusela chodit. Stejně se tam v podstatě nic nového nenaučím, měla bych víc času na školu a nestresovala bych se s tím, jestli na daný den tu skladbu umím, nebo na mě bude učitel zase hnusnej, protože jsem to necvičila. Já osobně si nejsem jistá, jestli se na to mám příští rok už vykašlat, ale asi to udělám. Jinak bych se z toho asi musela zbláznit.
To je asi tak všechno, lidičky. Tak zase asi až příští týden, bye!

Devátá brána

17. ledna 2017 v 8:00 | Wafer

Horor/Thriller/Mysteriózní/Fantasy
USA/Španělsko/Francie, 1999, 127 min.


Dean Corso je expertem na staré bibliofilie, specializuje se na zjišťování pravosti a oceňování hodnoty starých knih pro významné sběratele. Je najat bohatým podivínem Borisem Balkanem, aby si prohlédl a prověřil kopii knihy "Devět bran do Království stínů", jejímž autorem je sám Satan. Má to být jedna z existujících kopií, z nichž je poze jedna ta pravá a tu je třeba označit. Balkan posílá Corsa do Evropy, aby tam vyhledal zbylé dva tisky a porovnal je s už dostupným originálem. Ten brzy přijde na to, že kniha, kterou vlastní Balkan, je ze sbírky Andrewa Telfera, který se za záhadných okolností oběsil. Corso se setká s vdovou po Telferovi a také s bezejmennou, krásnou francouzskou dívkou, svým andělem strážným...

Můj názor:
Miluju filmy s Johnnym Deppem. Jak víme, vždycky hraje nějaké podivíny, ale v tomhle snímku jeho postava vypadala vcelku normálně. Normálně myslím oproti třeba Stříhorukému Edwardovi nebo Kloboučníkovi. :D
Neřekla byvh, že je to úplně typický horor. Spíš bych to zařadila jenom do kategorie Thriller. Horor bych úplně vynechala. Abych řekla pravdu, od filmu mě odrazovalo nízké hodnocení na ČSFD, ale nakonec jsem si řekla: ,,Podívám se na něj. Nemůže to být tak strašné, když tam hraje Johnny." A můžu říct, že si myslím, že jsem neudělala chybu.
Filmu bych vytkla snad jen to, že mě osobně přišlo, že hlasvní hrdina začal bát paranoidní nějak moc brzo. Ne, že já bych se nebála nebo tak, kdyby se mi děly ty samé věci, co jemu. Ale já bych si asi zezačátku myslela, že je to jen nějaká neuvěřitelná náhoda. :D

A Game of Shadows - 1. Nový začátek

12. ledna 2017 v 8:00 | Wafer
Ahoj všichni!
Tak jsem se rozhodla začít psát novou povídku, tentokrát to není fanfikce, tak snad se vám bude líbit. :D


Přišel jsem zrovna do obýváku, když jsem je znovu uviděl zírat do toho přiblblého katalogu s bůhvíčím a trapně se při tom culit. Nikdy mi nechtěli říct, co si prohlíží a čemu se tak culí. Vždycky, když si na to vzpomenu, neuvěřitelně mě to namíchne. Určitě plánují, jak mě zase strčí do nějakého zařízení, kde se mě budou snažit vyléčit, zatímco oni si budou dělat kdovíco a ještě k tomu kdovíkde. Máma zvedla hlavu a konečně postřehla, že jsem v místnosti taky. ,,Miláčku," vykřikla, vstala a docupitala ke mě, aby mě objala. ,,S tvým otcem jsme učinili zásadní rozhodnutí," řekla a já začal mít opravdový strach, co přijde.
,,Našli jsme si novou práci na jedné úžasné internátní škole, kde nám zároveň nabídli stipendium pro tebe. No....co ty na to? Jsi chytrý kluk," vysvětlila mi nakonec a já si úlevně vydechl. To není tak zlé, jak jsem si myslel. Asi se v mých rodičích něco pohlo, když mě chtějí vzít na internátní školu, aby se mi dostalo kvalitního vzdělání. ,,Ale...přísně si tam hlídají krádeže a podobné věci, takže bychom s tvým tatínkem přivítali, kdyby jsi se pokusil nějak se hlídat," dodala ještě. Já věděl, že v tom bude nějaký háček. Trpím totiž kleptomanií. Proto mě rodiče posílali na léčení. Nějak to ale nezabíralo. Ve škole jsem kvůli tomu měl dost problémů.
,,Dobře. Budu se snažit," odpověděl jsem, když jsem si byl jistý, že nic dalšího už mi mamka neřekne. Ona jen přikývla a poprosila mě, jestli bych si nešel sbalit, protože příští neděli, tedy za týden, odjíždíme. Tím pádem celý týden nepůjdu do školy a pak už se tam nebudu muset nikdy vrátit. Díky bohu.
Vyběhl jsem po schodech do svého pokoje a začal ze skříně vyhazovat oblečení. Pak jsem si uvědomil, že budu muset ten týden ještě v něčem chodit, tak jsem si vybral pár kusů oblečení, hodil je ke dveřím, abych je nebalil, a začal jsem zbytek věcí skládat. Mám jich víc, než jsem si myslel.
O hodinu později mám konečně všechno oblečení poskládané a uložené v krabicích. Teď stojím před svou velkou skříní a přemýšlím, jestli si ji budu moct vzít s sebou. Zasunul jsem její posuvné dveře a podíval se na sebe do velkého zrcadla, které bylo součástí skříně. Tmavě hnědé vlasy po ramena, se kterými se nedalo nic moc dělat, bledá tvář a to nejmenší oblečení, které v obchodě měli a stejně na mě viselo, mi dávali vzezření nemocného člověka. Je až k neuvěření, že někdo tak vychrtlý jako já do sebe po večerech hází na tuny zmrzliny.
Odtrhl jsem oči od zrcadla a začal jsem vyhazovat věci ze svého psacího stolu, načež jsem je začal třídit. Staré sešity z nižších ročníků, moje dětské obrázky, to všechno skončilo v koši. Ve finále jsem vyhodil dvě třetiny obsahu mého stolu a pouhou jednu třetinu jsem si nechal. Asi bych si měl v budoucnu víc uklízet v pokoji i ve stole.
,,Zaku!" zavolala na mě máma, já se podíval na hodiny s Attack on Titan, které mi vysely nad postelí, a zjistil jsem, že už je sedm, tedy čas na večeři. Zvedl jsem se proto ze země, vyběhl jsem z pokoje, seběhl ze schodů a vtrhl do kuchyně. ,,Co je k večeři?" vyhrkl jsem. Máma se usmála a odpověděla: ,,Špagety." ,,Super," Odpovím a sednu si ke stolu. ,,Umyj si ruce," upozorní mě ještě. Otráveně se zvedám, přeběhnu přes chodbu do koupelny, kde si rychle umyju ruce, a vrátím se zpátky k špagetám.

