Outlast

Úterý v 8:00 | Wafer |  Zajímavosti
Ahoj všichni!
Určitě znáte hru Outlast. Hororová hra, kterou točila většina youtuberů a zanedlouho by měla mít i druhý díl. Popravdě, Outlast patří mezi moje nejoblíbenější hororové hry, i když jsem ho vlastně nikdy nehrála. Jenom jsem se dívala na videa. Ale znáte to.... comp by to neutáhl. :D

A o co vlastně jde?

Hrajete za novináře Milese Upshura, který se vydá do bývalé psychiatrické léčebny Mount Massive Asylum, aby zjistil, co se zde stalo a stále děje. Aby to nebylo tak bizarní, tato léčebna se nachází na odlehlém místě. Hra je vytvořená tak, že nemůžete nikomu ublížit žádnou zbraní, nástrojem... jediné co můžete dělat, je utíkat.
Zezačátku se tváří jako normální hra, kolem není ani živáčka ani mrtváčka, i když to je dost dikutabilní, a proto začínáte prozkoumávat různé místnosti. Jak je u hororových her zvykem, nejsou tu vypínače. První místnost, kterou objevíte, je knihovna, ve které nacházíte různé usy masa, uříznuté hlavy a lidi nabodnuté na kůlech.

Postavy

Miles Upshur - Hlavní postava hry, novinář, který se doslechl o strašných věcěch v Mount Massive Asylum
Walrider - duch, žije díky svému hostiteli Byllimu, ve hře je jeho jméno napsáno krví na zdech
Chris Walker - pacient, který na svém těle prováděl sebepoškozování, odřízl si nos, v puse má dráty, které mu omezují její zavření
Martin Archimbaud - kněz, věří, že Miles je apoštolem, jehož Bůh seslal do léčebny


Projekt: Walrider

Existence Walridera není žádnou novinkou, která by měla chovancům Mount Massive Asylum vyrazit dech. Co je však již méně známé, jsou okolnosti kolem této záhadné bytosti. Všechno začíná u zakládání Murkoff Corporation, kterou tehdy založil Alan Mathison Turing spolu s Rudolfem Gustavem Wernickem. Tou dobou se zrodil vědcům v hlavě nápad na dokonalou bytost, která by byla mnohem vyspělejší než člověk. Jenže tady byl jistý problém. Aby se něco takového podařilo, bylo zapotřebí mnohých pokusů na lidech, kterých by se rozumný člověk dobrovolně nikdy neúčastnil. Nabízelo se celkem přijatelné řešení v podobě chátrajícího ústavu. Proč ho tedy nevykoupit, nezprovoznit pro duševně choré lidi a nezačít tak s Projektem: WALRIDER, který by dal vědě zcela nový směr?
Tedy dobrá. Walrider byl na světě, ale naprosto nekontrolovatelný, což nebyl cíl tohoto projektu. Aby se nanites, te kterých je Walrider vytvořen, dala ovládat, musel se najít dostatečně vhodný hostitel. Vše fungovalo na principu pokus a omyl a bylo samozřejmě expterimentováno na pacientech ústavu. Novým hostitelem se navíc mohl stát jen ten, kdo prožil nějakou děsivou příhodu nebo viděl příliš hrůzy.
Tímto vhodným hostitelem se stal William Hpe, který začal fungovat na principu lucidního snění, což je stav, kdy spící člověk sní a dokáže si tento stav uvědomit. Tedy ví přesně co dělá a může si volně ohýbat "realitou", je pro něj vše snem. To vše mohlo probíhat jen za nepřetržité práce Morphogenic Engine, což je stroj, který při životě pacienty, kteří jsou umístění v buňkách.
Díky tomuto stavu se Will dokázal na Walridera napojit a ovládat jej. Projekt byl skoro u konce, jenže se něco zvrtlo. Will byl bohužel psychicky chorým jedincem, který se vymkl kontrole. Zavraždil každého, kdo mu stál v cestě, kromě R. Wernickeho, kterého pojal jako svého otce.






