The Coffee Book Tag

27. října 2018 v 14:36 | Wafer

1. Čená káva: Jmenuj sérii/knihu,do které je těžké se začíst, ale potom už je to fajn.
Z větší části tomu možná odpovíá BZRK. Zezačátku jsem byla ke knížce dost skeptická a bylo to spíš takové buď a nebo, protože jsem ji původně ani nechtěla číst a čtení jejích prvních asi dvaceti stránek bylo krušné.
2. Pepermintové mocca: Jmenuj sérii/knihu,která je nejpopulárnější v zimě nebo v jiném ročním období.
Vrchol vánočního období pro mě představuje kniha Vánoční říše od Joea Hilla, protože i když je v ní zahrnuta vánoční tématika, svým dějem z tohoto tématu hodně vybočuje,což je pro mě vždy vítanou změnou, protože kdyby se moje Vánoce točily jenom kolem filmů jako Sám doma nebo Tři oříšky pro Popelku, na které se sice ráda podívám, ale mám to s nimi asi jako s cukrovím: když to přeženu, hodím z toho tyčku.
3. Horká čokoláda: Jaká je tvoje oblíbená série/kniha z dětství?
Jako úplně malý prcek jsem milovala Křemílka a Vochomůrku. Když už jsem uměla číst, četla jsem hlavně knížky od spisovatelky Jacqueline Wilsonové. Po jejích knihách ráda sáhnu dodnes, i když jseou určené spíše pro dvanáctileté děti.
4. Dvojité espresso: Jmenuj sérii/knihu,od které ses nemohla odtrhnout od začátku až do konce.
Kniha Myši byla v posledních měsících to nejlepší a nejúžasnější čtení, po kterém jsem šáhla. Dočetla jsem ji za pohé 4 dny, což je při mé zátěži ve škole vážně něco.
5. Starbuks: Jmenuj sérii/knihu,kterou vidíš všude.
Přijde mi, že Hadrový panák od Danieala Colea je na každém rohu, ale překvapivě mě to nijak neštve, knížku bych si chtěla co nejdřív přečíst.
6. Ups! Omylem jsi dostala kávu bez kofeinu: Jmenuj sérii/knihu, od které jsi čekala víc.
Kniha 9 draků od Michaela Conellyho byla součásti knihy Nejlepší světové čtení, ale nijak světoborná mi nepřišla. Klasická detektivka s ohranou zápletkou,kterou jsem si ale přesto ráda přečetla, protože si u toho alespoň oddychnu.
7. Perfektní mix: Jmenuj sérii/knihu,která byla hořká, ale i sladká, prostě totálně úžasná.
Noční můra nebo Trest pro hříšné od Johny Saula jsou knížky,které bych klidně četla pořád dokola. Tento autor mě jednoduše uchvátil.
 

Iron Man (2008)

7. srpna 2018 v 17:59 | Wafer |  Zajímavosti
Ahoj všichni!
Jelikož nemám moc nápadu na články, tak jsem se rozhodla vzít moje olíblíbené filmy (tedy marvelovky) a postupně o nich vydávat nějaké zajímavosti, které jste možná nevěděli.

1. Agent Phil Coulson měl mít původně ve filmu menší roli, ale díky tomu, že si jeho představitel Clark Gregg během natáčení dobře rozuměl s ostatními herci, bylo s agentem Coulsonem přidáno více scén.

2. Skladba,kterou v jedné scéně hraje Obediah Stane na piano, je od skladatele Antonia Salieriho. Salieri byl rivalem mladšího a známějšího W. A. Mozarta, stejně jako se ve filmu Obediah stává rivalem mladšího a úspěšnějšího Tonyho Starka.

3. Když Tony volá Rhodeymu,tak jde vidět,že ho Rhodes má v kontaktech jako The Superstar.

4. JASRVIS je zkratka z "Just A Rather Very Intelligent System".

5. Když se Tony probudí v jeskyni,má na sobě českou vojenskou bundu vzor "60", tzv. "jehličí".

6.V rané fázi scénáře jsme se měli dozvědět,že Tony navrhl chapada Dr. Otta Octaviuse ze Spidermana 2.

7. Logo Stark Industries je podobné logu firmy Lockhee Martin - spolutvůrci stíhačky F-22 Raptor.

Paměti jedné prodavačky 1

24. července 2018 v 19:14 | Wafer |  Paměti jedné prodavačky
Ahoj všichni!
Tak je tu nová série. Už nějakou dobu chodím na brigádu do Penny Marketu a chtělabych se s vámi podělit o nějké úsměvné situace, které jsem zažila, a možná některé, které vám trochu objasní, proč valná většina prodavaek bývá tak protivná,jak bývá.

1. Sedím na kase a namarkovala jsem paní broskve.
Paní: ,,Ale já tam mám i nektarinky."
Já: ,,No tak s tím už nic nudělám, už to je namarkované." - jakože.... proč si prosímvám dáváte nektarinky a broskve do stejného sáčku,když každé má jinou cenu (což je mimochodem na cenovce) a pak se na mě tváříte,jako bych vám zabila celou rodinu? :D Asi abych se na té kase nenudila a ještě jí to potřídila, ne? :D

2. Já: ,,Dobrý den, máte Penny kartičku?"
Pán: ,,Proč bych vám měl říkat, jakou kartičku mám nebo nemám, radši se koukejte, abyste mi to namarkovala dobře!" - Třeba proto, že půlhodinu nato přijdete a budete po mě pyskovat, že jsem vám to tam namarkovala za 5.90 místo za 5.10? Jen proto, že jste mi nedal tu přitroublou kratičku a radši na mě byl nepříjemnej?

3. Bylo něco před desátou a já jšla na přestávku. Jelikož mi ještě nebylo 18,tak musím chodit na přestávku do destíti, nebo prostě do čtyř hodin od doby, kdy dojdu do práce. No a zrovna ten den jsem byla na hlavní kase,na druhé kase seděla jedna spolupracovnice a já na ni zavolala, že na tu přestávku teda jdu. Došel pán a já jsem ho poprosila, aby si zašel ke kolegyni na kasu, ten samozřejmě dělal, že mě neslyšel a začal si vyndávat nákup ke mě na pás.
Já: ,,Pane, běžte si vedle na kasu, já odcházím."
Pán: ,,To mě jako už nevezmete?"
Já: ,,Nevezmu, musím jít na přestávku."
Pán se zatvářil jako paní v případu 1 a odešel si ke kolegyni.

4. Paní došla ke kase, vyndala si nákup a povídala si s nějakou nejspíš kamarádkou, že nemohla najít sirky a když jsem jí začala nákup markovat, řekla mi : ,,Pak vás poprosím ještě o ty sirky."
Já:,, Ale já vám je nemůžu donést,musím být na kase." (Jen tak pro vysvětlení: pokladní nemůže odejít jen tak z kasy,kdy se jí zachce, vždycky musí být na ní nebo kolem ni - uklízet kolem kas a tak - neříkám, že to paní měla vědět, ale řekla jsem jí,že z tama nemůžu odejít)
Paní: ,,Jasně,no tak děkuju."

5. Tento případ se podobá případu č. 4. Pán došel ke kase a zeptal se mě, kde máme sirky. Řekla jsem mu, že nevím,protože většinu času sedím na kase a ještě si tak úplně nepamatuju, kde co je, a že se bude muset podívat ještě jednou sám. Platilo to samé, co v případě č. 4 -nemůžu si jen tak odejít z kasy a jít to hledat s ním,zvláštť ,když je tam ještě fronta lidí, kteří čekají na to, až jim namarkuju nákup. Pán byl samozřejmě posléze nepříjemný a stěžoval si, jak je tu hrozný personál. Doteď přemýšlím,jestli jsem ho měla vzít za ruku a dovést ho přímo před ty sirky.
 


Kam tenhle svět spěje, když...

2. července 2018 v 20:46 | Wafer |  To, co se jinam nevešlo
Ahoj všichni!
Už jsem dlouho nenapsala žádný kecací článek,ale nedávno jsem si vzpomněla na něco, o čem bych chtěla napsat.
V prváku jsme měli na biologii supla. Konkrétně učitele, který nás z žádného předmětu neměl, tak byla celá třída zvědavá, co z toho bude. No... část hodiny s námi ani nebyl, protože si něco zařizoval, ale asi 15 minut před koncem hodiny došel a snažil se s náma bavit o věcěch,o kterých jsme v životě neslyšeli ani slovo.
V jednu chvíli jsme se dostali k celosvětovému dění a pan učitel prohlásil něco, co jsem opravdu nečekala. Řekl: ,,No nevím, kam ten svět spěje, když se lidi snaží mladým namluvit, že homosexualita je normální."
Zarazilo mě to proto, že většina lidí, se kterými jsem se setkala, měla přímo averzi vůči homosexuálům. Pan učitel si ale evidentně myslel, že když si člověk myslí, že homosexualita je normální, a takových lidí je spousta, automaticky je to znamení pro jistou zkázu lidstva nebo něco takového. Nevím, možná to tak přímo nemyslel, ale trochu to tak vyznělo. O tom se teď ale nechci bavit.
Chci se podívat na to, proč si někteří lidé myslí,že homosexualita je špatná, proti přírodě a ostatní by ji neměli respektovat a rozhodně by si neměli myslet, že je normální, nemám na mysli homofobní lidi, tak se označují ti, kteří mají fobii - nezvladatelný strach, i když v dnešní době je homofob každý, kdo má negativní názor na homosexuály. Jde opravdu jen o ty,kteří homofobii nemají a mají názory výše zmíněné.
Já osobně rozhodně nevidím důvod si myslet, že homosexualita není normální nebo je nepřirozená. Nepřirozená by byla tehdy, kdyby si ji lidé vymyslely. Kdyby si řekli: ,,Tak,teď vynalezneme novou orientaci, kdy budete přitahováni stejným pohlavím, aby si člověk mohl vybrat." Na takovémhle principu vznikla auta, mobily a spousta jiných lidských vynálezů. Ty jsou nepřirozené. Homosexualita je mezi tím vším to nejpřirozenější, co se v této době řeší. Když nemůže člověk sobě a svému okolí přiznat, že je homosexuál, tak si vlasně nemůže přiznat kým je. A to je pro člověka podle mého názoru to nejdůležitější v jeho životě. Přiznat si to, kým je a jaký je. Proč by se to mělo upírat homosexuálním lidem? Ve všem jiném jsou stejní jako ostatní.
Nedávno jsem četla článek o zrovnoprávnění homosexuálního manželství s heterosexuálním manželstvím a jeden nejmenovaný politik , který proti tomuto zrovnoprávnění dost protestoval, dokonce nazval homosexuály postiženými. Takže asi toliko k postoji českých občanů k této "nepřirozenosti", ale určitě ne jenom jich,