*o týden později*

Konečně odjíždíme. Ani pořádně nevím, kde ta škola je. Vím jen, že se jmenuje William's Collage. Já už deset minut poslouchám písničky na mobilu, zatímco táta si hrál s navigací, aniž by věděl, co s ní dělá nebo jak ji zprovoznit.
,,Mám to udělat?" ozval jsem se, když jsem se rozhodl nad ním slitovat. ,,Když budeš tak hodný," poprosil mě táta a předal mi navigaci. Našel jsem vyhledávač, vyťukal do něj název školy, podal jsem navigaci zpět tátovi a poučil jsem ho: ,,Teď musíš chvíli počkat, než ti to začne ukazovat cestu." ,,Proč?" nechápal táta. ,,Protože ta navigace zaprvé hledá naší polohu a zadruhé počítá trasu," vysvětloval jsem mu, zatímco pokyvoval hlavou.
,,Už můžeme jet," upozornil jsem tátu po chvíli. Připnul navigaci do stojánku, nastartoval a vyjeli jsme. Vzdychl jsem a zavřel jsem oči. Jestli se podobnýma blbostma budeme zabývat i zbytek cesty, tak nás čeká celkem náročný den.
Cesta je snad nekonečná. Chvíli jedeme přes vesničku, kde snad neznají ani elektřinu a sem tam projedeme větším městem nebo kolem benzínky.
Když jsme zrovna projížděli jakousi pustinou, sundal jsem si sluchátka a zeptal se: ,,Za jak dlouho tam budeme?" Táta se na mě ze zpětného zrcátka unaveně usmál, načež mi odpověděl: ,,Asi za pět minut. Těšíš se?" Zase se pokouší navázat konverzaci. To nemůže nikdy dopadnout dobře. ,,Docela jo. Ale nevadilo by mi, kdybychom se vůbec nestěhovali a já mohl jít na začátku roku do svojí staré školy. Proč se vůbec stěhujeme? Připomene mi to někdo?" Ano, dělám to naschvál. Mám potřebu vyvolávat hádky, obzvlášť teď, když k tomu mám příležitost a důvod. ,,Protože jsme si s tvou maminkou našli novou práci, do které nemůžeme každý den dojíždět. A navíc jsme měli šanci tě nechat chodit do takové úžasné internátní školy jako je William's Collage. Můžeš nám být aspoň trochu vděčný? Opravdu nemáme náladu poslouchat tvé věčné protesty," odpověděl mi táta jedním dechem. Podle všeho se začal dostávat do varu. Ještě chvíli a bude z toho hádka století. ,,Samozřejmě. Řeknu ti, proč vám nejsem vděčný. Protože se mě zaprvé nikdo nezeptal, co si o tom myslím a jestli vůbec chci jít na nějakou internátní školu a zadruhé jsem musel odejít od všech svých kamarádů. V té internátní škole budou určitě samí rozmazlení fakani z bohatých rodin, kteří umí říct maximálně tak fíkus," vysvětlil jsem nabroušeně. ,,Zatímco ti tví kamarádi toho umí říct spoustu, jak jsem zjistil. A to je další z důvodů, proč jsme se přestěhovali. Tví kamarádi. Byli to nevychovaní zmetci," vyprskl na mě táta. Já jsem se odvrátil od okýnka a podíval se mu do očí, které mě sledovaly ve zpětném zrcátku. ,,Vážně? Tak to je mi novinka, nikdy sis nestěžoval. Možná je to tím, že jsi nikdy neměl potřebu se se mnou hádat tímhle způsobem. A nikdy jsi neměl tak moc velkou potřebu mít pravdu. Řekneš cokoliv, co by mi mohlo ublížit. Jen proto, abys zvítězil," prskl jsem. ,,Ticho vy dva, mám takový pocit, že už jsme tu," okřikla nás máma a ukázala před sebe. Otráveně jsem se podíval, kam ukazuje, a uviděl jsem starý obrovský dům, který se tyčil uprostřed udržovaného trávníku. Nikde nebyla ani noha. A nebylo slyšet nic, kromě motoru a zpěvu ptáků, který k nám doléhal z otevřených oken auta. Konečně jsem si uvědomil proč. William's Collage stála uprostřed ničeho. Nejbližší město je určitě Bůh ví jak daleko. To se mi snad jenom zdá.
,,No a kde budeme bydlet?" napadlo mě, když jsem uznal, že se naši dost vynadívali na tu barabiznu. ,,Snad ne přímo tam," kývl jsem k té údajné škole. ,,Ne," odpověděla pohotově máma, aby tátu nenapadlo se se mnou znovu začít hádat. ,,Budeme bydlet v bungalově, který je za školou. Je jich tam hned několik. V jednom z nich bydlí ředitelka se svým mužem. Byli jsme u nich, když jsme tady byli na pohovoru. Mají to tam moc pěkně zařízené, její manžel je chudák slepý. Nenosí slepecké brýle, takže když se na tebe podívá, vidíš, jak má zabělené oči. Říkám ti to proto, že k nim dnes večer jdeme na večeři. Takže na něj prosím tě nezírej. Paní ředitelce by to bylo trapné. A nám taky. Paní ředitelka je moc hodná žena, ne abys byl hubatý," žvatlala máma, zatímco jsme dojížděli k obrovské bráně. ,,Ano, ano, chápu," pokýval jsem hlavou a unaveně jsem vzdychl.