 

Pod kupolí

Pátek v 11:09 | Wafer


Under the Dome
Autor: Stephen King
Žánr: Román, Thriller
Nakladatelství: BETA Dobrovský
Rok vydání: Originál - 2009, překlad - 2010
Počet stran: 944
Vlastní hodnocení:95%


♪♪♪♪♪ Perex ♫♫♫♫♫

Pianista

18. dubna 2017 v 8:00 | Wafer |  Creepypasty
Ať se snažíte, jak chcete, smlouvy s ďáblem nikdy nedopadají dobře. Bohužel jsem na tohle musel přijít po zlém, a teď? Je ze mě monstrum. Vše, čeho jsem si vážil, mi najednou proklouzlo mezi prsty; nic už není tak, jak by mělo být. Měl jsem být s NÍ. A měli jsme se mít tak rádi. A teď je pryč… a vše, co mi ještě zbylo, je jen tohle hloupé piano. Ačkoli ho nesnáším tak, tak moc… je mým úkolem na něj hrát do konce mého zpropadeného života na téhle planetě.

Byl jsem poměrně zámožný muž. Měl jsem nějaké ty peníze, pěkný dům a mé krásné auto mělo takové osobní kouzlo, že jsem jen díky němu mohl svést tolik žen do své postele. Mohl jsem mít kterou jen jsem chtěl a můj zrak spočinul na ní, Alice. Byla to tak nádherná žena. Její bohaté hnědé lokny, splývající v pramenech a ty její jantarové oči. Její krása se ani slovy popsat nedá. Bohužel jsem nebyl její typ. Já přelétával z jedné ženské na druhou, zatímco ona preferovala stabilní vztah. Miloval jsem svůj život v luxusu, ale ona by si nejraději vystačila pouze s malým městským bytem. Zbožňoval jsem hudbu na diskotékách, zatímco ona zbožňovala zvuk klasického piana. Vůbec o mě nevěděla, a to mě na ní přitahovalo ještě více. Byla něčím, co jsem si nikdy nemohl dovolit, a právě proto jsem po ní tak toužil.
Rozhodl jsem se, že jí zaujmu tím, že se naučím hrát na piano. Vím, že většina lidí by prostě šla za ní a oslovilo ji, ale to zkrátka nebyl můj styl. Chtěl jsem, aby ke mně vzhlížela, abych byl jejím idolem. A tak jsem to zkusil… a pěkně to podělal. Ukázalo se, že na hraní na piano jsem vůbec neměl buňky a už úplně mi chyběl hudební sluch. Rozhodl jsem se si o tom promluvit s kamarády. Samozřejmě se mi vysmáli a říkali mi, že jsem hlupák, když na to jdu takhle, ale já ji opravdu chtěl a jediná možnost, jak se k ní dostat, byla právě přes hraní na piano. Potom jeden můj kamarád řekl něco, co mě donutilo se zamyslet.
"Copak nevíš, že všichni "talentovaní" lidi prodali svou duši ďáblu?" Vím, že si jen dělal srandu, ale co když? Co kdybych mohl prodat svou duši za hudební talent. To už by se do mě musela zamilovat, že?
Sbíral jsem informace o vyvolávání samotného pána pekel jak zběsilý. Samozřejmě, že jsem našel spoustu varování, abych to nedělal, že se stane něco zlého a podobné kraviny. Rozhodl jsem se rituál uskutečnit o půlnoci, protože to byl perfektní čas, aby mě nikdo nerušil. Po mnoha pokusech se stále nic nedělo… nebo se to alespoň tak zprvu nezdálo. Něco tam bylo, bylo to sice neviditelné, ale cítil jsem to. Tak jsem požádal o uzavření smlouvy. Zahihňalo se to a zasmálo, a nakonec i souhlasilo. Dostal bych hudební talent a dostalo by to na oplátku mou duši a vše, co jsem musel udělat, bylo podepsat smlouvu. Jednoduchý úkol, ale celá ta listina byla dlouhá asi jako pravidla a podmínky u aplikací, takže jsem to nečetl a prostě jsem to podepsal dole na kraji.
Zanedlouho jsem zjistil, že jsem si to přeci jen měl přečíst. Ksakru, byl jsem to ale hlupák. Jak démon řekl, byl jsem úžasný. Měl jsem takový talent, že jsem hudbu hrál i psal a vše znělo nádherně. Zeptal jsem se vedení divadla, jestli by mi neotevřeli dveře, abych mohl zahrát své nádherné, uklidňující skladby a překvapivě souhlasili. Moc dobře si pamatuji, jak moc jsem byl ten večer nervózní. Seděla tam vůbec? V davu jsem ji nespatřil; samozřejmě že tam nebyla, byl jsem přeci jen nějaký amatér. Hrál jsem dlouhé hodiny, ale mě to připadalo jako minuty. Musím uznat, byl jsem sebou velmi nadšený. Když jsem skončil, zvedl jsem se od klavírní stoličky a uklonil se divákům, ale nic se neozývalo. Jen mrazivé ticho. Nehrál jsem snad dost dobře? Tlesknutí mě v mžiku vrátilo do reality. Vzhlédl jsem a spatřil jsem ji. To ona tleskala a postupně se k ní všichni ostatní přidali. Měli jsme menší after party, kde ke mně přišla a začala si se mnou povídat o tom, jak moc se jí líbilo mé vystoupení.
Po té noci jsme si začali povídat skoro každý den. Ale po pár dnech… bylo na jejím hlase… opravdu znát, že je každým dnem slabší a slabší. Začaly přicházet zprávy, že lidé začaly umírat jako mouchy poté, co mě viděli hrát. Nemohl jsem s tím vůbec nic udělat. Doufal jsem, že to, co se dělo s Alice nebyla moje chyba, že to nebylo to samé, co se dělo s ostatními. Ale běda, ubohá dívka zesnula ve spánku. Doktoři nic neobjevili, a tak nemohli přesně určit příčinu smrti. Prostě řekli, že usnula a už se neprobudila. Byl a stále jsem naprosto zničen. Ta, kterou jsem miloval. Už jsem jí měl na dosah a najednou prostě… zmizela.
Rozhodl jsem se toho zatraceného démona vyvolat znovu. Však já už ho přinutím, aby mi řekl, co se to se všemi stalo.
"Někdo nedočetl smlouvu až do konce, hm?" smála se ta věc mému neštěstí. Ale měl pravdu, skutečně jsem jí nedočetl celou. Zeptal jsem se, jestli ji mohu vidět a démon mi vesele vyhověl. Tentokrát jsem si to přečetl celé a konečně jsem si toho všiml. Zavazuji se svému klientovi dát úžasný hudební talent, ale hudba, kterou stvoří, přinese jen neštěstí všem, kdo si ji poslechnou, následované smrtí. Přeci jen jsem za její smrt byl zodpovědný… já. Už jsem nikdy nechtěl na žádné piano hrát; nechtěl jsem, aby kvůli mně trpěli ještě další lidé.
A tak, kdykoli narazíte na prázdné divadlo s osamoceným pianistou hrající své nádherné, ale zároveň uklidňující skladby; zacpěte si uši a v klidu vyjděte ven. Nic neříkejte a nikdy neodposlouchávejte skladbu do konce, nebo skončíte jako ostatní, mrtvi.