Filadelfský experiment

12. června 2018 v 10:37 | Wafer |  Zajímavosti
Filadelfský experiment (též Project Rainbow) je označení pro údajný vojenský experiment,který měl proběhnout na filadelfské námořní základně v Pensylvánii v Roce 1943. Podstatou experimentu mělo být skrytí či zneviditelnění torpédoborce USS Eldridge tak, aby nebylzjistitelný nepřátelskými sledovacími zařízeními.
Experiment byl založen na principu jednotné teorie pole, jejímž cílem je jednotně popsat povahu sil, které zahrnují elektromagnetické zíření a gravitaci.
Teorie měla být aplikována tak, aby silné elektromagnetické pole způsobilo ohnutí světelných paprsků kolem objektu. Tím by se stal neviditelný.
Při testu 22. července 1943 s posádkou se prý podařilo dosáhnout téměř úplné neviditelnosti, někteří svědci toto zmizení popsali jako zahalení objektu "nazelenalou mlhou"
Experiment byl údajně opakován 28. října 1943. Tentokrát se prý Eldridge nejen stal neviditelným, ale fyzicky zmizel z oblasti v záblesku modrého světla a teleportoval se do 320 km vzdáleného Norfolku ve Virginii. Zde byl prý pozorován námořníky z lodě SS Andrew Furuseth, načež opět zmizel z jejich dohledu a pak se objevil zpět ve filadelfii na původním místě. Podle odhadů celá loď cestovala zpět v čase asi 10 sekund. Přeživší Alfred Bielek potverzuje, že se jim podařilo cestovat v čase.
Udává se, že někteří námořníci, kteří byli na lodi, si po pokusu stěžovali na nevolnost, v horších případech došlo k interakci mezi materiálem a osobami,kdy části jejich těl byly "zataveny" do trupu lodě, a byli mrtví nebo úplně zmizeli.
Původ legendy lze vystopovat do roku 1955,kdy pisatel podepisující se jako "Carlos Allende" nebo "Carl Allen" zaslal několik dopisů ufologovi Morrisi Jessupovi (1900-1959). Allende tvrdil,že pozoroval zjevení a opětné zmizení torpédoborce, když sloužil na obchodní lodi SS Andrew Furuseth. Nepředložil ale žádné důkazy pro svá další tvrzení,ve kterých spojoval experiment s jednotnou teorií pole a údajným Einsteinovým řešením tohoto problému.
Případem bylyl inspirovány americké filmy Tajemná záře nad Pacifikem, Experiment Philadelphia,Experiment Philadelphia 2 a Neviditelná loď.


Návrat do Ulice strachu: Nebuď dlouho vzhůru

16. května 2018 v 12:05 | Wafer



Don't stay up late
Autor: R. L. Stine
Žánr: Horor
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2017
Počet stran: 248
Vlastní hodnocení: 98%

Exorcismus

15. května 2018 v 10:55 | Wafer |  Zajímavosti
Exorcismus (též vymítání) je úkon,jenž má za cíl z lidí, zvířat či věcí, označených za posedlé, vyhnat ďábla nebo jiné zlé síly. Tento úkon je i v současnosti součástí obřadů mnoha náboženství.

Exorcismus v šamanismu a ve středověkých náboženstvích

Představa, že člověk, zvíře či věc může být pod vlivem zlého ducha, je v dějinách lidstva velmi stará a dosti rosšířená. Lze ji nalézt v některých kulturách založených na šamanismu, ale také v helénsko kultuře či židovství.

Exorcismus v křesťanství

Nový zákon
Ježíšovo uzdravování se v tomto případě chápe jako vymítání, protože z tehdejšího pohledu za nemoci mohla přítomnost nečistých sil - démonů. Za akt exorcismu se dá považovat i vzkříšení mrtvého (např. Lazar z Betánie). V tomto přípdě měl být Ježíš tím,kdo poráží i smrt.
Nový zákon předpokládá existenci démonů jako samozřejmost a nejen evangelia, ale i různé části zvláště Pavlových listů, které obsahují rady ohledně obrany před vlivem zlého. Vyhánění zlých duchů tvoří součást rozličných zpráv o Ježíšově činnosti.
Křestní exorcismus
Vedle exorcismu posedlých se v křesťanství rozvinuly takzvané křestní exorcismy,svýmprůběhem méně dramatické, ale nesoucí podobný význam. Jde o obřad vyhánění zlých sil z katechumena, tedy člověka připravujícího se na křest. Formule křestních exorcismů představují v dějinách křesťanství velmi důležitou součást křtu. V římskokatolické církvi nicméně prošel křestní obřad po Druhém vatikánském koncilu (shromáždění více než 2500 katolických biskupů,jejichž cílem bylo reagovat na potřeby doby) výraznou reformu,jež křestní exorcismy odsunula do pozadí.

Exorcismus dnes
Dnes se rozlišuje tzv. malý a velký exorcismus. Malý exorcismus je obřad, jímž se katechumen při křtu zříká ďábla,všeho, co působí a čím sepyšní. Pro vykonávání velkého exorcismu je biskupem pověřen zvláštní kněz, zvaný též exorcista.
V současné praxi se klade velká pozornost, aby ,,posedlost zlým nebyla zaměněna s psychickou chorobou".

Exorcisté

Služba exorcisty byla velmi rozšířená na konci 3. soletí. V této době byl součástí katechumenátu a křestní liturgie. Církevní spisovatelé prvních století označují za nejjednodušší a nejběžnější prostředek proti zlu znamení kříže. Mezi další prostředky obrany byly a zůstávají považovány v církvi Ježíšovo jméno, svěcená voda a požehnané předměty.
Dnes je označení exorcista užíváno pro kněže pověřeného biskupem většinou na dobu určitou, aby prováděl na území diecéze velký exorcismus.
Mezi kněze, kteří jsou známí jako exorcisti nebo působili na našem území,patří Gabriele Amorth, Vojtěch Kodet, James J. LeBar či Elias Vella.

Exorcismus v hinduismu

V hinduismu se posedlost někdy považuje za svatý stav, pokud do těla vstupuje bohyně Kálí, některá z jejích inkarnací či jiné božstvo. Věřící proto takto ,,posedlé" uctívají a žádají od nich požehnání. Pokud ovšem jde o cizí duchy,kteří tělo do určié doby neopustí, je povolán místní vymítač, který má ducha z těla vyhnat.
Základní způsoby exorcismu jsou mantra a jadžňa používané ve védských a tantrických tradicích.

Exorcismus, psychiatrie a medicína

Podle většiny psychiatrů ,,stav posedlosti" neexistuje, nebo jinak nahlíženo, to co je z hlediska exorcismu poselost, má přirozenou příčinu v duševní chorobě.
Méně obvyklý pohled, který není v přímém sporu s náboženskou stradicí, se pouze staví skepticky k názoru, že lze snadno rozlišit případnou posedlost a duševní chorobu, a to předevšímkvůli diferenciální diagnostice (ze všech možných diagnóz se vybírá ta nejpravděpodobnější), která se dosud nachází v plenkách. Takto je velmi nesnadné rozlišit od sebe různé choroby, které se označují jako schizofrenie, deprese, dyslexie, hraniční poruchy apod.
Výsledky psychiatrie a medicíny vedly naopak k vývoji křesťanského názoru na posedlost. Dnes se uznává, že řada stavů byla v minulosti považována za posedlost mylně. Navzdory tomu exorcismus jako řešení duchovních problémů přetrvává,pouze je snaha odlišit posedlost od duševních chorob.

Exorcismus ve filmu

Téma exorcismu bylo zpracováno v řadě filmů, zejména hororového a mysteriózního žánru. Jmenovat lze na příklad oscarový snímek Vymítač ďábla ("The Exorcist") z roku 1973.