Zastavili jsme u brány a čekali jsme.
,,Někdo by měl vystoupit a jít otevřít," odkašlal jsem si po chvíli ticha. Táta otevřel dveře a s funěním se vysoukal z auta. Dodupal ve svých zdravotních botách až k bráně, kterou chvíli zkoumal, poté něco zarachotilo, cosi železného spadlo k bráně, ta se začala pomalu otevírat. Táta dodupal zpět do auta a vjel na příjezdovou cestu. Zamířil přímo za budovu, na kterou jsme všichni tak ohromeně zírali.
Za školou stálo deset bungalovů, které byly postavené v přesné vzdálenosti od sebe. Všechny byly velké a vyzařovaly ze sebe stejný nádech historie jako škola. ,,Ve kterým budeme bydlet my?" zajímalo mě. Mamka ukázala na ten, který byl nejblíž k nám. ,,Hustý," vykřikl jsem. Zrovna tenhle se mi zdál být největší.
Hned jak táta zastavil, vyskočil jsem z auta a už jsem se hnal k domu. Vzal jsem za kliku a zalomcoval jsem s dveřmi. ,,Je zamčeno," řekl jsem celkem zbytečně. ,,Tak určitě nebudou nechávat odemčeno," odsekl táta, mírně mě odstrčil a odemkl klíček, který už měl zavěšený mezi ostatními klíči na kruhu, který vždycky nosil s sebou. Tohle je jedna z věcí, které na něm nikdy nepochopím. Stejně ani neví, od čeho polovina klíčů je.
Vyběhl jsem po schodech do patra hned, jak mě táta pustil do dveří. Mám jedinečnou šanci rozhodnout, který pokoj bude můj. Vtrhl jsem do dveří, které byly úplně na konci pravé chodby. Tu místnost jsem si okamžitě zamiloval. Velké okno s výhledem do lesa, které se táhlo skoro přes celou místnost, mě přímo vybízelo, abych si k němu přitáhl židli a seděl u něj po zbytek života. ,,Mami? Můžu mít tenhle pokoj?" zavolal jsem na mamku, která dupala s dvěma krabicema po schodech. ,,Jaký pokoj?" zeptala se mě s úsměvem, když vyšla nahoru, a rozhlédla se po chodbě. Když mě uviděla u dveří pokoje, pokývla hlavou. ,,Myslela jsem si, že se ti bude líbit. Jistěže si ho můžeš zabrat." ,,Super," vykřikl jsem a upaloval si pro věci, které jsme s sebou vezli autem. Na ostatní si budu muset počkat do večera.
Položil jsem na zem poslední krabici a sešel jsem dolů. ,,Mám hlad," postěžoval jsem si. ,,V chodbě je ještě nějaké jídlo z cesty. Všechno ostatní jsem dala do chladícího boxu, který je vezou stěhováci, takže budeš muset chvíli počkat," otočila se na mě mamka, která zrovna drhla kuchyňskou linku. ,,Dobře. Půjdu se podívat ven. Jsou tady nějaký děcka?" zeptal jsem se ještě. ,,Mělo by jich tu pár být. Když půjdeš dál od lesa, tak bys měl najít takové dvě budovy, v jedné spí chlapci a v druhé děvčata," odpověděla mamka, načež jsem se otočil, vzal jsem si z chodby sendvič a namířil si to ke dveřím. Mamka na mě ještě zavolala: ,,A ať zůstane všechno na svém místě!" ,,Jasně!" křikl jsem nazpátek, trochu rozladěný z její poznámky.
Rozběhl jsem se ke dvou větším budovám, které ležely na druhé straně školního pozemku. Když jsem k nim doběhl, prudce jsem se zastavil. Jak poznám, kde spí kluci a kde holky? Fakt bych nechtěl vtrhnout do ložnice nějakých puberťaček, zatímco si povídaj o tom, jaká barva vlasů je nejlepší a jak si správně nanášet make-up. Dost mi pomohlo, když ze vzdálenější budovy vyběhl malý klučina s rozcuchanými černými vlasy, se smíchem mě plácl do ruky a vykřikl: ,,Máš babu!" Zmohl jsem se jen na nechápavé heknutí a otočil jsem se za klukem, který se hnal k bungalovům, aby se za jeden z nich schoval. Nechal jsem kluka klukem, otočil jsem se zpátky a vydal se ke vzdálenější budově, kde očividně sídlili kluci.
Zaklepal jsem, ale když se nikdo neozýval, vešel jsem dovnitř. ,,Haló?" zkusil jsem a vešel do prvních dveří, které jsem uviděl. Vypadalo to jako společenská místnost. Bylo tam spousta sedacích vaků, velká sedačka a dvě křesla. Na sedačce se rozvaloval nějaký vysoký kluk. Otráveně se na mě podíval, zabručel: ,,Neřvi, dívám se na film." a znovu obrátil hlavu k televizi. ,,Jo, promiň," ušklíbl jsem se, vešel jsem dovnitř a posadil se vedle něj na sedačku. ,,Jsem Zakarius. Zrovna jsme se přistěhovali do jednoho z těch bungalovů. Jak se jmenuješ ty?" snažil jsem se navázat konverzaci. Nebylo to popravdě příjemné, když jsem viděl, jak lhostejně se tváří. ,,Mike. Hele vážně si teď nechci povídat. Jestli chceš, můžeš tady zůstat se mnou, ale buď zticha, jasný?" otočil na mě hlavu, párkrát mrkl a znovu obrátil svůj pohled na televizi. ,,Fajn. Na co se díváš?" zeptal jsem se ještě a doufal, že mi odpoví. Samozřejmě jsem věděl, co je to za film, jen jsem chtěl zjistit, jestli mě vyžene, když nepřestanu mluvit. Výsledek mě ale zklamal. Jen mi řekl, co je to za film a dál mi nevěnoval pozornost. To je tady se všemi taková nuda? No, asi to tady budu muset nějak zvládnout.