Zdroj ZDE
 


Přečtené knihy za leden, únor a březen

14. dubna 2017 v 20:01 | Wafer |  Knižní výzva 2016/2017
Ahoj všichni!
Tak tady jsou další ůřečtené knížky do mé výzvy. Tentokrát mám obaly knížek bez zeleného "Completed", protože pizap se předělával a já se na něm teprve učim, takže tak. :D

1. J, Hill - Vánoční říše

2. S. King - Pod kupolí

3. A. Franklinová - Relikvie mrtvých

4. M. Connelly - Devět draků

5. G. Stein - Umění závodit v dešti

6. H. Isayama - Shingeki no Kyojin 9

7. H. Isayama - Shingeki no Kyojin 10

Ještě mi zbývá 37 knížek, takže mám do srpna co dělat, no. :D


Attack on Titan season 2!

14. dubna 2017 v 18:19 | Wafer |  To, co se jinam nevešlo
Ahoj všichni!
Tak po dlouhé době píšu zase nějaký kecací článek. Stala se totiž neuvěřitelná věc! Moje oblíbený anime, který poprvé vyšlo před čtyřmi lety a jehož druhá série měla vyjít už v létě minulého roku, má konečně druhou sérii! Minulý týden se začala překládat a já jsem strašně happy. Umřou v ní sice moje dvě oblíbené postavy, ale to přežiju, protože po Game of Thrones, na který jsem se začala nedávno dívat, mě už nic nepřekvapí. :D Byly to dlouhé čtyři roky, co jsem musela číst mangu...no ve skutečnosti ji četla kámoška a tlumočila mi, co tam je, ale to je vedlejší. Animátoři nás nechali čekat čtyři roky. :D


O prázdninách chci stihnout strašnou spostu věcí. Chci napsat hodně článků, začít znovu obíhat SB, chci se dodívat na anime, který mám rozkoukaný už asi rok, taky se chci pohnout ve Hře o trůny, i ve svojí povídce, kterou jste tady určitě zaregistrovali. Taky jsem jela s kámoškou do Olomouce, což bylo dobrodružství s naším orientačím smyslem. :D


Tak to bude nejspíš všechno, dneska vydám ještě jeden čláek, sice nevím o čem, ale určitě ho vydám, takže ahoj u něho.