Teeth.jpg

23. dubna 2018 v 12:57 | Wafer |  Creepypasty
Nikdy mě nikdo na základce moc nezajímal. Všichni na mě byli moc hrubí a nudní. Vyrostl jsem v malé čtvrti, kde nebylo moc lidí, co se zajímali o umění jako já, takže jsem odešel z domova a začal jsem chodit na úžasnou školu umění. Je jako každá univerzita, až na to, že je plná nafoukaných lidí. Jediný důvod, proč jsem tady, je to, že jsem se vždycky chtěl stát ilustrátorem. Designér knih pro děti. Vždycky jsem se zajímal o dětská média a o klasické knihy, jako je Arthur série. Takže když jsem šel žít na vysokou, vzal jsem všechno zpět, když jsem zjistil, že hodně studentů tady byli ti "revoluční umělci", znáte to. Ti, kteří rádi šplíchají barvu na plátno a tvrdí, že je to umění. Nejsem toho moc velký fanda, ale neodsuzuji to.
Na nové místo jsem si zvyknul docela rychle, byl jsem na koleji s pár studenty. Byli jsme tam já, grafický designér Josh, filmařka/animátorka Lilly a ještě jeden kluk Daniel. Daniel byl jeden z těch "revolučních umělců", které jsem vám právě popsal. Jeho pokoj byl plný fotografií rozmazaných žen a vždy si pouštěl divnou hudbu. Bylo to něco jako hudba ze šedesátek. Taky kouřil, takže jeho pokoj vždycky smrděl jako starý popelník. Bylo to dost nechutné, ale byl to dobrý chlapík, my všichni nejspíš byli. Brzy jsme se stali takovou tou malou skupinkou přátel.
Byl to pro nás začátek nového období a po létě stráveném doma jsme se znovu vrátili na kolej. Všichni jsme si vybalili a začali jsme si povídat o tom, co jsme podnikli v létě.
,,Já jsem dělal turistiku s mým nevlastním tátou. Šli jsme na jeden z těch letních kempů," řekl Josh.
,,Já jsem většinu času strávila se svojí přítelkyní, dívaly jsme se na filmy a na sport," řekla Lilly. Hodně času strávila tím, že si stěžovala, jak jí její přítelkyně chybí, ale byli jsme rádi, že si užily nějaký čas spolu. Ani jsem se o tom moc nezmiňoval. Dělal jsem obvyklé věci, chodil jsem na párty a na výlety s mojí rodinou. Nic speciálního. Právě jsem chtěl promluvit, když jsem byl vyrušený.
,,Já jsem léto strávil u zubaře," uslyšeli jsme Daniela. ,,Můj táta je doktor, tak jsem s ním někdy šel a prozkoumával jsem nemocnici. Nejvíc jsem si oblíbil zubní kliniku, mohl jsem se dotýkat zubů a cítit je. Bylo to super." Všichni jsme na něj koukali trochu zmateně. Mohli jste nechat náhodné lidi chodit do nemocničních pokojů? Nechat ho samotného, aby si hrál s věcmi? Bylo nám to tak trochu jedno. Věděli jsme, že Daniel stejně byl ten typ člověka. Byl známý tím, že se dostával do problémů "v zájmu jeho umění". To byla jeho omluva.
Všichni jsme strávili první dva dny děláním úkolů. Všichni jsme věděli, co máme dělát. Já měl přirozeně studovat nějaké ilustrace a jen okopírovat jejich styl, Josh utratil nějaké peníze za nový Mac, aby mohl dělat víc designových testů, a Lilly si musela začít hrát s hlínou. Bylo to fajn, když jsme všichni byli na naší koleji a navzájem si předávali nápady. Tedy bylo to fajn do té doby, než nás Daniel začal urážet. Nebyl stejný od té doby, co se vrátil z letních prázdnin. Zdálo se, že je chladnější a vzdaluje se nám. Předpokládali jsme, že se mu během prázdnin něco stalo, tak jsem se rozhodli to nechat být. Nikdy nám neřekl nic o jeho projektech, popravdě nám nikdy neřekl, co bylo jejich tématem. Pro Daniela bylo normální, že byl rezervovaný, ale nikdy tak moc. Každou noc si vždycky udělal večeři a zavřel se ve svém pokoji, zapnul muziku a nikdo ho neviděl až do rána. Zbytek z nás rád chodil ven, na bowling nebo na koncert. Daniel by se k nám obyčejně přidal, ale teď už ne.
Jednu noc jsme si já a Josh vyšli ven. Lilly s námi nešla, říkala, že se chce ujistit, že je Daniel v pořádku, když s námi teď pár dní nemluvil. Vyhověli jsme jí. Strávila večer klepáním na jeho dveře a přesvědčováním ho, aby s ní mluvil. Než jsme odešli, viděl jsem, že jeho dveře byly otevřené a Lilly vstoupila dovnitř, než se znovu zamknuly. Zapomněli jsme na to a vyrazili jsme. Šli jsme se podívat na film a pak na pár drinků. Byla to sranda, domů jsme dorazili až kolem druhé ráno. Když jsme dorazili, Josh mi jenom popřál dobrou noc a šel rovnou do postele. Já ne, byl jsem dost hladový. Pití mě vždycky vyhladovělo, tak jsem se šel podívat do lednice, kde jsem našel studenou pizzu ze včerejška. Chtěl jsem jít zpět do mého pokoje, když jsem si všiml něčeho, čeho jsem si dřív nevšiml. Daniel nebyl ve svém pokoji a Lilly nebyla ve svém.
Kvůli Danově divnému chování a jeho zamykání se v pokoji a taky kvůli tomu, že Lilly nikam nechodila, pokud nám nedala vědět, mi to přišlo divné. Šel jsme k jeho dveřím, zaklepal jsem a dveře se zrovna otevřely. Nemyly zamčené nebo tak. Řekl jsem si, že on a Lilly šli někam s jejich uměleckými přáteli, ale Daniel by nikdy nenechal dveře takhle otevřené. Vždycky jsem byl zvědavý, tak jsem vstoupil dovnitř, abych zjistil, jestli tam jsou známky toho, kam mohli jít. Jeho klíče byly pryč, jeho sako bylo taky pryč, ale jeho peněženka ležela na stole. Další zvláštní věc byla ta, že si nechal laptop na posteli a byl zapnutý. Obrazovka stále svítila. Moje zvědavost vzrostla. Možná to byla moje šance dozvědět se víc o tom uměleckém projektu, který tak skrýval. Daniel byl přeci "skvělý umělec", tak to mohlo být cokoliv. Všiml jsem si, že má připojené USB a dva soubory na obrazovce. Jeden se jmenoval "Fotka zubařů" a druhý byl obrázek s názvem "teeth.jpg". Klikl jsem na "Fotku zubařů" a byly tam jen fotky zubů a plastických modelů zubů. Nic zajímavého. Vyjel jsem ze souboru a rozhodl se podívat se na "teeth.jpg".