Když film skončil, odvážil jsem se ho ještě na něco zeptat. ,,Kdo tady ještě je?" ,,Ten černovlasej, kterýho jsi potkal venku, byl Jamie. Je mu deset. Rodiče mu umřeli, bydlí u tety. Ta ho poslala sem, protože už má tři vlastní děti. Z kluků už tady pak tráví prázdniny jenom Steve, tomu je patnáct. Buď rád, žes ho nepotkal. Poslední dobou je pěkně protivnej, protože ho tady rodiče nechali i na prázdniny. Jsou to podnikatelé a museli letět až do Japonska. Samozřejmě ho nemohli vzít s sebou, takže zůstal tady." Neřekl bych do něj, že bude takhle ukecanej. ,,A co ty?" usmál jsem se. Snažil jsem se vypadat přátelsky, nechci si hned první den udělat nepřátele. ,,Vážně, to nechceš vědět," uchechtl se, zvedl se ze sedačky a zmizel na chodbě. Nevěděl jsem, jestli mám jít za ním, mám čekat, nebo už radši jít.
,,Pojď sem, ne?!" zakřičel na mě, když mu došlo, že za ním nejdu. ,,Proč?" zeptal jsem se nejistě. ,,Protože ti chci ukázat něco cool," houkl.
Otráveně jsem za ním doběhl. Byl jsem docela utahaný a předpokládal jsem, že jakmile se s někým seznámím, budeme si povídat a podobně, takže nebudu muset pobíhat po všech čertech. ,,A co mi chceš teda ukázat?" zeptal jsem se, když jsem se k němu konečně došoural. Beze slov mě chytil za rukáv, táhl mě do patra a následně do těch úplně nejposlednějších dveří, které vypadaly značně zchátrale a byly prostě obrovské. ,,Tenhle barák byl ke škole přistavěnej asi dva roky po tom, co byla postavená škola, protože vedení školy došlo, že nemaj kam ukládat děcka, který sem choděj. Tak to tady postavili a půdu už tunu let nikdo neuklízel. Asi před třema rokama tady byl jakejsi malíř, že prý by chtěl na týhle půdě vyzkoušet nový umění. Zírej," vysvětlil Mike, když jsme vyšli i po těch schodech, které byly za těmi obrovskými dveřmi. Byla by to úplně obyčejná půda, kdyby ovšem někdo nepomaloval stěny i podlahu horou různě zkroucených a dlouhých stínů, které vypadaly jako z jiného světa. Byla to ta nejstrašidelnější a zároveň nejúžasnější věc, kterou jsem kdy viděl.
Všiml jsem si obrovské otevřené truhly, která stála naproti dveřím na druhé straně místnosti. Klekl jsem si k ní a začal se v ní přehrabovat. Byly tam kostýmy na školní vystoupení. Princeznovské šaty, kusy rytířského brnění a podobně. V tu chvíli mě znovu přepadlo to silné nutkání něco vzít a utéct. Snažil jsem se to nutkání překonat, už jenom kvůli mámě, protože jsem jí to slíbil. Sice tohle byly, věci, které nikdo hledat nebude a pravděpodobně o nich nikdo ani nevěděl, ale podle mě je tohle vedlejší. Jakékoliv přivlastnění si věci, která není moje, je podle mě krádež. Takže si opravdu nemůžu nic z toho jen tak vzít.
,,Cos našel, Zakariusi?" poplácal mě po rameni Mike. ,,Ehm...no vlastně vcelku nic. Jenom nějaký starý hadry," přiznal jsem. Mike se podíval do truhly a zasmál se. ,,Vcelku nic? Tomuhle ty říkáš vcelku nic? To je přímo zlatej důl! Víš, kolik věcí se s tímhle dá dělat?" ,,Kolik?" zasmál jsem se taky. ,,Milion," vykřikl Mike, vzal ty růžové šaty s volánky, které ležely úplně nahoře a nečekaně, i přes mé protesty, je na mě nasoukal. Když si myslel, že je mám dost uhlazené a srovnané, vyzval mě, ať se zatočím dokola a poodstoupil dál. ,,To je děsně trapný!" zaprotestoval jsem, ale Mike nebral mé protesty na vědomí. Tak jsem se zatočil, aby byl spokojený. ,,Nádhera!" pochvaloval si Mike, zatímco se hrabal v truhle a hledal všechny části brnění. Pak si celé brnění navlékl na sebe, klekl si přede mě a vznešeným hlasem mi povídá: ,,Princezno Lillian, vysvobodil jsem tě od strašlivého draka a přenesl tě přes příkop plný piraň, které mi ukousaly všechny prsty na levé noze. Po tomto mém hrdinském činu se tě ptám: Vezmeš si mne?" ,,Ach ano, princi Joshuo, vezmu si tě ale pod jednou podmínkou," odpověděl jsem dívčím hlasem a zahihňal jsem se. ,,Udělám pro tebe cokoliv, má nejdražší Lillian," řekl dramaticky Mike a chytil mě za ruku, kterou mi následně políbil. ,,Musíš mi sehnat pláštěnku rudou jako krev, vlasy zlaté jako kukuřice, střevíce průhledné jako sklo a krávu bílou jako mléko," pravil jsem vznešeně. V tu chvíli jsme se oba složili na zem a svíjeli jsme se v záchvatu smíchu.