Smile dog

7. dubna 2017 v 10:00 | Wafer |  Creepypasty
Ahoj všichni!
Určitě znáte creepypastu Smile dog, je to asi jedna z nejrozšířenějších creepypast, tak jsem si řekla, že ji sem přidám jako první. Tak jdeme na to!

Poprvé jsem se s Mary E. setkal v létě 2007. Domluil jsem se s jejím manželem, se kterým už byla 15 let, Terencem, že s ní udělám rozhovor. Mary zprvu souhlasila, protože jsem nebyl novinář, ale pouze amatérský sběratel informací pro školní projekty a, pokud vše vycházelo, i fiktivní příběhy. Domluvili jsme se na rozhovoru na volný víkend, kdy jsem byl v Chicagu kvůli jiným záležitostem, ale na poslední chvíli si to Mary rozmyslela a zamkla se v manželské ložnici, odmítajíc se se mnou sejít. Asi půl hodiny jsme s Terencem přede dveřmi ložnice seděli, já si psal poznámky a on se snažil neúspěšně uklidnit svou ženu.
Věci, které Mary přeci jen řekla, sice nedávaly moc smysl, ale zapadaly do vzoru, který jsem očekával; a ačkoli jsem jí neviděl, dokázal jsem z jejího hlasu poznat, že brečela, a víc než na mě za dveřmi mluvila hlavně nesouvisle o svých snech - jejích nočních můrách. Terence se po tomto cvičení mnohokrát omlouval a já udělal všechno, abych opravdu připomněl, že nejsem reportér, co nemá o čem psát, ale pouze zvědavý mladý muž, co si chtěl zjistit nějaké informace. Navíc, jsem si tehdy myslel, že bych mohl najít třeba i další podobný případ, kdybych do toho vložil všechno.
Mary E. byla systémová operátorka malého Chicagského Bulletin Board Systému v roce 1992, když se poprvé setkala se smile.jpg, který jí změnil celý život. Tehdy byla s Terencem vdaná teprve pět měsíců. Mary byla jedna z odhadem 400 lidí, kteří obrázek viděli, když byl poslán jako hyperlink na BBS, ale je jediná, kdo o tom kdy otevřeně mluvil. Zbytek lidí buď zůstali anonymní, nebo byli mrtví.
V roce 2005, kdy jsem byl pouze v desáté třídě, jsem na smile.jpg narazil díky svému narůstajícímu zájmu o různé internetové fenomény; Mary byla občas označována jako oběť něčeho zvaného "Smile.dog", bytosti vyobrazené na obrázku smile.jpg. Co mne zaujalo (kromě zřejmých strašidelných elementů cyber-legendy a mé náchylnosti na tyto věci), byl naprostý nedostatek informací, takže lidé tomu mohli věřit pouze jako povídačce nebo hoaxu.
Je to velmi unikátní případ, protože ačkoli se fenomén soustřeďuje okolo jednoho obrázkového souboru, tak se ten soubor na internetu běžně nedal sehnat; web zaplnilo spousta fotomontáží, které se rozšířily na weby jako imageboard, 4chan a zejména na /x/ - zaměřený na takovéto paranormální jevy. Všechny ty soubory jsou však považovány za fakey, protože nemají efekt, který má pravý smile.jpg mít, což jsou ve zkratce náhlé krátkodobé návaly epilepsie a úzkosti.
Tato domnělá reakce oběti je jeden z důvodů, proč je tajemný smile.jpg odměňován s takovým pohrdáním, je shledáván absurdním, avšak neochota přiznat si jeho existenci je vyvolána strachem, nebo zkrátka nevěřením v něj, záleží na osobě.
Ani smile.jpg, ani Smile.dog není nikde zmiňován na Wikipedii, ačkoli stránka obsahuje články o mnohem skandálnějších případech jako třeba ****** (hello.jpg) nebo 2girls1cup; jakýkoli pokus o napsání stránky, která obsahuje smile.jpg je automaticky mazána jedním z mnoha adminů encyklopedie.
Setkání se smile.jpg se na internetu stalo legendou. Příběh Mary E. ani není unikátní; jsou zde nepotvrzené příběhy o tom, že se smile.jpg objevil už na začátcích Usenetu a je tu dokonce trvalý příběh o tom, že v roce 2002 zaplavil hacker obrázky Smile.doga jedno humoristické a satirické fórum, takže epilepsie postihla více než polovinu uživatelů.
Dokonce se tvrdilo, že ke konci 90 let koloval po Usenetu řetězový email s přílohou, který měl v předmětu napsáno "USMÍVEJ SE!! BŮH TĚ MILUJE!" Ačkoli tomu bylo vystaveno spousta lidí, je jen málo z nich, kdo setkání s tímto emailem přiznali, a nikdy už tento email ani soubor nebyl objeven.
Ti, kteří tvrdí, že smile.jpg viděli, se vymlouvají, že byli moc zaneprázdnění, než aby si kopii obrázku stáhli na disk. Avšak všechny údajné oběti podali naprosto stejný popis obrázku: bytost podobnou psovi (obvykle ji popisovali jako něco podobného sibiřskému huskymu) osvětlenou bleskem kamery, umístěnou v temné místnosti, kde jediná rozpoznatelná věc v pozadí je lidská ruka napřahující se z temnoty v levém okraji fotky. Ruka je prázdná, často popisovaná jako "mávající". Samozřejmě, že největší pozornost byla věnována psovi (nebo té psovité bytosti, jak některé oběti tvrdí, že určitě viděly). Čenich šelmy byl roztažený do širokého úšklebku, odhalujíc tak dvě řady velmi bílých, velmi rovných, velmi ostrých, velmi lidsky vypadajících zubů.
Toto samozřejmě nebyl popis okamžitě po prohlédnutí si obrázku, ale spíše poskládání obrázků od obětí, které tvrdili, že se jim obrázek neustále objevoval v mysli v době jejich epileptického záchvatu. Záchvaty se vždy neurčitelně vracely, hlavě ve spánku oběti, což vedlo k velmi živým a znepokojujícím nočním můrám. Ty se sice dají léčit prášky, ale na některé nepůsobí tolik, jako na jiné.
Mary E. podle mě nebrala moc efektivní léky. Ona byla důvod, proč jsem po návštěvě u ní v bytě v roce 2007 napsal na několik stránek zabývajících se folklorem a městskými legendami v naději, že mi pomohou najít někoho, kdo smile.jpg viděl a byl by se mnou ochotný mluvit o svých zkušenostech. Chvíli se nic nedělo a nakonec jsem na tento případ i zapomněl, jelikož jsem začal studovat univerzitu, která mě zaměstnávala více než dost. Mary mě však v březnu 2008 kontaktovala přes email.