Ten obrázek bude navždy vypálený do mojí mysli. Vyděsilo mě to tak, že jsem zabouchl laptop a třásl jsem se, když jsem šel zpět. Nebyl jsem si jistý, jestli chci obrazovku zvednout znovu, alev věděl jsem, že musím, jinam by Daniel zjistil, že se někdo dotýkal jeho laptopu. Znovu jsem zvedl obrazovu a chvilku zíral na obrázek, než jsem se nervózně odtáhl. Pak jsem se rozhodl. Musím to ráno ukázat Lilly a Joshovi. Tohle bylo vážně špatně.
Bylo to fakt šílený. Tedy, věděl jsem, že Daniel byl ten umělecký týpek, ale tohle bylo šílené. Vrátil jsem se k sobě do pokoje a vzal si USB. Pak jsem se vrátil do Danielova pokoje a zkopíroval jsem na něj obrázek. Chvíli jsem se na něj koukal. Snažil jsem se to nepovažovat za manipulaci s fotkami, ale bylo na tom něco tak špatného. Možná to byly ty černé bezduché oči nebo to, že kdokoli nebo cokoli to stvoření bylo, zvláště a znepokojivě otvíralo ústa. Skoro to vypadalo nuceně. Stejně jako bylo to stvoření, nebo co to bylo, nuceno takto pózovat. Odhodil jsem to jako pouhou myšlenku a spravil jsem laptop, takže vypadal, jako by s ním nikdo nehýbal, a šeljsem zpět do svého pokoje- O chvíli později jsem uslyšel naše vchodové dveře, potom zvuk kroků, a následně zamykání Danielových dveří. Daniel byl zpět doma...ale Lilly nikde nebyla.
Druhý den ráno jsem počkal, až Daniel půjde na jednu ze svých přednášek, a protože byl pátek, já a Josh jsme měli ráno volno. Rozhodl jsem se, že teď je dobrá chvíle ukázat Joshovi ten obrázek. Zeptal jsemse ho, jestli chce vidět, co před námi Daniel schovával, a on zmateně, ale dychtivě, řekl ano. Přinesl jsem svůj laptop do obýváku, zapojil jsem své USB a otevřel jsem ten obrázek. Josh vydechl a prohlédl si ho.
,,C... Co to je sakra za věc?!" Jen podle jeho reakce jsem mohl říct, že jsme mysleli na stejnou věc. Tohle nemohl být obrázek na nějaký umělecký projekt. Není možné aby to prošlo jako kus výtvarného umění, ne? Teda, myslím tím, jistě, nějaké umění bývá děsiví, ale nedokážu si představit jeho učitele, že by ocenil něco tak strašidelného a nechutného.
,,Vím, že Daniel může být dost strašidelnéj týpek, ale... tohle není správný. Musíme to ukázat Lilly-" Podávali jsme se na sebe. Kde byla Lilly? Uvědomil jsem si, že včera se s Danielem nevrátila a dnes ráno ji nikdo z nás neviděl. Když jsem Joshovi řekl, co jsem včera večer udělal, začal si dělat starosti. Lilly nebyla ten typ člověka, který by odešel a nikomu nic neřekl. Vzal jsem si mobil a zavolal jí. Chvíli bylo ticho. Potom jsme z Lillyina pokoje uslyšeli bzučivý zvuk. Josh vstal a šel do Lillyina pokoje, vrátil se s jejím mobilem v ruce a ustaraným výrazem na tváři. Lilly byla pryč a my ji nemohli nijak kontaktovat.
,,M...Možná právě odešla na přednášku a zapomněla si mobil..." navrhl jsem. Josh zavrtěl hlavou a nervózně si kousal rty.
,,Ne, Lilly nemívá v pátek přednášky, pamatuješ? A normálně by nám řekla ahoj a vzala si mobil! Vždyť na něm skoro žije, pořád píše její přítelkyni." Měl pravdu. Lillyin život se točil kolem jejího mobilu, zakže nám bylo jasné, že není možné, aby ho zapomněla. Najednou jí telefon začal svítit. Někdo jí volal. Oba jsme se podívali na mobil a pak na sebe, než ho Josh dal mě. Dal jsem si ho k uchu. ,,Haló?"
Na druhém konci se ozvala její přítelkyně. Poznal jsem jí podle jejího chraplavého hlasu. ,,Ah! Lilly, tady jsi. Díky Bohu, že jsi v pořádku... nenapsala jsi mi celou noc a ani tohle ráno... Myslela jsem, že se něco děje!"
Trochu jsem se ušklíbl, když jsem si uvědomil, že ji musím zklamat, protože nejsem Lilly. Když jsem promluvil, slyšel jsem, že její přítelkyně začíná být naštvaná. Dýchala těžce a slyšel jsem, jak potahovala, když plakala. Cítil jsem se kvůli ní špatně, ale možná to byla má šance zjistit, co je s Lilly.
,,K... Kde je Lilly? Nemluvila se mnou od včerejší noci. Myslela jsem, že si ze mě jenom dělá srandu, ale teď nevím." Podíval jsem se zmateně na Joshe. Dal jsem hovor na reproduktor a zeptal se jí: ,,Proč sis myslela, že si z tebe Lilly dělá srandu? Řekla něco divného?"
,,Ano," řekla její přítelkyně. ,,Poslala mi jednu zprávu okolo 1:30 ráno."
Podíval jsem se na Joshe, nejž jsem se zvovu zeptal. ,,Co bylo v té zprávě?"
,,Pomoz mi."
Podíval jsem se ustaraně na Joshe. Lilly by na nikoho nikdy neudělala takový prank, už vůbec na její přítelkyni. Už hodněkrát nám říkala, jak její přítelkyně bývá paranoidní, takže jsme věděli, že by takovou zprávu neposlala, pokud by neměla důvod. Pokračoval jsem v rozhovoru s její přítelkyní, ale nikam to nevedlo, tak jsem ji ujistil, že víme, kde Lilly je, a že jí dnes večer zavolá. Její přítelkyně zněla podezřívavě, ale souhlasila a zavěsila. Já a Josh jsme přecházeli sem a tam. Neměli jsme tušení , co by to mohlo znamenat. Proč by Lilly posílala takovou zprávu?
Chvíli jsme nad tím přemýšleli a rozhodli jsme se, že vynecháme naše přednášky, dokud nezjistíme, kde Lilly je. Strávili jsme hodně času přemýšlením nad věcmi a sepisováním spojitostí, které nás napadly. Potom mi Josh přečetl ten seznam nahlas, takže jsem se nad tím mohl zamyslet.
,,Zaprvé, Lilly šla do Danielova pokoje kolem desáté večer. Je zamčená v jeho pokoji. Pak jsme se vrátili ve dvě ráno. Během toho, jak jsme zjistili, kolem 1:30 ráno napsala Lilly textovku svojí přítelkyni, která říkala "pomoz mi". Ty jsi zjistil, že ani Lilly ani Daniel ještě nejsou doma. Danielovy dveře jsou odemčené a jeho laptop pořád zapnutý. Našel jsi ten obrázek a potom jsi odešel. Vrátil ses k sobě do pokoje a slyšel jsi Daniela vrátit se domů, ale Lilly ne. Lilly pořád není dima, ale Daniel ano... co to sakra znamená? Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem dospěl k závěru. Nechtěl jsem k němu dojít, ale bylo to jediné rozumné vysvětlení. ,,Daniel Lilly něco udělal. Musíme si s ním promluvit, jestli Lilly večer nepřijde domů, jasný?" Josh vypadal šokovaně, ale souhlasil. Daniel mohl být naše jediná šance, aby jsme zjistili, co se stalo Lilly.
Později té noci jsme stálenic o Lilly nevěděli. Věděli jsme, že její přítelkyně bude brzy volat, tak jsme se rozhodli vypnout mobil. Nechtěli jsme jí uklidňovat lhaním. Čekali jsme asi do šesti odpoledne, než Daniel konečně přišel domů. Vypadal trochu překvapeně, když nás viděl, jak stojíme v obýváku, položil svojikreslící složku a brašnu na pohovku, když jsme se postalivi. Josh na něj promluvil a bylo vidět, že se snaží udržet klid.
,,Danieli, rádi bychom si promluvili... o Lilly." Danielovy oči se trochu zúžily. Naklonil se k nám a vypadal zmateně, když se nás ptal ,,Proč? Je... něco špatně?" Potřásl jsem hlavou. Nechtěl jsem, aby si myslel, že ho z něčeho obviňujeme. Nikdy bychom od něj nezískali odpovědi, kdybychom ho přímo obviňovali. Daniel se odvvrátil a poškrával si zápěstí pod jeho šedým svetrem. ,,Tak co je? Je v pořádku? Chci říct, vím, že tady minulou noc nechala svůj mobil, tak jsem věděl, že jí nemůžu nijak kontaktovat..." Nic jsme neříkali. Nebyli jsme si moc jistí, co mu říct. Jak jsme se ho měli zeptat, jestli jí něco neudělal, bez toho, aniž by to bral jako urážku?
Pak jsem si něco uvědomil. Chvíli mi trvalo si to srovnat, než jsme promluvil.
,,...právě jsi řekl, že si tady nechala mobil. Jak jsi to sakra věděl?"
Viděl jsem, jak se Joshovy oči rozzářily. Právě si uvědomil tu samou věc. Jak mohl Daniel vědět, že si tady nechala mobil, kdyby spolu nikam nešli? Už jsme věděli, že si Lilly mobil nikdy nezapomíná, tak jak věděl, že si ho zapomněla?
Daniel nám neodpověděl. Byl ticho a pak odešel do svého pokoje. Zabouchl za sebou dveře. Šli jsme k jeho dveřím a klepali jsme na něj než zakřičel. ,,Nechte mě na pokoji! Mám práci! Jsem si jistý, že se Lilly dnes večer ukáže... přestaňte být paranoidní!"
Nevěděli jsme co dělat. Daniel toho určitě věděl víc, než říkal, ale nebyla šance, že bychom to z něj dostali. Tak jsme se vrátili do obýváku a posadili se na pohovku. Prohrábl jsem si vlasy. Co se to sakra děje? Pak jsem si uvědomil, že si Daniel nechal na pohovce tašku. Asi byl moc rozčílený na to, aby si je vzal, když běžel do svého pokoje. Podíval jsem se na Danielovy dveře, ale neslyšel jsem, že by vycházel z pokoje. Věděl jsem, že si pro tu tašku za chvíli přijde.
V jednu chvíli jsem vzal jeho tašku a vyprázdnil její obsah na konferenční stolek. Viděl jsem joshovy vyděšené oči, enž na mě zašeptal. ,,C...Co to děláš? Co když tě uvidí?!" Bylo mi to jedno. Musel jsem zjistit všechno o Lilly. Byla to spolubydlící, ale taky nejlepší kamarádka. Nemohl jsem prostě počkat, až se to vyřeší samo. Prohrabal jsem se dokumenty a něčím, co vypadalo jako lístky. Vzal jsem je a strčil je do kapsy, pak jsem našel zapínací tašku na dokumenty. Dal jsem ji Joshovi do ruky a řekl jsem mu, ať toschová.Šel ji schovat do svého pokoje. Já jsemvšechny ostatní věci rychle schoval zpátky do Danielovy tašky a dal ji tak, jak byla předtím. Pak jsem šel za Joshem do jeho pokoje.
Viděl jsem Daniela jít zpět do obýváku a brát si jeho tašku, pak šel zpět dosvého pokoje. Josh vzal zapínací tašku zpod polštáře a oba jsme si sedli na postel. Nic jsme neříkali. Jen jsme přečetli nadpis.
"Teeth"
Páteří mi projel mráz. Věděl jsem, co bude uvnitř. Věděl jsem, že cokoli tam bude, bude to souviset s obrázkem, který jsem našel na počítači.. ale to, co jsme viděli, nebylo nic, co jsme očekávali.
Byla to série fotografií. První fotka vypadala jako opuštěný pokoj. Stěny byly pokryté květinovými tapetami a podlaha byla jen vlhkým dřevem. Vypadal, že nebyl používaný roky. Potom, další fotky byly jenom fotky nástrojů a plastových nástrojů. Všimli jsme si, že všechny ty nástroje souvisely se zubařstvím. Víte, ty jehly a vrtačky. Byly to děsivé fotky, ale byla to následující fotky, kvůli kterým jsme zbledli.
Byly to fotky usmívající se Lilly.
Prohlédli jsme si každou Lillyinu fotku a na každé měla její velký zubatý úsměv. Byl roztomilý, jeden z jejích nejvýraznějších rysů byl její velký přední zub. Jen ten levý. Vždycky jsme si mysleli, že je to roztomilé... ale teď to nebylo nic k smíchu. Všimli jsme si, že na pozadí fotem byly štítky se všemi zuby a každý byl označený. Byly tam nápisy jako "odstranit" nebo "nahradit". Josh z toho byl na prášky a já byl vyděšený víc než kdy jindy. Věděli jsme, že nemůžeme na Daniela s těmi fotkami vyrukovat, nikam by nás to nedostalo. Jen jsme hodně dlouho seděli v tichu a zírali nevěřícně na ty fotky. Pak jsem si vzpomněl na tu vstupenku, kterou jsem našel a dal si ji do kapsy. Vytáhl jsem ji a dal si ji před oči. Stálo tam:
Skupinová vstupenka: 2
Místo: Station Road
Čas|Datum: 28/09/2011 - 11:34 pm
Podívali jsme se na sebe. To bylo včera večer. Přesně jsme věděli, co musíme udělat. Musíme zjistit, kde je Lilly. Neviděli jsme Daniela zbytek večera a Josh začal být neuvěřitelně paranoidní. Zeptal se mě, jestli může dnes spát u mě v pokoji a i když jsem si myslel, že je to trochu dívné, nevadilo mi to. Teda, byl fakt vystrašený, tak jsem ho nechtěl nechat samotného. Když Josh spal, vytiskl jsem ten divný obrázek jako důkaz a pak jsem většinu noci strávil plánováním na další den. Už jsem napsal našim učitelům, že se neukážeme, porotože "jsme nemocní", a podíval jsem se, jak daleko je Station Road. K mému překvapení to bylo jen několik hodin jízdy auatem. Tak jsem si řekl, že vezmeme Joshovo auto, abychom se dostali na Station Road a zjistili, kam odtud Daniel a Lilly šli.
Celou dobu jsem nepřestával zírat na teeth.jpg. Na mysl mi přišla hrozná myšlenka. Nechtěl jsem na to myslet, ale mohla to být možnost. Byl ten člověk na fotce Lilly? Vždycky, když jsem nad tím začal přemýšlet, jsem to setřásl a říkal jsem si, že jsem jenom paranoidní... ale dávalo by to smysl. Načasování, fotografie... zapadá to do sebe. Nechtěl jsem tomu věřit a ani jsem se nechystal, dokud nenajdeme Lilly.
Další ráno jsme se já a Josh probudili kolem šesté. Chtěli jsme odejít dřív, než se Daniel vzbudí a museli jsme se ujistit, že jsme zamknuli dveře od našich vlastních pokojů. Taky jsme se rozhodli vzít Lillyin mobil s sebou. Nechtěli jsme zanechat jedinou stopu toho, že jsme byli podezřívaví. Odešli jsme z koleje a nastoupili do Joshova auta. Vzal jsem s sebou malou tašku plonou věcí jako fotky, baterka, foťák a zápisník s perem. Museli jsme si nastavit cíl na GPS než jsme vyjeli.
Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že je to v docela opuštěné části města. To místo bylo prakticky opuštěné. Všechno, co jsme mohli vidět, byly vysoké budovy a malé prázdné domy. Vyndali jsme fotku pokoje a začali jsme obcházet malé domy. Přikládali jsme své obličeje ke sklu, abychom viděli, jestli nenajdeme stejnou tapetu jako na té fotce. Strávili jsme tím dobrých pár hodin. Nic. Jen jsme chtěli Lilly zpět. Josh se tak rozčílil, že přišel k jednomu z domů a začal kopak do jeho zdí, zatímco křičel z plných plic. ,,Danieli, ty odpornej bastarde!"