,,Teda Zakariusi, abych řekl pravdu, tak když jsem tě viděl poprvé, myslel jsem si, že musíš být dost nudnej týpek, ale je s tebou fakt prča," dostal ze sebe Mike mezi záchvaty smíchu. ,,Děkuji, vážím si toho, princi Joshuo," zapištěl jsem.
,,Měli bysme odsud vypadnout," řekl po chvíli Mike naprosto vážným hlasem. ,,Proč?" nechápal jsem. ,,Protože Jamie se už určitě vrátil a jestli vychovatelka neuslyší od Steva do pěti minut protesty, proč toho mrňouse nehlídám, bude jí to divný," vysvětlil Mike, shodil ze sebe brnění, pomohl mi ze šatů a oboje nechal jen tak ležet na zemi. ,,Neuklidíme to?" zeptal jsem se. Mike jen mávl rukou, abych to nechal být. Já jen pokrčil rameny a seběhl jsem za Mikem po schodech. Potom, co jsem zavřel dveře, jsem spěšně chytil Mikea za ruku a prudce jsem ho otočil na sebe. ,,Co je?" zeptal se mírně podrážděně. Natáhl jsem k němu ruku a vysvětlil jsem mu: ,,Máš ve vlasech pavučinu," zatímco jsem mu pavučinu z vlasů dával pryč. ,,Aha," udělal Mike a trochu se ke mě sklonil, abych na něj lépe dosáhl.
,,V pohodě, " přikývl jsem, když se mi zdálo vše v naprostém pořádku a Mike beze slova seběhl do obýváku. Seběhl jsem za ním, ale on mi z neznámého důvodu zabouchl dveře od obýváku přímo před nosem.
,,Tak ahoj," hlesl jsem potichu a vydal jsem se domů. Co budu dělat zbytek dne? Vážně se mi nechce pomáhat mé milované mamince s drhnutím celého domu, zatímco táta se bude určitě dívat na fotbal na naší plazmové televizi, kterou určitě vybalil jako první.
Vystoupal jsem po vchodových schodech našeho nového bydlení a ještě než sem vstoupil, pořádně zhluboka jsem se nadechl, připraven na tsunami mamčiných otázek.
,,Ahoj," pozdravil jsem, když sem vešel do obýváku. Ne, že by mě táta vnímal. Díval se na fotbal, jak jsem předpokládal. ,,Kde je mamka?" zeptal jsem se spíš ze slušnosti a proto, že jsem nechtěl jen tak postávat v obýváku, kde byla jenom sedačka a televize. ,,V kuchyni, kde jinde? Uklízí," zavrčel táta, čímž mi dal dostatečně najevo, abych ho nerušil. Tak jsem se odklidil do kuchyně za mamkou. Už jsme tam měli jídelní stůl a spoustu krabic s nádobím a já nevím s čím vším dalším. ,,Ahoj mami, kdy přijeli stěhováci?" vyloudil jsem ze sebe mírný úsměv. ,,Asi před hodinou. Bavil ses dobře?" řekla, aniž zvedla hlavu od zeleniny, kterou momentálně krájela. ,,Docela jo. Seznámil jsem se s jedním klukem, kterej tady zůstává na prázdniny. Jmenuje se Mike a je s ním docela sranda. Dívali jsme se na film," odpověděl jsem. Mamka jen pokývala hlavou a poslala mě do mého pokoje vybalovat si věci.
Vyběhl jsem do svého pokoje pevně rozhodnutý, že tentokrát bude úžasný. A bude celý podle mě. Stěny byly vymalované na zeleno, což mi víc než vyhovovalo. Miluju zelenou. Všechny krabice jsem odnosil ke skříni, kterou už stěhováci umístili na to nejvhodnější místo. došel jsem si pro všechny možné šroubováky, které jsem hledal aspoň deset minut a vrhl se na sestavování postele. Nedávno jsme ji koupili a já ji pomáhal tátovi sestavovat, takže mi nedělalo prakticky žádný problém ji sestavit znovu.
Už sestavenou jsem ji s námahou přesunul ke stěně naproti oknu a vedle ní jsem umístil noční stolek, který se mi k ní jen tak tak vešel, protože hned vedle bylo pod druhým oknem topení. Potom jsem se ještě tahal s matrací a psacím stolem. To mi táta nemohl jít pomoct? Vyčerpaně jsem se svalil na postel a zíral do stropu. Po chvíli jsem z nočního stolku vzal svůj mobil a napsal svému jedinému kamarádovi Noahovi ze staré školy, který byl ještě ke všemu o ročník níž než já.
Zakarius: Ahoj, tak už jsme na místě. Je to tady docela hezký, ale bez tebe to není ono.