Předm: Rozhovor z minulého léta
Vážený pane L.,
Neskutečně se omlouvám za to, jak jsem se chovala minulé léto, když jste se mnou přijel udělat rozhovor. Doufám, že je vám jasné, že nic z toho nebyla vaše chyba, ale spíše to byly mé osobní problémy, které mne vedli k tomu se takto chovat. Uvědomila jsem si, že jsem mohla situaci zvládnout daleko lépe; a tak doufám, že mi odpustíte. Měla jsem tehdy strach.
Víte, už je to patnáct let, co mne smile.jpg pronásleduje. Smile.dog mě každou noc navštěvuje ve snu. Vím, že to zní divně, ale je to tak. Tyto sny, nebo noční můry, mají tak nevýslovnou kvalitu, že je to odlišuje od jakýchkoli jiných snů, které jsem kdy měla. Nehýbu se, nemluvím. Prostě koukám dopředu a přede mnou se rozprostírá ona hrůzostrašná scéna z obrázku. Vidím mávající ruku a vidím Smile.doga. Mluví na mě.
Samozřejmě, že to není pes, ale zároveň ani nevím, jak to jinak nazvat. Říká mi to, že mě to nechá na pokoji pouze, když udělám, co chce. Vše, co musím udělat, říká, je "rozšířit ho dál". Takto frázuje svůj požadavek. A já vím přesně, co to chce: chce, abych ho ukázala někomu dalšímu.
A mohla jsem. O týden později jsem poštou dostala papírovou obálku bez adresy odesílatele. Uvnitř byla 3 ½ palcová disketa. Aniž bych se na ni musela kouknout, věděla jsem, co na ní bylo.
Dlouho jsem o svých možnostech přemýšlela. Mohla jsem to ukázat někomu cizímu, nebo svému spolupracovníkovi… mohla jsem to dokonce ukázat Terencovi, ačkoli mě ten nápad neskutečně znechucoval. A co by se stalo pak? No, kdyby Smile.dog dodržel své slovo, nechal by mě spát. Ale kdyby lhal, co bych potom dělala? A kdo ví, že by se nestalo ještě něco horšího potom, co bych udělala to, co po mě ta bytost chtěla?
Takže jsem 15 let nedělala vůbec nic, ačkoli jsem si disketu mezi svými věcmi nechala. Každou noc ke mně Smile.dog přicházel ve snu a požadoval, aby byl rozšířen dál. Po patnáct let jsem zůstávala silná, ačkoli to občas bylo velmi těžké. Dost z mých spolupracovníků z BBS, kteří se se smile.jpg setkali, najednou přestali přidávat; slyšela jsem, že někteří z nich spáchali sebevraždu. Ostatní zůstali naprosto zticha a prostě jen zmizeli z internetu. O ty se bojím nejvíce.
Opravdu doufám, že mi odpustíte, pane L., ale minulé léto, když jste k nám přijel na rozhovor, skoro mě to již přemohlo. Rozhodla jsem se, že vám disketu dám. Bylo mi jedno, jestli Smile.dog lhal, nebo ne, ale prostě jsem už chtěla, aby to skončilo. Byl jste někdo cizí, někdo, s kým jsem neměla nic společného a někdo, u koho bych poté nepociťovala smutek, kdybyste si jí vzal, koukl se, co je na ní a zpečetil tak svůj osud.
Než jste dorazil, uvědomila jsem si, co jsem měla v plánu: měla jsem v plánu zničit vám život. Tu myšlenku jsem nemohla vystát, a upřímně, nemohu jí vystát doteď a stydím za ní, pane L., a doufám, že toto upozornění vás odradí od dalšího pátrání po smile.jpg. Možná časem narazíte na někoho, kdo stejně tak, ne-li ještě slabší než já, mnohem deprimovanějšího, někoho, kdo nebude mít problém Smile.dogovy příkazy uposlechnout.
Přestaňte, dokud ještě můžete.
S pozdravem,
Mary E.