Když kopl do zdi naposledy, všimli jsme si, že se začala trhat. Jako papír. Josh se podíval na svoji nohu a všiml si, že ze zdi odtrhl něco, co vypadá jako kus namalovaného papíru. Začal odtrhávat zbytky papíru ze zdi a odhalil tak venkovní sklep. Dveře byly rustikální a poškrábané, ale všimli jsme si, že kovová rukojeť je čistá... jako by s ní někdo manipuloval. Josh se na mě ohlédl a já jsem přikývl. Rychle jsem to vyfotil jako důkaz. Josh pak zatlačil do dveří a k našemu překvapení byly zablokované kusem dřeva, které ale Josh mohl jednoduše odstranit. Pak jsme dveře pomalu a opatrně otevřeli. Kdo ví, co uvnitř je? Bylo to očividně ukryté z nějakého důvodu.
Kdybychom věděli, co nás čeká, možná bychom nebyli tak vyděšení.
Jak jsme vstoupili dovnitř, do nosů nás udeřil zápach. Nikdo z nás nevěděl, co to bylo za pach, ale oba jsme se hend cítili nějakým způsobem nemocní. Josh se zastavil a zakašlal; zakryl si ústa košilí. Jak jsem šel, začínalo se mi chtít zvracet. Vyndal jsem baterku a posvítil jsem na místnost obloženou černým kamenem. Šel jsem dál, nic jsme neslyšeli. Jak jsme šli dál do místnosti, zápach jen zesiloval. Začínalo to být fakt hrozné, že Josh za mnou se pozvracel. Podíval jsem se po místnosti a na zemi jsem zahlédl něco, co mi zrychlilo tep a baterka mi spadla na zem.
Byl to Lillyin pletený svetr. Byl to ten svetr, který si vždy brala, když jsme šli ven na bowling nebo na pizzu, byl to ten samý šedý svetr se samými trčícími nitěmi na rukávech v místech, kde by je žužlala. Zahlédl jsem Joshe koutkem oka; jeho oči byly stejně rozšířené jako moje a všechna barva z jeho tváře se vytratila. Pomalu jsem ten svetr zvedl, podržel jsem ho před sebou a všiml jsem si, že je na něm velká krvavá skvrna. Začínala u límce a jak šla dolů, ztrácela se.
Teď jsem to byl já, kdo zvracel. Zhroutil jsem se na kolena. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ani jsem nevěděl, co si mám myslet. Brzy jsem se dal dohromady a znovu se postavil držíc baterku, když jsem dával svetr do tašky. Silně jsem stiskl uslzená víčka k sobě. Na místě, kde jsem stál, jsem nic nenašel a uslyšel jsem, jak za mnou cvakl vypínač. Místnost naplnilo červené světlo... a pak jsem ho uslyšel.
Josh křičel nahlas víc, než cokoli, co jsem kdy slyšel. Můj žaludek se zauzoval, když jsem namířil světlo na místo, kde stál. Stál u velkého černého stolu. Díval jsem se na něj, jak tam zděšeně stál, jako by byl přimrzlý. Mohl jsem si jenom představovat, na co se dívá, a opravdu jsem si přá, abych to nechal jen své představivosti.
Ustoupil jsem na bok a podíval se před sebe.
Byla to Lily. Byla připoutaná na stůl a měla jen džíny. Její tělo bylo pokryté tlustými vrstvami lepenky, které ji držely na místě. Jedna její ruka se jí tiskla na bok, ale druhá nebyla nikde vidět. Místo ní byl jen pahýl zalepený lepenkou a pod ní prosvítala krev. Těžce se mi dýchalo, žaludek jsem měl zkroucený a dýchalo se mi tka špatně, že jediné, co jsem mohl, bylo zírat. Podíval jsem se na Lillyinu tvář. Její hlava byla zakloněná dozadu a její oči byly vyrvané; místo nich byl černý vosk, který naplnil prázdné oční jamky. Její nos byl zkroucený a zlomený, roztažený na mnoha místech... ale nejhorší byla její ústa.
Její ústa byla nuceně otevřená a viděli jsme, že byla plná stejného černého vosku. Její zuby byly rozdrceny a uštípány. Pak jsem si všiml, že má roztržené tváře, aby byly vidět ostatní zuby, které byly také vytrženy z pusy. Tvořilo jí to zkřivený, strašlivý úsměv. Ten byl ale zakrytý její zaschlou krví. Díval jsem se na ruku, která držela ústa otevřená. Byla to její ruka. Její vlastní ruka byla přitisknutá na roztrhanou tvář. Maso bylo roztrhané, rozpadalo se pod nehty. Její nehty byly rozštěpené a popraskané; se sponami a nitěmi, které držely ruku na svém místě. Červené fluorescenční světlo tvořilo děsivé stíny a zdůrazňovalo všechny groteskní rysy, které byly nyní na Lilyině tváři.
Tiše jsem vytáhl obrázek "teeth.jpg" a podíval jsem se na něj, poté na skutečnost. Byly stejné. Josh přejel třesoucí se rukou po Lillyině tváři; pak se zhroutil k boku stolu. Slyšel jsem, jak vzlyká, než se přesunul ke mě. Měl jsem pocit, jako bych byl na pokraji zhroucení, než mě něco zaujalo.
Cítil jsem přítomnost někoho jiného, kdo přišel do místnosti... ale už jsem věděl, kdo to je... a věděl jsem, že s tím neůžu nic dělat. Slyšel jsem, jak se dveře zavřely, a dřevěnou desku, která nad nimi byla umístěna. Slyšel jsem zvuk kroků. Syšel jsem ho stále blíž a blíž, dokud jsem necítil jeho přítomnost za sebou. Věděl jsem, že je tam, a věděl jsem, že neexistuje žádná jiná cesta. Uslyšel jsem jeho hlas velmi blízko za mnou.
,,Je mi líto, že jsem to musel zjistit tímhle způsobem... ale je to v pořádku. Je to všechno kvůli umění."
... Ale to nebylo to, z čeho jsem se zhroutil. Odteď už jsem věděl, že je můj život zpečetěn, ale poté, co domluvil, jsem uslyšel ještě jeden tichý zvuk, který způsobil, že mě zabolelo u srdce, a slzy se mi zkutálely po znecitlivělých tvářích; ještě předtím, než se mi zastřel pohled a mé ruce uklouzly ze stolu.
Slyšel jsem Lilly, jak se dusí.