Noah: Už jsem si myslel, že jsi na mě úplně zapomněl. Nebo že mi tě utýrali k smrti.

Zakarius: Přece bych tě na světě nenechal samotného. Jak vůbec budeš trávit léto?

Noah: Naši se mě rozhodli popravit. Na celých čtrnáct dní jedeme k tetě do Walesu. Poté následuje dalších čtrnáct dní tyranie, tentokrát v lázních. A teprve po tomto všem nechají mé tělo ležet v hrobě, aby mohlo v klidu hnít a být obžíráno červy.

Zakarius: Tak to ti vůbec nezávidím. Přísahám, že ti přijdu na pohřeb. Máš na mě nějaké speciální přání, jakožto na svého jediného a nejlepšího přítele?

Noah: Mám hned dvě. Zaprvé prosím nezpívej a zadruhé navrhni mi náhrobek, to ti vždycky šlo.

Zakarius: Tvé přání je mým rozkazem.

Noah: Tak piš, co jsi dělal od té doby, co jste přijeli? Nepokoušej se mi tvrdit, že ses se svým milovaným tatínkem díval na fotbal.

Zakarius: Blázníš? Na fotbal bych se nedíval ani kdyby mě vraždili. Šel jsem se podívat, jestli jsou v téhle díře ještě taky jiní lidi kromě mě a mojí 'úžasné' rodiny.

Noah: A našel jsi v té pustině někoho?

,,Zaku, běž se umýt, za chvíli jdeme na tu večeři," strčila mamka hlavu do pokoje. Já jen přikývl a v rychlosti jsem odepsal Noahovi.
Zakarius: ale jo, takovýho zajímavýho týpka, ale o tom až někdy jindy, už musím jít.

Noah: Okay, bye.