Terence mě později ten měsíc kontaktoval, že se jeho žena zabila. Zatímco zařizovali některé věci, které zanechala, rušili emailové účty a tak narazili na tuto zprávu. Ten muž byl úplně zničený, brečel, když mi říkal, abych se držel rady jeho ženy. Našel disketu, řekl mi, a spálil jí, dokud z ní nezbylo nic než páchnoucí hromádka zčernalého plastu. To, co ho však znepokojilo nejvíce, bylo, jak disketa syčela, když tála. Jako by to bylo syčení nějakého zvířete, popisoval.
Musím přiznat, že mě tato situace trochu rozházela. Prvně jsem si myslel, že jde o vtip a pár si ze mě chtěl akorát udělat dobrý den. Když jsem si však prohlédnul několik Chicagských internetových zpravodajství, zjistil jsem, že Mary E. byla opravdu mrtvá. Samozřejmě, že v článku nebyla ani zmínka o tom, že to byla sebevražda. Rozhodl jsem se, že od případu smile.jpg upustím už jenom z toho důvodu, že mi na konci května začínaly zkoušky.
Ale svět má své cesty, jak nás pokoušet. Téměř rok poté, co jsem se neúspěšně pokusil o rozhovor s Mary E., mi přišel další email:

Zdravím
Našel jsem tvou adresu díky seznamu říkajícímu, že se zajímáš o smiledoga. Není to tak strašné, jak všichni říkají, dokonce jsem ti ho poslal. Jen ho rozšiřuju dál.
:)

Z poslední věty mě zamrazilo v kostech.
Podle emailového klienta byla u emailu příloha, logicky s názvem smile.jpg. Chvíli jsem uvažoval, že si ho stáhnu. Pravděpodobně to byl stejně fake, říkal jsem si, a i kdyby nebyl, stejně jsem v síly toho souboru moc nevěřil. Případ Mary E. mnou otřásl, to ano, ale stejně už nebyla pravděpodobně mentálně úplně v pořádku. A stejně, jak by mohl jediný obrázek udělat to, co oběti popisovaly? Jaká bytost mohla člověka odrovnat pouze silou zraku?
A kdyby byly věci opravdu tak absurdní, proč by ta legenda pak vůbec existovala?
Kdybych si obrázek stáhnul, kdybych se na něj podíval a kdyby Mary opravdu měla pravdu, kdyby za mnou Smile.dog přišel ve snu a požadoval, abych ho rozšířil dál, co bych udělal? Pokračoval bych dál ve svém životě, jako Mary, bojujíc proti nutkání ho rozšířit až do samého konce? Nebo bych ho rozšířil, abych měl od něj pokoj? A kdybych si vybral tu druhou možnost, jak bych to udělal? Komu bych to břemeno předal?
Nakonec jsem se držel plánu napsat krátký článek o smile.jpg a udělat tak z něj evidenci pravosti. A kdokoli by si ho pak přečetl, by byl nakažen. A ačkoli by připojení obrázku do přílohy byla geniální cesta, stačilo by to na to, abych se zachránil?
Dokázal bych ho rozšířit dál?
Ano. Ano, dokázal.