Prý budu šťastná...

12. března 2018 v 21:48 | Wafer |  To, co se jinam nevešlo
Před nějakou chvilkou u nás byla mamčina kamarádka a jen tak mezi řečí prohodila, že se naučila číst z ruky a už to dost obstojně ovládá. Mě, mamku, i mou kámošku (která u nás ten den spala) strašně lákalo to vyzkoušet.
Popravdě jsem byla trochu nervózní a nebyla jsem si jistá, jestli to chci vůbec slyšet. Protože, možná to některým bude připadat směšné, takovým věcem jako je čtení z ruky nebo vykládání karet (to jsme taky zkoušely) věřím.
Musím říct, že to, co jsem se dozvěděla, mě dost mile potěšilo. Především prý budu v životě šťastná. To je podle mě ta nejdůležitější věc. Být šťastný. Taky se dokážu prosadit, říct svůj názor (s čímž nejspíš souvisí i moje vlastnost, že když už nějaký ten názor mám, tak ho jen tak nezměním). Tuhle vlastnost jsem měla z naší trojice jako jediná, což mě překvapilo, protože mamka mi přišla jako průbojný člověk. No, asi jsem ji za těch 17 let nestihla ještě pořádně poznat.
Další věc, u které jsem si jistá, že se mi určitě splní, je ta, že budu hodně cestovat. Miluju cestování. Je to asi jeden z mých největších snů, procestovat všechny ty krásný města po světě a tak.
Taky bych měla potkat dvě velké lásky. A mít dvě, maximálně tři děti.
Zmiňovala jsem i vykládání karet, což jsme tedy taky dělaly, ale z toho už si bohužel nic nepamatuju, ale mám i takový pocit, že by to stejně už nebylo aktuální. Nejsem si jistá, na jaký časový úsek jsme si vykládaly.
Každopádně doufám, že vás článek zaujal. Do komentářů mi třeba napiště, jestli se čtením z ruky a vykládáním karet máte nějaké zkušenosti a jestli tomu věříte.

Výsledek obrázku pro happiness quotes

Gravity Falls

9. března 2018 v 22:51 | Wafer


Výsledek obrázku pro gravity falls

Animovaný/Komedie/Rodinný/Horor
USA, 2012 - 2015, 41x22 min

Výsledek obrázku pro gravity falls

Rodiče pošlou dvojčata Dippera a Mabel na léto k prastrýčkoví Stanovi do Gravity Falls, kde děti zjistí, že se ve městě děje něco velice zvláštního.

Výsledek obrázku pro gravity falls

Můj názor:
Na tnhle seriál jsem se původně chtěla podívat jenom proto, abych zjistila, proč ho lidé spojují s Rickem a Mortym. První série mě nenadchla, ale nezklamala. Mabel a Dipper mě jako hlavní postavy nijak nezaujali, nepřišli mi v ničem moc výrazní. Stejně tak jejich prastrejda Stan, kterého jsem si ale z nějakého důvodu oblíbila.
V druhé sérii už byo trochu víc té akce, což mě neuvěřitelně nadchlo a zkoukla jsem ji během tří dnů. Stan se ukázal nebýt Stanem a mě by nikdy nenapadlo, že animovaný seriál pro děti bude mít zrovna takovouhle zajímavou zápletku, vzhledem k jiným dětským seriálům dnešní doby.
Druhí série u mě poravdu zabodovala a když jsem se na seriál dodívala, tak mě docela zamrzelo, že Gravity Falls nemá víc sérií.

Káva

3. března 2018 v 16:07 | Wafer |  Zajímavosti
Káva je obvykle horký napoj z plodů kávovníku. Označuje také prášek, který se k výrobě nápoje používá. Ten se získává mletím pražených semen kávovníku.
Káva je charakteristická svou silnou vůní a černou barvou. Obsahuje mimo jiné alkaloid kofein, který povzbuzuje srdečí činnost a pro jeho povzbuzující účinky se káva pije především. Káva také zvyšuje krevní tlak.
Je po ropě nejprodávanější komoditou na světě.
Plod kávovníku je podobný tvarem i barvou naší třešni. Uvnitř plodu jsou ukryta dvě proti sobě položená semena - kávová zrna.

Zdraví

Ačkoli je mýtus o dehydratačních účincích kávy hojně rozšířen, její močopudné nebo dehydratační účinky nebyly v rozumných dávkách (do 5-7 šálků denně) prokázány. Zavodňovací účinky kávy jsou při konzumaci v rozumné míře shodné s vodou.
V roce 2016 Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny konstatovala, že pití rakoviny nemůže klasifikovat jako karcinogen. Pouze pití horkých nápojů (včetně kávy) tato agentura klasifikuje jako pravděpodobný karcinogen pro člověka.

Mletí zrnkové kávy

Při přípravě kávy je nejlépe umlít poutw tolik kávy, kolik se přímo spotřebuje - mletá káva si nedokáže dlouho udržet své aroma, které rychle ztrácí.

Orientační hrubost mletí:
Velmi jemné - turecká káva
Jemné - Espresso
Střední - filtrovaná káva, překapávaná káva
Hrubé mletí - Mokka

Druhy kávy

Kávu lze rozdělit do několika skupin podle kvality a zpracování:
Zrnková káva
Mletá káva
Porcovaná káva
Fair trade káva
Instantní káva
Bio káva
Bezkofeinová káva

Druhy přípravy kávy
Cappuccino - kávový nápoje, který se skládá z 1/3 z Espressa, z 1/3 z mléka a z 1/3 z mléčné pěny
Espresso - je moc složité to vysvětlit, tak tady máte odkaz na starou dobrou Wikipedii
Moccacino - Espresso s čokoládovým sirupem a mlékem nebo šlehačkou
Alžírská káva - káva, šlehačka a vaječný likér
Holandská káva - káva, gin, šlehačka
Irská káva - káva, whiskey, cukr, smetana
Karibská káva
Café au lait - druh kávy s horkým mlékem
Caffe crema - je vlastně synonymum k Espressu
Vídeňská káva - káva se šlehačkou
Vídeňská melange - jeden ze způsobů přípravy vídeňské kávy

Jako... - 5. Jako oběť

14. února 2018 v 10:39 | Wafer
Nebál se. Nikdy. Zatímco jiní křičeli u děsivých filmových scén, on jen dál s klidem jedl popcorn. Strach mu nepřišel potřebný, spíš otravný. Jako dítě, kterému jste vysvětlili, že si s ním nebudete hrát, ale ono za vámi stejně chodí s tou samou prosbou.

Proto se nebál, když šel za krásného letního dne vyprázdněnou ulicí. Nebál se, i když neviděl žádné děti, kterých tady jindy v tuto dobu byla spousta. Nebál se ticha, které by jiným způsobovalo mrazení v zádech. Nebál se hejna vran na zrezivělém plotě. Nebál se polního strašáka, který stál na poli hned za plotem s vránami.

Otevřené honosné dveře staré otlučené vily přímo vybízející ke vstupu ho neděsily. Jejich zabouchnutí jakmile vešel ho neděsilo.Zvuk zapadnutí zámku ho neděsil. krev na stěnách ho neděsila. Nůž na klavíru ho neděsil. Stupnice, kterou hrála neviditelná ruka ho neděsila. Křik mučeného člověka ve vzdálené místnosti ho neděsil.

Hlas navádějící ho k výstupu do patra mu nepřipadal strašidelný. Kusy lidských těl poházené všude, kam jen dohlédl, mu nepřipadaly strašidelné. Klepání podpatků blížící se nelidskou rychlostí k němu mu nepřipadalo strašidelné. Psychopatický smích vycházející z jedněch z mnoha dveří po jeho pravé ruce mu nepřipadal strašidelný.

Když tyto dveře otevřel, ovanul ho silný vítr a on se musel přidržet kliky, aby nezačal couvat dozadu. Místnost byla oděn v bílém a osvětlena silnými reflektory, které jí propůjčovaly nažloutlý nádech. Vešel dovnitř. Zmocnil se ho nepříjemný pocit velmi podobný strachu. Rychle se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho nezahlédl. Ke všem jeho novým a nepopsatelným pocitům se v tuto chvíli přidala i nejistota. Přísahal by, že někoho slyšel.

Poté, co se ujistil, že v místnosti opravdu nikdo není, z ní vyšel, zaklapl dveře a vydal se chobou zpět ke vchoovým dveřím. Něco se ale změnilo.

Z kusů lidských těl se mu dělalo nevolno. Znovu se ozývající křik mučeného člověka mu naháněl husí kůži. Stupnice znějící jakoby z dáli se změnila z durové v teskně molovou. Nůž, který z klavíru zmizel, mu jako výhružka smrti vyvstal na mysl. To vše bylo jiné, ale nic z toho v něm nevzbudilo ten pravý, nefalšovaný pocit strachu. Věc, nebo spíše osoba, která ho nejvíce vyděsila, se nacházela u vchodových dveří, ze kterých chtěl původně co nejrychleji vyjít ven. Řeknu vám, kdo ho vyděsil. Byl to ten klaun.