Zvedl jsem se a co nejrychleji se osprchoval. Z jedné krabice s oblečením jsem si vytáhl první košili, která mi přišla pod ruku, a s ní i džíny.
Seběhl jsem dolů, obul jsem se a vyrazil ven, kde už postávali rodiče. Vyrazili jsme a zaklepali jsme u bungalovu, který stál ob jeden ve stejně řadě, jako ten náš.
Otevřela nám postarší žena v černých šatech. ,,Zdravím vás, pojďte dál," usmála se a pozvala nás dál. Zavedla nás do obýváku, kde si se mnou potřásla rukou. ,,My se ještě neznáme, já jsem Jennifer Thompsonová. Ty jsi Zakarius, že? Ráda tě poznávám." ,,Taky vás rád poznávám, paní Thompsonová," odpověděl jsem a sedl si na pohovku k rodičům. Pár minut vedli zdvořilostní konverzaci, při níž se navzájem oslovovali 'paní Thompsonová' a 'pane a paní Richardsonovi'. Pak jsem zaslechl otevírání dveří, ve kterých se objevil muž, pravděpodobně pan Thompson. Okamžitě jsem pozdravil, abych si později nemusel vyslechnout kázání o tom, jak jsem nevychovaný. Paní Thompsonová mu pomohla dojít ke křeslu. Obrátil hlavu ke mně a zeptal se: ,,Jak se ti tady zatím líbí, Zakariusi?" Překvapilo mě, že ví, kde sedím, i když je slepý. Trochu mě to vyvedlo z míry. ,,No...je to tady fajn," pousmál jsem se. Pan Thompson přikývl a ptal se dál: ,,A seznámil si se tu už s někým?" ,,Ano, s Mikem." ,,Mike je milý chlapec," ozvala se paní Thompsonová. Přikývl jsem, načež se zvedla a s omluvou odešla do kuchyně, aby připravila jídlo. Mamka se zvedla s otázkou, jestli nechce pomoct. Paní Thompsonová jí srdnatě odmítla.
Poté se v obýváku rozhostilo trapné ticho, které ukončil překvapivě táta. ,,Jak dlouho už tu žijete?" ,,Skoro patnáct let. Vlastně od té doby, co má žena vzala místo ředitelky," vysvětlil pan Thompson a znovu se otočil ke mně: ,,Čteš rád, Zakariusi?" ,,Miluju knihy," přiznal jsem se. ,,To je dobře, pomoz mi prosím ze dveří, ukážu ti něco úžasného," odpověděl mi. ,,Nejsem si jistá, jestli se to hodí," ozvala se mamka. ,,Jistěže se to hodí," ozvala se paní Thompsonová, která zrovna nesla tác s jídlem do obýváku. Mamka tedy už nic nenamítala, jen ze sebe vydala pár nesouhlasných zvuků.

Přečtené knihy za prosinec

10. ledna 2017 v 8:00 | Wafer |  Knižní výzva 2016/2017
Ahoj všichni!
Tak prosinec a rok 2016 jsou za námi. Proto jsem se rozhodla zrekapitulovat, jaké knížky jsem přečetla za prosinec, kolik celkově a kolik mi jich tedy zbývá do dokončení výzvy. Tak jdeme na to!

1. J. K. Rowling, John Tifannym Jack Throne - Harry Potter a Prokleté dítě
Prokleté dítě jsem dostala pod stromeček od taťky a měla jsem ho beze srandy přečtený za tři dny. Strašně jsem se totiž těšila, až se mi dostane do rukou. ♥

2. Mary Kubica - Hodná holka
Tuhle knížku jsem dostala k Vánocům už minulý rok a dočetla jsem ji až v prosinci následující Vánoce, za což se jako knihomol stydím, ale znáte to, hromadily se další knížky a na tuhle jsem tak to rochu zapomněla. :D Ale je boží.

3. Once upon a time (nevím přesně, kdo to napsal)
Nejdřív jsem se chtěla podívat na seriál, ale pak jsem v knihovně narazila na tenhle pokad. Načež jsem ale zjistil, že to tam není celé, takže jsem byla trochu zklamaná.

4. Nacuo Kirino - Out
Tahle japonská spisovatelka píše přímo božsky. Miluju ji.

5. E. Engel - Pan Doyle a doktor Bell



Obsedantně kompulzivní porucha

6. ledna 2017 v 22:38 | Wafer |  Zajímavosti
Ahoj všichni!
Před nedávnem jsem začala psát povídku o holčině, která trpí obsedantně kompulzivní poruchou, ale pak jsem jí pozastavila, protože jsem nedomyslela hlavní zápletku. Tak jsem se rozhodla napsat aspoň článek o obsedantně kompulzivní poruše.

Obsedantně kompulzivní porucha (zkráceně OCD) je zvláštní porucha chování. Člověka, který trpí touto poruchou, trápí nepříjemné myšlenky. Úlevu od nich nalézá tak, že se neustále ujišťuje a opakovaně prování nějakou činnost:
musím zkontrolovat zamknuté dveře 3x, protože dvojka není hezké číslo
každé ráno, když vstávám, musím na zem šlápnout nejprve levou a pak až pravou nohou, jinak se něco stane
obcházím na chodníku kachličky a listí
pořád se myji, protože mám strach z bakterií atd...