Originál ZDE
Zdroj ZDE

Harry Potter TAG

6. dubna 2017 v 8:00 | Wafer
Ahoj všichni!
Opět mě přepadla nostalgická nálada, protože jsem si při dopisování biologie pouštěla Prince dvojí krve, tak jsem si řekla, že udělám nějakej HP TAG. Sice už jsem jeden dělala, když jsem na tomhle blogu začínala psát, ale to nevadí. Toto jsou totiž jiné otázky! :D Tak jdeme na to!


1. Nejvíce oblíbená kniha
Nejspíš Fénixův řád, protože je tam taková boží pasáž, kde Harry nechtěně vnikne do Snapeovy hlavy a vidí, že ho jeho otec šikanoval, a to je důvod, proč je Snape na ěj hnusnej. Prostě Sevík je moje láska. ♥ :D

2. Nejméně oblíbená kniha
Tu snad ani nemám, všechny jsou úžasné.

3. Oblíbená postava
Snape. Snape. Se-ve-rus Snape. Je úžasnej.

4. Oblíbená záporná postava
Lucius Malfoy. Prostě miluju postavy, který jsou k ostatním odporný jenom proto, že je to baví. :D Jsem asi divnej člověk. :D

5. Nejsmutnější moment
Ten moment, kdy Snape umírá a říká Harrymu: ,,Podívej se na mě. Máš oči po matce." U toho jsem vážně natahovala.

6. Oblíbený profesor
Nemůžu se rozhodnout mezi Moodym, Lupinem a Snapem. Prostě všichni tři. :D

7. Nejméně oblíbený profesor
Umbridgeová! Tu růžovou medůzu nemá rád snad nikdo.

8. Oblíbený předmět
Lektvary. Nebo Obrana prti černé magii?

9. Nejméně oblíbený předmět
Bylinkářství. Biologie mě nemaví ani v reálu. :D

10. Oblíbený obchod na Příčné ulici
Jej to netuším...asi Prvotřídní potřeby pro famfrpál.

11. Nejhezčí postava
Opět Lucius Malfoy. :D On prostě vypadá božsky s těma dlouhýma vlasama.

12. Mrtvá postava, která ti nejvíce chybí
Sirius. Strašně se mi líbilo to temno, který se jakoby rozprostíralo kolem něj kvůli té "vraždě".

13. Oblíbený obal knihy
Všechny obaly jsou super, ale nejvíc se mi asi líbí ten z Vězně z Azkabanu.

14. Oblíbená disciplína Trunaje tří kouzelníků
Úkol v jezeře. Ten vypadal tak nejbezpečnějc a navícmiluju vodu.

15. Seřaď koleje od nejvíce po nejménhě oblíbenou
1. Zmijozel - moje kolej ♥
2. Havraspár - protože Luna :D
3. Nebelvír - Golden trio víte jak
4. Mrzimor - je vůbec v HP jmenovanej někdo z Mrzimoru?

16. Oblíbený zvěromág
Znovu Sirius. Vážně, kolik lidí napadne měnit se v psa?

17. Oblíbená nepromíjivá kletba
Imperius, nejsem násilník. :D

18. Oblíbený viteál
Deník Toma Raddla (nwm jak píše to příjmení), miluju všechno, kam můžu něco psát, protože povídek není nikdy dost. :D

19. Oblíbená Relikvie smrti
Neviditelný plášť, nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit. Třeba když vypadáte ošklivě a zrovna proti vám jde kluk, kterej se vám líbí. Prostě si na sebe hodíte plášť a on vás neuvidí. Jak praktické.

20. Nejzábavnější moment
,,Turn to page 394!" jak já tu scénu miluju. :D

21. Nejvíce emotivní moment
Když Snape umřel. Pořád jsem doufala, že ožije nebo tak. :D

22. Na které pozici ve Famfrpálu bys chtěla hrát?
Chytač. To by bylo dost cool.

23. Oblíbený patron
Ronův pes, miluju psy.

24. Jak myslíš, že by vypadal tvůj paron?
Vážka, stoprocentně. Dělala jsem si test. :D Je to dost podivné, ale líbí se mi to.