Jako... - 4. Jako pták

12. února 2018 v 10:39 | Wafer
Vzhlédl. Jasně modré nebe bez mraků ho vítalo svou otevřenou náručí. Vyběhl do kopce pod letitým dubem, který na vršku rostl snad od nepaměti, rozprostřel kostkovou deku, kterou předtím umísti na vrch piknikového košíku.

Nebyl na tomto místě už dobrých pět let. Přišlo mu to jako neskutečně dlouhá doba. Ale neodvážil se sem přijít dřív. Vlastně by ho to nikdy ani nenapadlo. Tedy, nenapadlo by ho to až do minulého týdne.

V úterý odcházel ze skupinové terapie, na které měl jeden ze skupiny velmi emotivní přednášku o jeho zesnulé rodině. Vyprávěl, jak se dal po manželčině smrti dohromady díky tomu, že prošel všechna místa, kde spolu dříve byli a díky kterým má na ni nějaké vzpomínky. Prý mu to neuvěřitelně pomohlo odpoutat se od minulosti a teď se cítí svěžeji, proto už nebude chodit na terapie.

Jemu osobně to nejdřív přišlo jako nesmysl, ale poté, co se nad tím pořádně zamyslel, se to rozhodl zkusit.

Zhluboka vdechl do plic čerstvý vzduch, který voněl po pylu. Sedl si na deku, otevřel košík a vzal si z něj obložený chléb, spokojeně vydechl. Snažil se rozpoznat své pocity. Nebyly tak ponuré a hledící do minulosti, jak si myslel. Měl pouze melancholický pocit a zároveň určitý pocit uspokojení. Byl prostě rád, že se od toho všeho dokázal odpoutat. Minulost přeci nemůžete změnit. Ale budoucnost ano.

Seděl tam dlouho, možná moc dlouho, ale místo pod dubem na něj působilo velmi uklidňujícím dojmem.

Když přestal hledět do dáli, uvědomil si, že se stmívá. S povzdychnutím se zvedl, vzal deku a piknikový koš a odešel znovu domů.

Od té doby už ho na skupinové terapii nikdo neviděl. Nepotřeboval to. Místo toho chodil pod starý dub.

Jako... - 3. Jako vítr

10. února 2018 v 10:37 | Wafer

Pět let. Pět dlouhých let čekal na tuto jedinou chvíli ve svém poměrně krátkém životě. Nevěděl, jak definovat své pocity. Bylo jich tolik. Strach, nervozita. Štěstí, pocit volnosti.

Nadechl se čerstvého vzduchu. Poprvé za těch pět let jako svobodný člověk. Stále tomu nemohl uvěřit. Tolik toho spáchal, tolika lidem ublížil. Nezasloužil si svobodu, ovšem z jakéhosi jemu neznámému důvodu mu byla poskytnuta.

Nyní stál u silnice před obrovskou, šedou budovou, ve které byl tak dlouho zavřený. Pohlédl na zamřížovaná okna, za kterými strávil tolik bezesných nocí, a zapřemýšlel nad tím, kolik lidí také touží po štěstí, jaké měl on.

Otočil se k velkému komplexu zády a vyrazil k nedaleké zastávce, která se přímo vysmívala všem v budově, kteří z ní ještě dlouho nevyjdou. Nastoupil do právě přijíždějícího autobusu a sedl si k nejbližšímu okénku otevřenému dokořán, aby se pasažéři v dnešním parnu neudusili.

Autobus se trhavě rozjel a on se zahleděl ven naslouchajíc rozhovorům ostatních cestujících. Zapřemýšlel nad tím, kam půjde. Pokud byl dobře informován, jeho byt už dávno vystěhovali, tudíž veškeré jeho věci se nacházely ve skladech na konci města, kam by si nejspíš co nejdříve měl zajít a vyzvednout si je. Ale kam je dá? Nebyl si jistý tím, že ho rodina přijme s otevřenou náručí, jelikož si určitě myslela, že byl, i přes veškeré obhajování své osoby, vinen. Co jiného mohl čekat. Neměl dost peněz na dobrého právníka, což se mu i vymstilo.

Mohl všem tvrdit cokoli chtěl, ale nikdo ho nebude poslouchat. Byl odsouzen a to všem stačilo, nic jiného neviděli ani neslyšeli. Ani jeho předčasné propuštění nikoho nezajímá.

Slepota. Nedůvěra. Nejspíš ho budou pronásledovat do konce života. Ponořený v myšlenkách vystoupil z autobusu a vykročil do neznáma. Neměl nejmenší ponětí, kam půjde. Jednoduše šel. Neustále dopředu, hlavně se nezastavovat.

Lidé si na něj ukazovali, šeptali si o něm. Znali jeho obličej, jemu bylo ale očividně ukradené, co si myslí. Musel vymyslet, jak si najít práci a byt, neměl čas na všechny ty neznámé osoby kolem. Jenže teď se mu nechtěl vymýšlet žádný plán na záchranu jeho života. Byl vyčerpaný. Šťastný, ale vyčerpaný.

A tak teď seděl tady u patníku s měsíční strništěm, sklopenou hlavou a kalíškem v ruce.

Jako... - 2. Jako sklenka

8. února 2018 v 10:35 | Wafer


Zacházeli s ní jako s porcelánovou panenkou. Nenáviděla to. Nenáviděla každý moment, kdy se jí kdokoli zeptal, jestli je v pořádku. Ještě víc nenáviděla tón, kterým s ní mluvili. Jako by komunikovali s šestiletým dítětem, rozhodně ne s čtyřiadvacetiletou ženou.

Nejspíš si mysleli, že se potřebuje zotavit z šoku, ale nedokázala jim snad hned několikrát, jak v pořádku je?

Ano, je pravda, že přišla o snoubence a ještě nenarozené dítě v tom nejkratším možném časovém intervalu. Je pravda, že si ani pořádně nevzpomíná, co se událo. Je dokonce pravda, že si nepamatuje ani tvář muže, který to udělal.

Zprvu samozřejmě nikdo nepředpokládal, že by to mohla být ona. Byla zraněná. Ztratila spoustu krve a málem zemřela. První noci blouznila a měla halucinace.

Ale její náhlé nekontrolovatelné záchvaty vzteku, po kterých si nepamatovala, že by je vůbec zažila, dávaly jasně najevo, že s ní je něco v nepořádku. Nikdo to ale nechtěl vyslovit nahlas jako první. Nikdo se neodvažoval zpochybňovat její verzi příběhu ve strachu z toho, co by následovalo. Zvláště po jejím posledním záchvatu vzteku, při kterém po místnosti vrhala lampičky, ale i mnohem větší věci obsažené ve vybavení jejího pokoje.

Ale po tolika týdnech naprosté nepředvídatelnosti, kdy už všichni byli s nervy v koncích,nebyla jiná možnost. Měli dojem, že psycholog to vše vyřeší. Že ji spraví. Jako auto.

Ona s ním ale odmítala komunikovat. Proč by také měla? Ze své ztráty se přeci vzpamatovává dobře. Nic v nepořádku s ní není.

Tento psycholog u ní proseděl bezmála tři hodiny, než se rozhodla nějakým způsobem spolupracovat. Pokud se to tedy spoluprací dalo nazývat. Na otázky odpovídala rozčíleným hlasem, občas po muži vzkřikla, ale sama nemluvila. Otázky byly nezbytné.

Urputně se snažil přijít na to, proč žena odmítá mluvit o tom, co se ten den stalo. Pokud by opětovné a podrobné rozebrání všech okolností znamenalo, že si vzpomene na tvář muže, který jí vše vzal, nechápal psycholog, proč to odmítá podstoupit. Vzpomínky jsou bolestivé. Ale klíčové.

Když se mu ale do mysli vkradla myšlenka, kterou mu předtím vnukli i její známí, zamyslel se nad touto možností trochu déle. A očividně to byla poslední věc, nad kterou se zamýšlel, než ho našli v kaluži krve vedle její postele. To ví ovšem jen on.



Jako... - 1. Jako svíčka

6. února 2018 v 10:23 | Wafer




Cítil se tak už delší dobu. Bezmocný plamen kývající se ve větru. To byl on. Neschopný pohybu, závislý na činech ostatních. Koulení očí, ve který se už nebude zračit nic jiného než beznaděj, byl jediný pohyb, který mohl vykonávat bez cizí pomoci.

Ležel tam už pěkných pár dní. Jediné co cítil, byl pach dezinfekce. Jediné co viděl, byl bílý strop s mapami vlhkosti od nedávného deště, který mu byl jediným rozptýlením od každodenního šumu uvnitř budovy, z čehož usoudil, že se nachází přímo pod střechou.

Ležel tam a přemýšlel. Nikdy předtím by ho ani nenapadlo, že taková strašná věc se mlže stát i jemu. Nikdy by ho nenapadlo, že i jeho plamen bude přikryt poklopem, aby uhasínal pomalu a bolestivě bez možnosti volného nádechu, stejně jako plamen těch stovek nešťastných lidí, které denně vídal v televizi. Lidí, kteří zůstali po auto nehodě zaklínění v autě. Lidí nadosmrti ochrnutých. Stejně jako je teď on.