Náhled na OCD

OCD trpí 2 - 3% lidí, což je každý 42. člověk. Díky narůstající komunikaci na soc. sítích a ke zvýšenému dohledu rodičů vůči dětem je možné, že toto číslo je v české společnosti daleko větší. To vše ještě zvyšuje fakt, že lidé trpící OCD se o tom stydí mluvit.
Člově, který trpí OCD, neustále opakuje věci dokola v určitém pořadí a řádu: umývá se, koupe se, kontroluje se, počítá věci, rovná a a uspořádává drobné objekty a pořád dokola na něco myslí. Tyto věci opakuje v přesně stanoveném řádu a to proto, protože nechce dávat do svých myšlenek vstup zkresleným domněnkám a nedokáže věřit sám sobě. Cílem léčby kritické OCD je zamezit abnormálnímu strachu ze školy, práce, lidí a objektů (tzn. zlepšit sociální komunikaci a odbourat strach z věci přirozených či nadpřirozených). OCD není vážná psychická porucha, protože je léčitelná, ale ne vždy se správné léčby pacientovi dostavuje.

Léčba

K léčbě obsedantně kompulzivní poruchy se používá jak farmakoterapie (antidepresiva) tak psychoterapie (kognitivně behaviorální terapie). Nejúčinnější je však kombinace obojího. Při psychoterapii je pacient postupně vystavován situacím, které mu působí úzkost, a to tak dlouho, dokud nedojde k jejímu poklesu. Těmto situacím musí čelit, aniž by vykonal kompulzi. Kompulzí se pacient zbaví až po vyléčení obsesí, protože právě ty jsou jejich příčinou. Problém je v tom, že psychoterapeut musí být osobnost vzbuzující důvěru a respekt. Pojišťovna léčbu pacientům proplácí a návštěva psychologa 1× za měsíc je neúčinná. Psychologů je málo a dobrých ještě méně. Pacienti jsou nezaměstnávatelní a finance na terapii nemají.

Obsese a kompulze

Obsese je chorobně utkvělá představa, myšlenka. Jsou to nutkavé jevy, nejčastěji myšlenky, popudy k jednání apod., které bezdůvodně ovládají mysl pacienta, i když se je snaží potlačit. Jsou automatické, časté, úzkostné, těžko kontrolovatelné. Paradoxně čím více se pacient snaží přestat na určitou věc myslet, tím je myšlenka vtíravější. Typickými obsesemi jsou strach, že pacient vážně onemocní, zraní se nebo ublíží sobě nebo ostatním.
Kompulze je jednání, které osoba trpící OCD, obvykle opakovaně, vykonává, aby se zbavila obsese a úzkostí, kterou způsobuje. Například u lidí, jejichž obsese se týkají bakterií nebo kontaminace, kompulze obvykle zahrnují opakované čištění a mytí nebo úzkostlivé vyhýbání se odpadkům a nepořádku. Obvyklými kompulzemi jsou kromě nadměrného mytí a čistění také shromažďování věcí, opakované dotýkání se objektů, počítání, opakování slov a frází, urovnávání věcí a další.

Typy

Nejčastější typy OCD:
obsese bez zjevných kompulzí (10 %)
nadměrný strach ze špíny a infekce (50 %)
kontrolování (strach z opomenutí, které by ohrozilo je nebo jiné lidi) (30 %)
jiné kompulze (opakování slov, čísel, dotykové kompulze) (10 %)
chorobný strach z neekologicky používaných aromatických přípravků, deodorantů, pracích a čisticích prostředků...

Míra rozšíření

celoživotní prevalence: 2-3 %
vyskytuje se ve stejném poměru u mužů i u žen

V kultuře

Stephen King napsal povídku N., která byla publikována ve sbírce povídek Za Soumraku. V této povídce je hlavní hrdina nositelem OCD díky místu, kde se údajně prolínají paralelní vesmíry.
Dále se OCD objevila např. ve filmech Lepší už to nebude či Letec. V obou případech jí trpěl hlavní hrdina v podání Jacka Nicholsona, respektive Leonarda DiCapria.
Osoby s poruchou OCD můžeme vidět i v seriálech jako je Můj přítel Monk v podání herce Tonyho Shalhouba nebo v seriálu Myšlenky zločince, kde si vraha trpícího OCD zahrál Alex O'Loughlin.
Postava trpící OCD se objevuje i v americkém seriálu Glee. Je to Emma Pillsbury, kterou ztvárnila Jayma Mays.
V seriálu Teorie velkého třesku jedna z ústředních postav Sheldon Cooper opakuje rituály, chová se přehnaně v mnoha situacích a byl poruchou OCD označen svou přítelkyní Amy Farrah Fowlerovou.
V seriálu Kriminálka Miami trpí OCD chemik Ryan Wolfe. Projevuje se to u něj častým čištěním služebních zbraní a chová se v mnoha případech přehnaně.
Další postavou s OCD je v seriálu Anger Management dcera Charlieho Goodsona, Sam Goodsonová, kterou ztvárnila Daniela Bobadilla.
V seriálu Chirurgové trpí OCD doktorka Miranda Baileyová.

Harry Potter fan arts

1. ledna 2017 v 22:39 | Wafer |  Obrázky
Ahoj všichni!
Tak jsem nedávno dočetla Harryho Pottera a Prokleté dítě a musím vám říct, že to bylo úžasné. Miluju to. ♥ Přečetla jsem to tak za tři dny. A protože mě přepadla nostalgie, přidám sem nějaké fan arty.