25. Oblíbený Dursley
Co? Takovej eexistuje. :D Ale kdybych si musela vybrat, tak teta Petunie. To je ten nejpříjemnější člověk z celý týhle famílie. :D

26. Oblíbená hůlka
Bezová! :D Já jsem sice zapálenej potterhead, ale v hůlkách se pořád nevyznám, abych pravdu řekla. :D

27. Oblíbená magiská schopnost
Nitrozpyt. Představte sei, že byste se nikoho nemuseli na nic ptát. Jenom byste se mu prostě podívali do hlavy. To je přece krutý. :D

28. Oblíbený Smrtijed
Znovu a už snad naposledy Snape. Vždycky jsem umírala z toho jeho poker faceu, když mluvil s Voldym. :D

29. Oblíbený portrét
Brumbálův. Prostě jedna z nejinteigentnějších postav série.

30. Oblíbené kouzlo
Everte statum (odhodí protivníka stranou), podle mě dost praktické kouzlo.


Creepypasty

4. dubna 2017 v 8:00 | Wafer |  Creepypasty
Ahoj všichni!
Je to už docela dlouhá doba, kdy jsem začala ujíždět na creepypastách. A proto jsem si řekla, že by nebylo od věci sem jedou za čas nějakou tu creepypastu přidat.

A co jsou to vlastně creepypasty? Jsou to v podstatě internetové hororové příběhy. Jsou plné děsivých scén, tragédií a postav, které mají vyděsit čtenáře. Název "Creepypasta" pochází z anglického slova "copypasta", což je internetový slangový termín pro blok textu, který lze zkopírovat a vložit znovu a znovu z internetových stránek na webové stránky. Creepypasty jsou někdy doplněny obrázky, audiem anebo videovým záznamem, který se vztahuje k příběhu.

Mezi nejznámější Creepypasty rozhodně patří Slenderman, Jef the Killer nebo Eyeless Jack.

Některé obrázky či fotografie bývají docela přesvědčivé a mnozí tvrdí, že jsou pravé (například u Slendermana). Ale je to na vás, jestli tomu budete věřít, nebo ne.


Pirates of the Caribbean fan arts

31. března 2017 v 8:00 | Wafer |  Obrázky
Ahoj všichni!
Jelikož neustále poslední dobou vymýšlí samé články okolo povídek, top 10/5 a tak, rozhodla jsem se, že tentokrát vydám další článek s fan artama, což se už dlouho nestalo. Tentokrát to jsou Piráti z Karibiku, můj asi nejobíbenější film ever, poprvé jsem všechny díly viděla, když mi bylo tak osm, načež jsem se dostala podstromeček, totálně jsem se zažrala do Johnnyho Deppa, viděla jsem skoro všechny filmy, ve kterých hrál, na těch novějších jsem byla i v kině a většina mých DVDs jsou jeho filmy. Teď jenom nedočkavě čekám na Piráty z Karibiku 5, což bude už poslední díl! Nee! Asi si budu muset najít jinou filmovou sérii....no mám v plánu se podívat na Pána prstenů a na Hobita, kterýho už mám rozkoukanýho, a totálně jsem se zbláznila do Bilba Pytlíka, on je střašně cute! No nebudu už tlachat, jde se na to!







Stockholmský syndrom

28. března 2017 v 8:00 | Wafer |  Zajímavosti

Stockholmský syndrom

je specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli vyskytující se též ve vztazích některých vězňů a jejich vyšetřovatelů. Často se Stockholmskému syndromu nesprávně říká Helsinský syndrom. Opakem je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.

V roce 1973 se Jan-Erik Olsson a Clark Oderth Olofsson (nyní Daniel Demuynck) pokusili vyloupit jednu z bank ve Stockholmu. Loupež nevyšla a muži zadrželi rukojmí. Vyjednávání trvalo 130 hodin. Po propuštění považovali rukojmí únosce za své ochránce a policisty za nepřítele.

Projevy, příznaky, symptomy

► závislost této oběti na pachateli
► solidarizující chování oběti s pachatelem, až zapírání uskutečněných trestných činů
► často také vzplanutí milostného vztahu mezi obětí a pachatelem
► běžné i v situacích domácího násilí - bývá to právě stockholmský syndrom, co váže týrané ženy k jejich manželům, týrané makžely k jejich manželkám, či týrané děti k jejich matkám

Léčba

► Komplexní psychiatrická péče včetně psychoterapie,
► Vyhledat pomoc psychologa
► V případech domácího násilí pomoc v manželské či rodinné poradně

Kam dál