Útěcha, kterou se mu snažili poskytnout jeho přátelé, pouze prohlubovala pocit prázdnot a nepotřebnosti v jeho srdci. Začal přemýšlet nad tím, co bude dělat se svým životem, až ho pustí domů. Nejvíce se děsil chvíle, kdy si jeho rodina uvědomí, že starat se o něj je pro ně až moc velká zátěž, a strčí ho do nějakého pečovatelského ústavu, ve kterém ho budou jednou měsíčně navštěvovat a vykládat mu, jak skvěle se jim daří. Netušil, jak by to zvládal, ale něco mu říkalo, že by z toho pomalu, ale jistě zešílel. Už jen z toho, že se nemůže vůbec hýbat, byl mírně frustrovaný.

A jeho frustrace se začala zhoršovat při návštěvě jeho osmiletého syna, který mu vyprávěl, jak se mu vede ve školním softballovém týmu. Zavzpomínal na časy, kdy on sám hrál softball za školu. S velkým přemáháním chválil synův talent a jen díky tomu, že na něj pořádně neviděl, mu neselhal hlas. Jen nerad si to přiznával, ale rostla v něm závist, kterou už v jeho citové nevyrovnanosti nebyl schopen potlačit nebo s ní nějak bojovat.

Uvědomoval si, jak sobecké a nehezké pocity chová vůči vlastní rodině a všem ve svém okolí, ale nemohl si pomoct. A vlastně ani nechtěl. Vše mu pomalu začínalo být jedno. Cítil, že se mu děje ta největší možná nespravedlnost. Cítil, že si to nezaslouží, že by na jeho místě měl být někdo jiný. Cítil se, zjednodušeně, jako svíčka, dříve plápolající ve větru, každou chvíli měnící tvar, nyní jen čekající na chvíli, kdy jí dojde kyslík.

Happy B-Day!!

30. ledna 2018 v 7:00 | Wafer |  To, co se jinam nevešlo

Ahoj všichni!
Tak já už jsem na tomhle blogu dva roky, chápete to? Já jsem upřímně dost překvapená. Na začátku roku jsem si uvědomila, že na ten blog poslední dobou tak trochu víc kašlu a taky jsem si uvědomila, jak katastrofálně dopadl můj článek, který jsem psala, když jsem měla blog 1 rok. Jeho dohledávání na vlastní nebezpečí.
Asi v listopadu jsem objevila creepypastu Necrosleep, kterou jsem začala překládat, jenže jsednoho dne celý můj překlad záhadně zmizel, takže jsem musela začít úplně od začátku. Když už jse ji měla znovu celou přeloženou a vydanou, všimla jsem ji, že tam mám nějaé chyby, tak jsem ji smazala a ve smazaných článcích je jenom její stará verze, takže jestli se do jejího překladu pustím potřetí, to je ve hvězdách.
Ale přesuňme se k tomu, kvůli čemu tento článek vůbec píšu!


Zapomenutý pokoj

9. ledna 2018 v 9:22 | Wafer

Autor: Lincoln Child
Žánr: Thriller
Nakladatelství: BB art
Rok vydání: 2015
Počte stran: 264
Vlastní hodnocení:99%




Obsah:
Přísně tajný projekt
Jeremy Logan je "záhadolog" - vyšetřovatel, který se specializuje na analyzování jevů, které nemají zjevné vysvětlení. Logan se ocitne na pobřeží Newportu, na Rhode Islandu, kam ho pozval Lux, jedna z nejuznávanějších expertních skupin v Americe. Jen o pár dní dříve v sídle organizace se jeden z doktorů začne chovat nevypočitatelně. Skupina najme Logana, aby diskrétně vypátral, co přivedlo toho vzdělaného muže k šílenství. Vyšetřování ho dovede k nečekanému objevu. V dávno opuštěném křídle sídla najde Logan důmyslně ukrytý tajný pokoj…


Můj názor:
Knížka se zezačátku tvářila jako další nudná detektivka, kterým moc nefandím, protože se stejně nakonec ukáže, že vrahem byl zahradník. Tady ale o zahradníka vůbec nešlo.
Když Jeremy v Luxu objevil "zapomenutý pokoj", měla jsem nepřekonatelné nutkání co nejrychleji se dozvědět, co se vlastně stalo.
Child píše velmi poutavým způsovem a po dočtení knížky jsem popravdě málem zešílela.
Takže pokud už vás nebaví Sherlock Holmes a jeho kolegové, tahle knížka je příjemná změna.


Shinedown

23. prosince 2017 v 22:45 | Wafer |  Zajímavosti
Ahoj všichni!
Dneska bych něco ráda napsala o své oblíbené hudební skupině Shinedown.


Shinedown je americká roková skupina z Jacksonvillu na Floridě. Byla vytvořena Brentem Smithem v r. 2001 po rozpadu jeho původní kapely. Smith, který má stále smlouvu s Atlantic Records, vybíral členy do originální sestavy, tedy Jasina Todda jako kytaristu, Brada Stewarta jako basáka a Barryho Kerche jako bubeníka. Skupina vydala 5 studiových alb: Leave a Whisper, Us and Them, The Sound of Madness, Amaryllis a Threat to Survival. Shinedown prodala víc než 10 miliónů nahrávek po celém světě a na Billboard Mainstream Rock seznamu měla 11 skladeb na 1. místě, tedy třetí nejvyšší počet po Van Halen a Three Days Grace.
Hraje styly jako hard rock, alternative metal, post-grunge a alternative rock.

Leave a Whisper

Album vyšlo 27. května 2003, ale nemělo okamžitý úspěch, ale díky rozsáhlému turné a chytlavým písním se ho prodalo pře 1 milion kopií. Album obsahuje covery písní "Simple man" a "Burning Bright". Kapela na podporu alba odehrála v rocích 2003 - 2004 přes 400 koncertů. Poté si dala na 24 měsíců pauzu. Také později vydala DVD Live from the Inside, které dokumentovalo koncerty z turné.
Mé nejoblíbenější: Simple man, 45

Us and Them

Kapela na tomto albu začala pracovat až v roce 2005, protože jejich program byl příliš nabitý, než aby začali dávat dohromady nový materiál. Kapela pracovala s hudebním producentem Tonym Battagliem. Ve stejnou dobu byla kapela oslovena Holywood Records, aby nahrála píseň pro album Queen, s čímž kapela souhlasila. Nahráli cover k písni "Tie Your Mother Down", který vyšel na Killer Queen: A Tribute to Queen v srpnu 2005.
Kapela vydala své druhé albun v říjnu 2005. Mělo vyšší ohlasy, než Leave a Whisper. V hitparádě Billboard 200 bylo 23., Leave a Whisper bylo 53., ale prodalo se méně kopií.


The Sound of Madness

Během nahrávání tohoto CD vyhodil Smith Stewarta a Todda z kapely.
Smith během roku 2007 napsal 60 písní. Demohrafii poslal producentovi Robovi Cavallovi.
Konečná verze The Sound of Madness vyšla v červnu 2008. První týden se prodalo 50 000 kopií. Kvůli turné Smith vyhlásil nábor na nové členy kapely.

Amaryllis

Práce na čtvrtém albu začaly v únoru 2011, kdy skupina první půlrok složila 33 písní. Kapela se rozhodla pracovat s Cavallem jako producentem.
Nahrávání skončilo asi o rok později, v únoru 2012 a album Amaryllis bylo vydáno v březnu 2012, přičemž první týden se prodalo 103 000 kopií.
Kapela také složila ne-albovou píseň "I'm Alive" pro film The Avengers.
Mé nejoblíbenější: Bully, Enemies, I'll Follow You, Through the Ghost

Threat to Survival

Páté album vyšlo v září 2015 a bylo 6. v hitparádě Billboard 200. Prodalo se 65 000 kopií. Na konci roku 2016 byla kapela na turné s Five Finger Death Punch a Sixx AM

Má melodie

18. prosince 2017 v 16:18 | Wafer |  To, co se jinam nevešlo
Melodie srdce je u každého člověka jiná. Je sice pravda, že na první pohled jsme všihni stejní. Máme dvě ruce, dvě nohy, tělo, hlavu, dokonce i naše orgány jsou většinou stejné. V jednom se ale lišíme. V tom jací jsme, co máme rádi, co nesnášímě, co rádi jíme, co rádi děláme ve volném čase. To všechno tvoří melodii vašeho srdce a já si mysím, že je asi hodně těžké najít někoho s úpně stejnou melodií. Vezměte si třeba mě.
Nejradši jsem sama, málokdy se stává, že musím s někm být, ale společnosti se nebráním. Miluju hru na klavír. Miluju čtení knížek. Propadla jsem taky psaní povídek.
Co dál? Filmy jsou součástí mého života a seriály taky. Miluju, když můžu na pár hodin vypnout a sledovat dění na obrazovce, které není nutně součástí mého života a užívám si fakt, že nemusím řešit své vlastní problémy.
Ae asi největší část mé melodie srdce tvoří hudba. Hudba je pro mě všechno to, co pro mě rodiče neo kamarádi být nemohou. Tím samozřejmě nechci říct, než mám špatnou rodinu. Mám úžasnou rodimu, mám úžasné kamarády. Jen nemám potřebu se někomu svěřovat, když mi není nejlíp. Je mi přijemnější, když si pustím hudbu a uklidním se u jejího poslechu.
Poslechnu si prakticky cokoliv, ale nejvíc asi ocením Shinedown, mou nejobíbenější kapelu. Jinak mé nároky na hudu nejsou nijak vysoké. Ale strašně ráda poslouchám soundtracky z filmů nebo seriálů. Nejvíc jsem si zamilovala soundtrack Pirátů z Karibiku nebo Ricka a Mortyho.



Kam dál